Z historických důvodů, jak padne slovo „stát“, máme tendenci automaticky předpokládat to prvé; a to je samozřejmě špatně.

Pokud by to znamenalo to druhé, pak nic proti. A zajisté, státní zaměstnanci placení z našich peněz by tomu mohli — kdyby chtěli — přispět kupříkladu tím, že by do LZPS vložili odstavec zhruba tohoto znění:

„Právo lidí vlastnit a nosit zbraně — nejen, ale zvláště zbraně moderní, stejné, jakých užívá současná armáda či policie —, je nezbytné k zabezpečení svobodného státu. Stát proto nesmí toto právo nijak omezovat; kromě jiného obzvláště nesmí zbraně či střelce registrovat ani je zatěžovat zvláštním zdaněním.“

Fakt, že to neudělali (a ani to neměli v plánu; ten diskutovaný a Senátem zamítnutý odstavec zněl úplně jinak a daleko hůře), velmi silně podporuje tu prvou interpretaci.

Ale zase, víte, jednu výhodu to má: v té prvé interpretaci totiž stát jsou právě a pouze oni, ta blbá banda úředníků a politiků. Nejsou to moji bližní. A pokud je tento stát odsouzen k záhubě, nu, já už bych prosil jen kávinku.

Stran názorů na obranu státu vs obrany bližních samozřejmě není vůbec co řešit.

Uvádí se (hlavně, ale nejen, ze strany LEXu, a ten je inherentně poměrně hodně důvěryhodný, přinejmenším stejně, ne-li více, jako třeba tam za louží NRA), že ty stupidní formulace o ochraně státu byly v návrhu proto, aby propojily vlastnictví zbraní s vnitřní bezpečností státu, protože do té nemá EU co kecat.

Jenže — ať se na mne nikdo neráčí zlobit, ale to, že civilní vlastnictví zbraní zcela evidentně „souvisí s udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti“ (což je formulace nějakých těch ustanovení, podle nichž by teoreticky Čtvrtá Říše měla fungovat), je naprosto zřejmé a neoddiskutovatelně pravdivé, a to zcela bez ohledu na to, zda o tom je nebo není explicitní zmínka v Ústavě!

S flintou v lese