Cynthia Harrod Eagles: Dynastie Morlandů 35 - Fénix
Knižní klub 2015
 
Internetem kolují zvěsti, že tohle je opravdu opravdu poslední díl. Říkám to sice nerada, ale žádný další už nepotřebuju. I když tomuhle se nedá ani říkat otevřený konec. Prostě skončila uprostřed věty a hotovo.
Pořád jsem jí neodpustila Neda a Thomase (u Thomase má už i rok smrti - 1919).
Nepamatuju si, že by prvních 34 dílů bylo tak „anglických“, tady je to samé „propáníčka, starouši (dokonce při oslovení neteře), dobrotivý Bože, stará páko, jářku...“ To je ale otravňoučké.
470 stran plných pokryteckých hrdinů, koní, psů a planého tlachání. Po 34 dílech je toto opravdu velkým zklamáním.
s. 145 [Polly]
„Ale nikdy nebyla moc mateřská. Když byli malí, vždycky je hodila na krk mé mamince nebo sloužícím. Nikdy se s nimi nechtěla obtěžovat, leda je předvádět, když přišly její kamarádky na čaj.“
Naprosto chápu její rozhořčení. Ale Polly má taky syna a zmínka o něm padne až na s. 169, kdy lituje, že je moc malý na to, aby si zapamatoval leteckou akci. A kdy mu vybírá poníka, protože každé dítě dostane ve dvou letech poníka. Matka jak ze žurnálu.
Další důkaz vztahu autorky/hrdinů k dětem:
s. 246
“Na Fortu je špatné, že s sebou nemůžeme vzít děti.“ Alethea a Electra, čtyřletá a téměř dvouletá, byly radostí jejich života.
„Ale dobré je, že si můžeme vzít pejsky,“ konejšil ji Kit.
Na s. 450 těhotná sestra myje svému bratovi záda. To zní děsivě.
Později za ním přišla do koupelny, když byl ve vaně, sedla si na okraj a povídala si s ním, jak to často dělávala v létech minulých, když ještě oba bydleli doma. Na jednu stranu nic pod krkem neexistuje a na druhou tohle?
Mia Sheridan: Leo
Baronet 2015
Mám trochu hokej v dílech. Podle buxu a databáze knih je tohle druhý díl, zatímco Archerův hlas je dílem prvním. Podle fantastic fiction a oficiálních stránek autorky je toto první díl a Archerův hlas je až čtvrtý. Prase aby se v tom vyznalo.
Baronet si Miu Sheridan zjevně oblíbil, protože od ní jenom v prvním pololetí příštího roku chystá další dvě knížky. Já jsem z ní rozpačitá.
Hrdinčina matka byla feťačka a hrdinka proto od deseti let vyrůstala v dětském domově. Přesto je naivní/blbá.
s. 68 „Moc jsem ho neznal. Vídal jsem ho vlastně jen při trénincích a večírcích.“
s. 31 „Byli jsme přátelé, na škole jsme byli v jednom týmu.“
Přesto ho navštívil po nehodě v nemocnici a slíbil mu, že najde jeho kamarádku z dětství. I když se vlastně moc neznali? Hrdince to nepřijde zvláštní.
Pokud se brakovka jmenuje „Leo“, tak to se smrtí hrdiny už na s. 31 asi nebude tak žhavé.
s. 83 Na došce vedle mě... Snad na „došku“, ne?
Nemám ráda knížky, u kterých mám pocit, že vím přesně, na které filmy se autorka při psaní dívala.
Zavoláte svému milenci, zvedne to žena, která řekne, že hrdina je ve sprše. A vysvětlení? Po večeři vzal přátele z kanceláře k sobě na drink. Telefon zvedla kolegova žena, protože hrdina byl ve sprše, čímž chtěl kolegům naznačit, aby už šli domů. Až tak? Jeden by si řekl, že po takové výmluvě hrdinka odkráčí středem, ale ne, ono nám to hrdinovi věří. I když se o tom ještě poradila s kamarádkou ( „No, to nezní moc nepravděpodobně.“ ).
Evelyn mu věří, i když si myslí, že jí lhal. Vyspí se na prvním rande s chlapem, který vykazuje jisté patologické vlastnosti. V normálním románu by to byl masový vrah, který by ji rozsekal na nudličky. Ano, Evelyn následuje hlas svého srdce (jak autorka neustále opakuje).
Bíle: Aby na ni nezapomněl, nechal si na záda vytetovat obrázek. Na záda. IMHO není lepšího místa. *
Nemůžu se zbavit dojmu, že zápletky vymýšlela za pochodu a když něco skřípalo, tak se jí to prostě nechtělo opravovat. Stará dobrá metoda „Řekni proč? Proto. Ok, věřím ti.“ se dá použít i vícekrát.
s. 224
Když se probudím, je už po osmé, takže si v troubě ohřeju zmrazenou malou pizzu a sním si ji vestoje u kuchyňské linky. V deset si vlezu do postele poté, co se dodívám na DVD na Statečné srdce... Ten film má bratru tři hodiny, to nemohla stihnout mezi osmou a desátou.
/a |
Registrace nového uživatele 
