Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Tolik rozruchu
jen v Lopuchu

Lopuch.cz

Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Klub SPANKING [ŽP: 4 týdny] (kategorie Sexualita) moderují Al, Dawe.
Archiv

Dawův spankingový občasník

- diskuze o tom, jak si užít spanking - výprasky na zadek, spankingové povídky, obrázky


Základní pravidla :

Není povoleno v diskuzi se vyjadřovat hrubě, vulgárně a napadat diskutovatele. Užitečné odkazy : Netiketa na Wiki , Netiketa na LUPĚ

Spanking v tomto klubu je míněn jako dobrovolná aktivita, s tichým souhlasem. Jakékoliv příspěvky schvalující skutečné násilí budou smazány. 

 

Spřátelené a zajímavé kluby, odkazy

best spanking pictures - poslední 4 příspěvky viditelné i bez přihlášení

bdsmlr

výprask není jenom spanking

spankingová seznamka

 

Pomůcka pro vkládání odkazů

<a href="webová adresa obrázku nebo přímého odkazu">stručný popis nebo název</a>

 

Vybrané starší povídky 

Fulgur : TrestMedvědObchůzkaTajná místnost v lázníchPlácalPřišlo to z oblohyVýpraskový obchodMirčina plácačkaPauline (pokračování Obchůzky)A co to byl ten "výprask"?Discipline QuestŘetěz výpraskůPochopeníTrifekta

Fulgur : Fulgurovy povídky - 75 spankingových povídek - formát txt

Tomasek_46 : Hodný chlapecKnížka

Sherudan : Vánoční dárek

Tomasek_46 : Tenkrát na západě, Venkovský doktor

Sherudan : Douchová

Fulgur : Legenda o Malinové čtyřce

 

20.7.2020 nás navždy opustil Al, zakladatel a moderátor tohoto klubu. Ale, děkuji ti za vše.

 7067621356146675

                               (vrrattko)

 

  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help

Nemáte právo psát do tohoto klubu.

[ 5519 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
fulgur Fulgur 3.5.2016 08:15  49041
Plácal"Proč jsi mi naplácala, mami?" zeptala se nevrle moje dcera Bětka.
Objektivně řečeno měla plné právo se ptát. Pohádaly jsme se, a já jsem ji párkrát plácla. Upřímně řečeno, bylo to proto, že lepší argument jsem neměla.
Přesto to nebylo něco, na co bych byla nějak zvlášť pyšná.
To naplácání bylo v takové šedé zóně. Kdybych v tu chvíli byla klidná, stejně bych se dost možná rozhodla, že je to na místě. Ale možná taky, že ne. Každopádně, už se stalo.
Tohle samozřejmě nebylo něco, co byste měli říkat vaší předčasně vyspělé šestileté dcerce.
"Musela jsem tě plácnout," řekla jsem. "Viděla jsem tu chodit Plácala."
Tím jsem myslela, že pokud by její zlobení pokračovala, musela bych jí naplácat "doopravdy" -- přehnout přes koleno, stáhnout kalhotky a vyplatit ji dost silně na to, aby brečela. Těch pár plácnutí způsobilo, že se přestala hádat, ale do "opravdového" výprasku měly daleko. Aspoň podle mého názoru.
Bětka si to nemyslela.
"Jak takový Plácal vypadá?" zeptala se.
V tu chvíli jsem věděla, že mi odpustila. Teď budeme hrát naši oblíbenou hru, "Jak to vypadá?" Jedna z nás si vždycky vymyslela tu nejhloupější a nejabsurdnější věc, jaká ji napadla, a potom ji popisovala té druhé.
"No, Plácal je vážně veliký," začala jsem.
"Tak veliký jako táta?"
Usmála jsem se. Bětčin táta odešel, když byla malá, a od té doby jsme o něm neslyšeli. Malá holčička s přehnaně rozvinutou představivostí si z "táty" udělala nadživotní, mytickou postavu, na hony vzdálenou tomu mizernému hajzlovi, kterého jsem si pamatovala JÁ.
"Větší," řekla jsem rozhodně. "Jako gorila. A je hnědý. Má spoustu hnědých chlupů, jen na zadku ne."
"A jak vypadá jeho zadek?"
"No, tam nemá Plácal žádné chlupy. Jeho zadek je holý a červený. A to se mu vůbec nelíbí."
"Když se mu to nelíbí, tak proč nenosí kalhoty?"
To je logika!
"Je to obluda," řekla jsem tak vážně, jak jsem jen mohla. "Obludy nenosí oblečení. Každopádně, Plácal si myslí, že jeho zadek vypadá hloupě a bojí se, že se mu děti budou smát. A tak takové zlobivé děti vezme a naplácá jim na zadek, až ho mají stejně červený jako on."
"Jééé! A to je vyplácí plácačkou?"
Jak přišla na tohle? Já jsem ji vždycky vyplácela jenom rukou a žádné nástroje jsem na ni používat nechtěla. Přišlo mi to příliš kruté. Ale měla kamarádky a hádala jsem, že jedna z nich asi doma plácačkou dostává. Přemýšlela jsem, která to je. Zdvořilá, brýlatá Terezka? Šárka, která se zakoktávala, když se moc rozjařila? Nebo nějaký kluk ve škole? Asi kluk, rozhodla jsem se.
"No..." řekla jsem. "Někdy asi ano."
"Ale kde tu plácačku nosí, když nemá oblečení?"
"Ve vaku!" řekla jsem rychle. "Má na bříšku vak jako klokan. A tam nosí plácačku. A nejenom plácačku! Plácal tam má všechno možné, má tam kartáč na vlasy, má tam pásek, má tam vařečku... a vždycky vytáhne, co právě potřebuje."
"A ohýbá ty zlobivé děti přes koleno jako ty, mami?"
"Jo," řekla jsem. "A je to vážně pohodlné, když tě přehne přes koleno, protože je tak chlupatý. Bylo by moc hezké tam ležet, nebýt toho, že jakmile tam jednou jsi, tak ti stáhne kalhotky a naplácá ti na holý zadek."
"A někdy," řekla s naprosto vážnou tváří Bětka, "to dítě tak kope, že mu ty kalhotky uletí! A Plácal je pak vezme a strčí si je do vaku! Ale když mu pak naplácá, někdy je zapomene vrátit, a příště chce vytáhnout plácačku a místo toho vytáhne kalhotky! A potom povídá 'Jejda! Já jsem je zapomněl vrátit!'"
Musela jsem se smát. Hra "Jak to vypadá?" byla skvělá, protože Bětka vždycky našla něco nečekaného, co by mohla říct.
"Ano," řekla jsem, "stává se to, ale neměla bys o tom mluvit, protože to Plácal vůbec nemá rád."
"Takže on jen tak chodí po městě a vyplácí děti jen proto, že by se mu MOHLY smát?" řekla Bětka. "Jako ti zlí lidé v televizi?"
"No, ne tak úplně..." řekla jsem. "Plácal je spravedlivý. Hledá děti, které provedly něco špatného a unikly trestu. A potom jim naplácá, aby jim připomněl, že udělaly něco špatného."
Chvíli mlčela. Potom řekla: "To je asi těžší práce, než má Ježíšek. Vánoce jsou jenom jeden den do roka, ale děti zlobí pořád."
"Ale ne, Plácalů je spousta," řekla jsem. "Každý z nich má jenom takové malé území. V tak velkém městě, jako je naše, je to jen pár ulic. V noci, když děti spí, obcházejí Plácalové svoje území a klapou o sebe dvěma vařečkami. Tím dávají ostatním Plácalům najevo, že tohle je jejich území."
"Když je jich tolik, odkud se berou?"
Ááá, na tohle území není bezpečné pouštět se s šestiletým dítětem. Mohla bych říct, že nevím, ale na základě nepsaných (ba ani nevyslovených) pravidel naší hry by se přiznání, že nevím, rovnalo přiznání porážky. A tak jsem řekla: "Vznikají z provinilých dětských myšlenek. Když udělají něco, za so by měly být potrestané, a cítí se kvůli tomu špatně, může se objevit Plácal."
"Aha," řekla Bětka a přikývla.
Krize byla prozatím zažehnána.
Dovařila jsem večeři. Snědly jsme ji a já přiměla Bětku jít do postele. Musela jsem ji, napůl žertem, varovat, že jestli nepůjde OKAMŽITĚ spát, přijde Plácal.

Probudila jsem se uprostřed noci. Měla jsem hlad a věděla jsem, že v ledničce jsou zbytky. Otevřela jsem je a udělala si rychlou druhou večeři. Měla bych míň jíst!
Když jsem se otočila, na podlaze seděl Plácal.
Byl velký a hnědý a v jeho zarostlém obličeji zářily dvě černé oči. A na břiše měl, ano, vak.
"Aha," řekla jsem. "Chápu, tohle je sen."
"Mysli si, co chceš," řekl Plácal. Znělo to ublíženě. "Jen jsem se přišel podívat, jak se ti vede."
"Pročpak?"
Plácal se postavil. Měřil přes dva metry. Zkusila jsem se mu podívat dozadu, jestli má opravdu holý, červený zadek, jak jsem to vyprávěla Bětce.
"Prosím tě, nekoukej se tam," řekl Plácal. "Proč by mělo být zrovna tohle můj nejdůležitější znak, hm? Co tě to vůbec napadlo?"
"Já a Bětka si takhle vymýšlíme věci snadno," řekla jsem. "I když tohle je poprvé, co mě některá z nich přišla navštívit."
"Já nejsem žádná věc!" odfrkl si Plácal. "Já jsem osoba! Na to bys neměla zapomínat. Takže, jak jsem vyrozuměl, ty jsi dnes své dceři dala výprask. Můžu se zeptat, proč?"
"To nebyl žádný výprask!" řekla jsem. "Jen jsem ji párkrát plácla! Naštvala mě!"
"Ale když se zlobíš, tak bys ji právě vyplácet neměla," řekl káravě Plácal. "To přece víš, ne?"
"No, vím..." přiznala jsem. "Ale vážně, to je... něco jako ideál. My rodiče se ho snažíme dodržovat, snažíme se naše děti vychovávat spravedlivě, ale jsme jenom lidi! Občas uklouzneme."
"Ale ty jsi Bětce neřekla, že jsi uklouzla," řekl Plácal. "Neomluvila ses jí."
"Vždyť v tom taky nebyla úplně nevinně! Obě jsme byly rozpálené a ten výprask... těch pár plácnutí nás obě uklidnily."
"Víš, když jste o mně mluvily, byla tam jedna otázka, kterou ti Bětka chtěla položit, ale neudělala to," řekl Plácal. "Jestli Plácal vyplácí děti, které zlobily, ale unikly trestu, co udělá, když nějaké dítě BYLO potrestáno, ale nezlobilo?"
Podíval se na mě. "To je důvod, proč jsem přišel, Natálie."
Zachvěla jsem se nad tím, jak mě oslovil celým křestním jménem. Takhle mi říkal můj otec...
"A do prdele," zamumlala jsem. "Tohle je jeden z TĚCH snů."
Plácal se posadil na podlahu a poplácal si stehna.
"Obávám se, že na tom musím trvat," řekl.
"Ale no tak! Bylo to jen pár plácnutí!"
"Od dospělého, který by se měl snažit být lepší. A ty tvoje chabé pokusy zahrát to do autu ti taky moc nepomohly. Přehni se, prosím."
"To neudělám! Vždyť... vždyť jsi nahý!"
"No a? Jsem bezpohlavní. Nejsou tam žádné ošklivé věci, kterých by ses mohla náhodou dotknout, jestli ti dělá starosti TOHLE. A teď se mi hezky přehni přes koleno. Alternativa by se ti moc nelíbila."
"Zkus mě přinutit," řekla jsem vzdorně.
A tak to udělal. Jeho levá ruka -- nebo snad pracka? -- se prostě začala zvětšovat, dokud mě nedokázala chytit v pase. Zvedl mě a důrazně si mě položil do klína. Pracka se znovu zmenšila na velikost normální lidské ruky, která mě tlačila dolů.
Kopala jsem, ale nekřičela. Samozřejmě, byl to jen sen, ale nechtěla jsem vzbudit Bětku.
Plácal si mě přidržel levou rukou a pravou mi stáhl kalhoty od pyžama a obnažil můj zadek. Musela jsem přemýšlet o tom, jak jsem tohle občas udělala Bětce, když bylo zapotřebí naplácat jí před spaním. Byl jeden každý z těch výprasků opravdu oprávněný? Musela jsem o tom přemýšlet.
Ohlédla jsem se a vůbec poprvé jsem si všimla, že Plácal má každou ruku jinou. Ta levá byla spíš taková chlupatá pracka, zatímco ta pravá vypadala jako normální lidská ruka s pěti prsty, až na to, že byla jasně červená. Možná to byla přirozená barva Plácalovy kůže, ale na většině těla to nebylo vidět, protože ji zakrývala srst.
Samozřejmě jsem si uvědomovala, že chlupatou rukou by se vyplácelo špatně... srst by tlumila údery...
Takové údery, jako ten, který právě zasáhl můj zadek. Vyjekla jsem.
A potom se Plácal naplno pustil do své práce. Rány pršely na moje půlky a já jsem s tím nemohla dělat vůbec nic. Plácal byl dost velký na to, aby dokázal zvládnout dospělého člověka.
Byl tohle důvod, proč jsem ho udělala tak velkého? pomyslela jsem si.
Začala jsem proti své vůli popotahovat. Plácal byl vytvořený pro jednu konkrétní věc, takže dalo rozum, že v ní bude DOBRÝ. Věděl přesně, kam a jak silně plácnout, aby to mělo maximální efekt. V očích se mi objevily slzy.
"Prosím... přestaň!" úpěla jsem.
"Tohle bylo jen zahřívací kolo," řekl klidně Plácal. "A teď..."
Na zadek mi poklepalo cosi tvrdého a plochého. Polkla jsem. "To... to je...?"
"To je starý kartáč na vlasy tvé matky," řekl.
"To není možné! Když máma umřela, tak jsem ten kartáč zdědila! A SPÁLILA jsem ho!"
"Ale není právě to smysl celého tohohle cvičení?" řekl Plácal. "Ukázat ti, že ať děláš, co děláš, nikdy se nemůžeš zbavit své minulosti? Ty nejsi špatný člověk... ne jako NĚEKTEŘÍ," dodal s nečekaným opovržením v hlase, "ale stále potřebuješ pomoc."
"A výprask tímhle kartáčem je 'pomoc'?"
"Je to zvláštní, ale ano," přikývl. "Takže, začneme?"
"Neeeee!"
Ale neměla jsem na výběr. Kartáč začal pracovat na mém zadku. A byla to skvělá práce. Já jsem kartáč nikdy nepoužila, ne takhle. Na to byla Bětka moc malá, a kromě toho jsem si slíbila, že jí nikdy nebudu působit takovou bolest, jakou tahle věc působila každých pár týdnů mně, když jsem vyrůstala.
Nebrečet bylo vyloučeno. Už od začátku bylo jasné, že brečet budu.
Během jediné minuty jsem byla vzlykající troska ochotná udělat cokoli, říct cokoli, slíbit cokoli, jen aby ty rány skončily. Bylo to PŘESNĚ jako výprask od mámy. Plácal byl určitě daleko silnější, asi by mě mohl plácnout tak silně, až bych proletěla podlahou, ale při tomhle výprasku použil jenom máminu sílu. Její PLNOU sílu, předtím, než onemocněla.
Brečela jsem. "Omlouvám se! Omlouvám se, že jsem s Bětkou ztratila nervy! Už se to nebude opakovat! Prosím, už dost!"
Trvalo to celou věčnost, ale nakonec to přestalo.
Plácal mi znovu vytáhl kalhoty od pyžama. Zvedl mě a přitiskl mě na svoji chlupatou hruď, dokud jsem nepřestala brečet. Chvíli to trvalo.

Ráno jsem se probudila svěží. Cítila jsem se skvěle! Jako by se přese mě přelila vlna úlevy.
Z nějakého důvodu jsem ležela na břiše. Otočila jsem se a vyjekla bolestí. Opatrně jsem si sáhla na zadek.
Potom jsem se rozběhla do koupelny a stáhla si před zrcadlem kalhoty od pyžama, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá.
Můj zadek byl zarudlý, místy s otisky kartáče.
Přeběhl mi mráz po zádech.
Uslyšela jsem kroky a rychle jsem si kalhoty zase vytáhla. "Bětko?"
Vešla se zíváním do koupelny. "Ahoj, mami!" řekla.
Objala jsem ji. "Poslouchej, Bětko, je mi vážně líto, že jsem tě včera plácla... že jsem ti naplácala. Bylo to ode mě ošklivé."
"To nic, mami!" řekla s úsměvem Bětka.
Brečela jsem a objímala ji. A ona objímala mě.

Toho dne jsem ji odvedla do školy pěšky. Můj zadek nebyl ve stavu, kdy bych mohla nějak pohodlně řídit.
Před jedním domem v ulici stála sanitka. A policejní auto. Bětka se na mě podívala.
"Mami, tam bydlí Terezka!"
Brýlatá Terezka, vždycky tak zdvořilá... až moc zdvořilá, pomyslela jsem si. Přišly jsme blíž.
"Co se stalo?" zeptala jsem se jednoho policisty. "Jsme... přátelé rodiny..."
"Divný případ," řekl. "Zdá se, že otec přišel včera domů opilý. Zmlátil manželku a dceru. Zdá se, že to dělal dost často."
Zdvořilá, brýlatá Terezka. Copak se skrývalo za jejím úsměvem? Bětka se ke mně přitiskla.
"Je to s nimi... vážné?" zeptala jsem se.
"No, to ne. Tyhle dvě jsou, zdá se, v pořádku," odpověděl policista. "Ale během noci někdo vnikl do domu a zmlátil otce. Ošklivě. Zlomil mu obě ruce."
Odmlčel se. "Nikdo neví, kdo to byl. Ale musel být hodně silný. A velký. Tak velké stopy po pěstech jsem ještě nikdy neviděl..."

A když jsme se znovu vydaly na cestu do školy, vítr ke mně zanesl podivný zvuk.
Byl to zvuk, jako když o sebe klapou dvě vařečky.
fulgur Fulgur 3.5.2016 08:15  49040
Tajná místnost v lázních"Víš jistě, že je to pravda?" zeptala se Jarka.
"Jo!" přikývl jsem. "Je tam taková místnost. Mužská a ženská část těchhle veřejných lázní mají jednu společnou místnost. Ví to jen málokdo."
Začervenala se. "To musí být dost trapné, setkat se tam s lidmi opačného pohlaví!"
"No, ti lidé opačného pohlaví obvykle vědí, když tam jdou, jestli víš, co tím myslím."
Zaváhala. "Co když tam budeme a někdo přijde?"
"Myslel jsem, že to je jedna z těch věcí, co se ti líbí?" škádlil jsem ji.
Víte, Jarka miluje, když se stydí. Vzrušuje ji, když ji někdo překvapí. Doma, když se sprchuje, nikdy neví, kdy se zničehonic objevím a nachytám ji tam. A potom se začne hrozně ošívat a moc se červená. Líbí se mi, když se červená.
Takže domluvení schůzky v tajné místnosti v lázních? Dokonalé. Představa, že tam kdykoli může kdokoli přijít, muž nebo žena, se jí bude hrozně líbit!
A já jsem měl své vlastní představy.

U vchodu do lázní jsme se rozdělili, já jsem vešel vchodem pro muže a ona vchodem pro ženy. Svlékl jsem se a vešel jsem do hlavní oblasti, kde muži seděli na malých stoličkách a myli si vlasy, nebo relaxovali v prostorné vaně -- tohle byly lázně v japonském stylu, takže ta "vana" byla ve skutečnosti něco jako mělký bazén naplněný horkou vodou.
Předpokládal jsem, že hodně mužů tam bylo jen kvůli vzrušení, protože mužskou a ženskou část od sebe nedělilo nic víc než tenká stěna. Samozřejmě, lázně v japonském stylu by tady neuspěly bez nějaké zvláštnosti... a právě proto tu byla ta tajná místnost.

Vstoupil jsem do zadní části. Dveře byly vedle záchodků. Vešel jsem dovnitř. Měl jsem na sobě ručník -- nikdy nevíte, kdo tam může být -- ale jinak jsem byl nahý.
Po Jarce ani stopy. Asi si užívala horkou lázeň.
Sedl jsem si na dřevěnou lavici a čekal jsem. Nemusel jsem čekat dlouho.
Otevřely se dveře na ženské straně a vstoupila mladá žena; vedla malou holčičku, kterou neustále hubovala.
Obě měly taky jenom ručníky. Kývla na mě. Tohle byla tajná místnost, společná místnost. Nebylo nic nečekaného, že tam uviděla muže.
Sedla si proti mně a postavila si holčičku napravo od sebe. Potom jí stáhla ručník. Holčička začala brečet, ale žena tomu nevěnovala pozornost -- položila si ji do klína zakrytého ručníkem.
Sledoval jsem, jak se její ruka pustila do práce na tom malém zadečku. Byla ta žena její matka? Teta? Starší sestra? Byl ten výprask plánovaný už předtím, než přišly do lázní, nebo to bylo za něco, co udělala tady? To jsem netušil. To bylo pravidlo tajné místnosti, nesměli jste tu mluvit s ostatními. Každý měl své vlastní důvody, proč tu je.
Jako já.
Vstoupila dospívající dívka zabalená do ručníku. Zrudla, když viděla výprask, který se tu odehrával, a zrudla ještě víc, když uviděla mě. Předstíral jsem, že jsem si toho nevšiml. Sedla si na lavici a na někoho čekala, tak jako já.
Z mužské části vyšel velký chlap. Uviděl tu dívku a kývl na ni. Dala se do breku, ale když se posadil, nijak se nepokoušela klást odpor. Stáhl jí ručník a přehnul ji přes koleno. Zvuk jeho ruky na jejím zadku byl nečekaně hlasitý a ona hrozně brečela.
Kde je Jarka?
Konečně se objevila, vstoupila právě ve chvíli, kdy žena s důkladně vyplacenou holčičkou vycházely ven. Svírala ručník, aby chránila svá tajná místa a strašně se červenala.
Zalapala po dechu, když uviděla muže, který vyplácel tu dívku.
"Co...?"
"No ano," usmál jsem se. "K čemu sis myslela, že slouží tahle místnost? Je pár věcí, o kterých si musíme vážně promluvit, Jarko."
"Ale... ale..."
"Copak, čekala jsi nějaké techtle mechtle?" Zavrtěl jsem hlavou. "Obávám se, že to se tu neděje -- konečně, chodí sem i děti. Žádné techtle, žádné mechtle... ale zato hodně plácání."
Jarka dala ruce dozadu, aby si chránila zadek. Styděla se tím víc, že to pro ni bylo naprosto nečekané. Už dřív jsem ji párkrát plácl, ale nic takového, jako to, co jsem plánoval udělat teď.
"Začínáš být líná, začínáš být nepořádná, myslíš si, že když tě miluju, tak ti všechno odpustím," plísnil jsem ji. "No, už ne. Budou tu nějaké následky."
Muž skončil s výpraskem té dospívající dívky a ona se zase zabalila do ručníku. Muž ale zůstal sedět.
"Řekni Karle, ať sem jde," řekl přísně té dívce.
"Ano, tati..." zavzlykala a vyšla ven.
I Jarka začala vzlykat, ale nijak se mě nepokoušela zastavit.
"Tak dobrá," řekl jsem, "sundej si ručník."
Podívala se na muže, který právě vyplatil svou dceru. "Ale..."
"Sundej si ho."
Její stud a její úchylky spolu bojovaly a stud prohrál. Nebo, abych byl přesný, přešel na vítěznou stranu.
Spustila ručník. Její kůže se leskla. Do tajné místnosti vstoupila další dospívající dívka, zřejmě Karla, ale její otec byl tak fascinovaný scénou, která se před tím odehrávala, že si toho ani nevšiml.
Políbil jsem Jarku. "Jsi připravená?"
Styděla se tak moc, že nemohla mluvit. Jenom přikývla.
Položil jsem si její ručník do klína a navedl jsem ji přes koleno. Kousala se do rtu. Teď ode mě dostane první skutečný výprask -- první z mnoha, jestli do toho mám co mluvit! -- a bude to tady, v tajné místnosti v lázních.
Karla si sedla vedle svého otce a dívala se, jak moje ruka poprvé zasáhla Jarčin zadek.
Za chvilku už Jarka kopala a mlela sebou.
Podíval jsem se na toho muže a on si asi uvědomil, že není slušné takhle zírat. Obrátil se ke Karle, která přikývla a dostála zdejším zvyklostem -- kluci a holky, co tu dostávali na zadek, si museli sundat ručník, než se přehnuli přes koleno svého rodiče (nebo s kým sem přišli).
Ke zvukům našich ran a výkřiků se brzy připojily další.
Jarka byla dospělá a já jsem ji vyplácel pomalu a s rozmyslem. Když Karlin výprask skončil a ona poskakovala po tajné místnosti a svírala si rukama zarudlý zadek, já jsem stále ještě konal svou povinnost a pomalu a systematicky trestal Jarčinu zadnici. V tu chvíli už byla naprosto zoufalá a dalo mi dost práce udržet ji.
Karla vyšla z tajné místnosti a její otec také, i když se mu moc nechtělo.
Když se dveře na ženské straně znovu otevřely a vstoupila šedovlasá žena, která s sebou vedla malou holku, konečně jsem Jarčin trest prohlásil za dostatečný.
Jemně jsem ji zvedl a objal. Brečela jako želva, přesně jak to potřebovala.
Holčička se na ni podívala. "Páni," řekla. "Budu taky vypadat takhle, babi?"
"No jistě," řekla starší žena. "Za pár minut budeš brečet zrovna tak."
"TOHLE jsem nemyslela," řekla a nafoukla tváře. "Myslela jsem, jestli budu mít taky taková prsa?"
Kdyby Jarka zrudla ještě víc, pravděpodobně by vzplanula.
"To jsou nápady!" řekla babička. "Však brzo přijdeš na jiné myšlenky. Sundej si ten ručník!"
Mé objetí s nahou, vyplacenou, zostuzenou a velice, velice nadrženou Jarkou hrozilo, že přeroste v něco víc, a tak jsem se jemně vymanil z jejího náručí.
"Budeme pokračovat doma?" zeptala se.
"Slibuju," přikývl jsem.
Vyšel jsem z tajné místnosti, zatímco na zadek drzé vnučky začaly dopadat první rány.

S Jarkou jsem se setkal před lázněmi. S nezbedným úsměvem něco vytáhla z kapsy. Její kalhotky.
"Zadek mě bolí tak, že jsem si je nemohla obléct," řekla. "Štěstí, že jsem měla šaty!"
"Ale, takže teď pod těmi šaty nic nemáš?" usmál jsem se.
"Kdo ví? To musíš zjistit ty!"
"Á, to mám v úmyslu. Takže... jak se ti líbila tajná místnost?"
"Nenáviděla jsem ji... a milovala jsem ji!" zasmála se Jarka. "Už tam nikdy nechci jít! Takže... co takhle příští týden?"
"Se zákazníky, jako jsi ty, tyhle lázně asi nepočítaly," usmál jsem se. "Všimla sis jejich hesla?"
Jarka se podívala na ceduli před lázněmi. "Čisté tělo -- čistá duše! Chytré!"
"Bohužel myslím, že TVOJE duše je moc špinavá na to, aby se dala vyčistit."
Políbila mě.
"Jakmile se dostaneme domů, dokážu ti, že máš pravdu!"
fulgur Fulgur 3.5.2016 08:11  49039
Všechno už rozkvetlo, leč doba zlá je
Vyhnáni byli jsme z našeho ráje
Běžíme, pádíme, leckdo to tuší
Že úkryt najdeme v keřích, v lopuší
Vezmeme si s sebou své saky paky
Vařečky, pásky a rákosky taky
Směřujem přes hory, doly a lomy
Jsme přece spankeři, nás to nezlomí
A až tam dojdeme, je to hned vedle,
Zlobivých holek se chopíme hnedle
Stáhnem jim kaťata, ohnem je rázně
Zadečky narudo zbarvíme krásně...
fulgur Fulgur 3.5.2016 07:59  49038
TuaJinak nemyslím, že Barb od obrázků a Barb-komentátorka jsou jedna a ta samá osoba :)
fulgur Fulgur 3.5.2016 07:58  49037
TuaInu, názory té postavy jsou výsledkem toho, co zažila. Její otec nebyl vysloveně zlý člověk, ale po neštěstí, které ho potkalo, začal vidět svět jako úzkou lávku nad propastí; jediný krok vedle a člověk je navždy ztracen. A takoví lidé rozhodně jsou!
Ale nikdy během jeho života mu žádný hlas shůry neřekl, že to dělá špatně a že jeho dcera kvůli němu trpí. A i to je bohužel běžné!

Tuhle povídku jsem napsal nedlouho poté, co jsem začal číst blog jedné paní, která měla trochu podobné dětství v tom, že byla vychovávaná v přísné patriarchální společnosti, kde měli tatínkové nad svými dcerami velkou moc. Bůh, který se tam vyznával, byl ten druh, ze kterého mají malé holčičky noční můry, protože si nikdy nejsou jisté, jestli jsou v jeho očích dostatečně dobré na to, aby je nestihl věčný trest. Opět: úzká lávka nad propastí. A ona tomu všemu věřila, dokud neodešla na vysokou školu a vůbec poprvé v životě se bez kontroly rodičů nesetkala s lidmi, kteří nevěřili přesně tomu samému, co ona. Nakonec se názory, které jí vštěpovali rodiče, ukázaly jako slabší a ona je zavrhla, vdala se a má dnes šťastnou rodinu, ale její vztah s jejími rodiči už napořád zůstal velice napjatý, protože oni nejsou ochotní uznat, že by se snad při její výchově dopustili nějaké chyby; podle víry, kterou následují, je přece všechno v nejlepším pořádku, a všichni jejich sousedé s tím souhlasí, takže chyba musí být v té odpadlické dcerce...
al Al Happiness is a warm gun. 3.5.2016 02:09  49036
FulgurJe zde i klub Basnicky,kde jsem jiz davno ja okopiroval nektere tve basnicky ze zahlavi naseho predchoziho klubu. Al
al Al Happiness is a warm gun. 3.5.2016 02:07  49035
daweJa jsem ti zde jiz udelil funkci spolu moderatora, tak ze pokud ti to pujde, tak zde klide udelej ty zmeny v zahlavi naseho klubu. Diky! Al.
al Al Happiness is a warm gun. 3.5.2016 02:03  49034
collaniNo tak to se ti celkem povedlo;-) Takovy pocitacovy "expert" jako jsem ja aby napadl Lapiduch a zlikvidoval a jen za ucelem vetsi navstevnosti zde?;-))) Kez by to bylo tak jednoduche! Ja jiste bych ihned vratil ten Lapiduch zpet do funkce. Al
al Al Happiness is a warm gun. 3.5.2016 01:57  49033
FulgurAno cekal jsem tu na tebe, zda se i ty tady ukazes. Dekuji ti tady za tve dalsi nove povidky a dlouhe texty se sem jiste davat i psat mohou. Pokud by jsi chtel zde i ty pokracovat v tech basnickach do zahlavi v klubu, pak to jiste jak uz dave psal sem tez do zahlavi vlozi. Al
luss Luss 3.5.2016 00:07  49032
LeonCož o to, to já mám zážitků dostatek, ale někdy jsou ty povídky ještě lépe napsané, než to sama prožívám ;)
tua Tua 2.5.2016 23:39  49031
Fulgur (povídky 49028 a 49027)Skvělé povídky. Ta s medvědem a laní patří mezi nejlepší jaké jsem od tebe četla a to říkám navzdory skutečnosti, že s existencí krutého Boha nemůžu tak docela souhlasit. Ta druhá mi zase připomíná motiv z ...Také venčíme psy. Mimochodem, znám nějaké obrázky podepsané Barb - nevíš jestli to může být tatáž Barb která komentovala tvé povídky?
collani collani aut caesare aut nihil 2.5.2016 22:58  49030
..a sákryš, těch příspěvků, není za tím "výpadkem" Lapu nakonec Al.. ? :-D
Radost číst
dawe Dawe spank sub/switch 2.5.2016 22:42  49029
FulgurDíky za povídky! Určitě si je přečtu a rád a zpětně okomentuji. Básničky nechám na Alovi. Pokud to ale nevadí tobě je každý měsíc skládat, byly by fajn, mě to problém nedělá to vylepit.
fulgur Fulgur 2.5.2016 22:29  49028
ObchůzkaTuto povídku věnuji Barb,
která si ho bohužel nikdy nepřečte.
[Poznámka autora: Barb byla členkou na stránce http://www.thespankinglibrary.org, která komentovala řadu mých povídek. Zemřela nějaký čas před napsáním této povídky.]

"Dobré ráno, paní Teilová!" řekla jsem vesele a zastavila kolo.
Žena ve dveřích na mě kývla. "Dobré ráno, paní Pineová."
"Jak se vám vede? A co vaše děti?"
"Všichni jsme v pořádku, děkuji," řekla s úsměvem. "Dneska jsou moc hodné."
Viděla jsem za ní několik přikývnutí. Dětem se nikdy nelíbilo, když jsem se zastavila v jejich domě -- i když, jak jsem si mohla ověřit koutkem oka, moc se jim líbilo, když jsem se zastavila v nějakém BLÍZKÉM domě.
"Promiňte!"
Žena z vedlejšího domu zvedla ruku.
"Ano?"
"Myslím, že mně by se vaše služby hodily."
"Cože?!"
Asi desetiletá holčička před domem zbledla a pokusila se zmizet, ale její matka ji chytila za ruku.
"Máž v pokoji hrozný nepořádek, Nikki," řekla. "Víš, že už jsme o tom mluvily."
"Ale mami..."
Dovedla jsem kolo k jejich domu a opřela ho o zeď. "Tak dobrá," řekla jsem. "Jedná se tu o opakovaný problém?"
"No ano," řekla matka. "Stává se to v jednom kuse."
"Jak vám zní výprask malým kartáčem na holý zadek?" zeptala jsem se.
"Á, to zní skvěle," usmála se žena, zatímco její dcera zuřivě vrtěla hlavou, aby mi dala najevo, že to rozhodně skvěle NEZNÍ.
"Tak pojďte dál," řekla matka.
Rozhlédla jsem se po ostatních dětech. Nikdo z nich můj pohled neopětoval, ale všechny, jak se zdálo, byly blíž k domu nešťastné Nikki než před chvilkou.
Vzala jsem si z taška na kole malý kartáč na vlasy. Kolo jsem nezamykala -- to v práci nikdy nedělám. Vždycky je tu tolik svědků, že by se jakýkoli pokus něco s ním provést určitě vymstil.
Vzhledem k tomu, že Nikkin problém spočíval v tom, že si neuklízela pokoj, vydali jsme se tam. Upřímně řečeno, ten výprask už potřebovala dlouho. Chvíli mi trvalo, než jsem na posteli uvolnila dost prostoru na to, abych si tam sedla a přehnula ji přes koleno.
Místností se začal rozléhat zoufalý pláč, jaký patří k pořádnému výprasku, a nepochybně se linul i k čekajícím uším dětí venku.

Tohle všechno byla součást nové výpraskové inciativy.
Bydlím na předměstí, kde žijí převážně mladé rodiny. Je tu úžasné množství dětí, ale to vedlo k určitým problémům s chováním. Někteří rodiče svým dětem vždycky dovolují víc než jiní, a děti už mají v povaze vybírat si vždycky ta nejhorší možná srovnání mezi svými životy a životy svých vrstevníků. Billy tvrdí, že Johnovi rodiče mu dovolují víc bonbónů, ale už neříká, že Johnovi rodiče také své děti nutí pravidelně cvičit. John, na druhou stranu, protestuje proti cvičení a namítá, že po Billym to jeho rodiče nechtějí.
Je v tom nepořádek, a když přijde na disciplínu, je to ještě horší. Děti mají vždycky pocit, že to ostatní mají snazší, a i rodiče mají tendenci myslet si, že jejich vlastní děti jsou v porovnání s těmi ostatními příšerně nevychované.
A tak vznikl program "Náležitého řešení zlobení" (alias NáŘeZ). Sjednocená disciplína v celém předměstí.
Výprasky byly vybrány z několika důvodů -- nešlo jen o tradici, ale i o to, že výprasky v sobě mají jakousi magii; pocítí je nejen vyplacené děti samotné, ale také ostatní v jejich blízkosti. Když nasekáte jednomu dítěti, je to často natolik dramatické, že to zapůsobí na všechny -- vsadila bych se, že Nikkin pokoj nebude jediný, který se dnes uklidí.
Ale navzdory tomu všemu mají výprasky jednu velkou chybu. Dají se snadno zneužít, pokud se rodičům dovolí, aby si dělali, co chtějí. Tomu jsme chtěli zabránit, a tak jsem dnes tady, dělám na kole obchůzku a vyplácím děti, které to potřebují. Upozorňuji, že se jedná o dobrovolnickou práci. V sobotu nasednu na kolo a jezdím -- dobré cvičení. V jiné dny? To máme jiné dobrovolníky. Jedním z nich je vlastně i Nikkina matka, a poté, co skončím s její dcerou, povídáme si o tom. Kdyby se Nikkin problém vyhrotil v pátek, dostala by nasekáno od své matky, ale já jsem měla podezření, že ta schválně počkala ještě jeden den. Jakmile začnete dělat tuhle práci, moc se vám nechce vyplácet vlastní děti. Říkáte si, jestli u nich opravdu dokážete být tak nestranní, jak byste měli.
Nikkina matka mi nabídla tradiční šálek povýpraskového čaje a já jsem ho tradičně odmítla. Všichni vědí, že někdy máte po výprasku žízeň a někdy ne, a nikdo z toho nic nevyvozuje.

Když jsem vyšla na zápraží, poblíž se hihňala skupina holek a všichni kluci se pečlivě vyhýbali mému pohledu. Věděla jsem, že se zkoušeli koukat, vždycky to zkoušeli. Ale hodně tím riskovali -- kdyby je někdo přistihl, měli by sami zadky v jednom ohni -- a já byla navyklá nikdy holky neotáčet holým zadkem proti oknu, pokud to bylo možné, takže jsem to nekomentovala.
"Na obchůzce?"
Jako odpověď jsem Mikeovi zamávala. Mike byl velký, svalnatý chlap, který v sobotu vyplácel kluky. Kluci to věděli, a tak rychle zmizeli.
"Ano, právě jsem začala. A vy?"
"Zavolali mě k jednomu incidentu," řekl. "Kluci hráli fotbal na ulici a skoro zavinili nehodu. Bolí mě ruka." Zkřivil obličej.
"Je to pro komunitu," škádlila jsem ho.
"No, ano. Vyplatil jsem je veřejně, víte? Přímo tam na chodníku. Lekce pro všechny."
Rozešli jsme se v dobrém, a vydali jsme se každý svou cestou.

Prosím vás, nepředstavujte si mou obchůzku tak, že se každých pět minut zastavuju, abych vyplatila nějaké zlobivé dítě. Děti, a tomu pevně věřím, jsou v podstatě dobré. Ve skutečnosti potřebují jen velmi málo výprasků. I když jich tu je tolik, moc výprasků zase nedávám. Hlavně proto, že celý ten rituál -- moje kolo, moje taška s různými nástroji, atd. -- ze mě dělá velkého bubáka i bez vyplácení jako takového.
"Teto, teto, ahoj!"
Z dalšího domu vyběhla ne víc než osmiletá holčička.
"Á, Pinďo! Jak se vede?"
"Hej! Jmenuju se Pauline, ne Pinďa!"
"Vážně? Tak to bych neuhodla."
Nafoukla tváře. Byla nejmenší ve třídě a nelíbilo se jí, když jí to někdo připomínal.
"Tak co, byla jsi tenhle týden hodná?"
"Byla!"
"Vážně?"
"No, převážně hodná," přiznala.
¨Převážně?"
"Jo, převážně..."
Jen jsem přikývla. Pauline si trochu povzdechla a odšourala se dovnitř. Následovala jsem ji.
Pauline byla nejlepší kamarádka mé vlastní dcery Carol. A i když jsem na své obchůzce zas tolik dětí nevyplácela, Pauline jsem musela nasekat skoro pokaždé.
Šlo tu o dětské zbožňování. Pauline k nám často chodila a milovala mě i moji rodinu. Když začal program NáŘeZ, trvala na tom, že nechce, aby ji vyplácel kdokoli jiný. A tak její rodiče zapisovali, jak se během týdne chovala, a každou sobotu jsme to řešili během mé obchůzky.
Pauline si kvůli mně dala do vlasů velkou mašli, a potom přišla ta část, kde sklopila pohled a nejistě šoupala nohama, zatímco mi její rodiče vysvětlovali, jak přesně byla tento týden "převážně hodná".
Ve skutečnosti převážně hodná nebyla.
Její matka už přinesla z kuchyně malou vařečku, a tak jsem si sedla na gauč a vyřešila týden zlobení, tím, že jsem dvě minuty věnovala plnou pozornost Paulinině zadečku. Jako vždycky kvičela a brečela a kopala nohama.
Nakonec jsem ji objala a držela, dokud nepřestala brečet. Pauline byla zlobivá holčička, ale já jsem ji brala jako dobrého "zákazníka". Moje výprasky opravdu oceňovala, i když jejich účinek byl přinejlepším "slabý".

Když jsem vyšla ven, Pauline mi skočila na kolo a posadila se na moji tašku. To dělala často, chtěla, abych ji vozila. Byla záhada, jak vůbec mohla sedět -- musela mít pěkně bolavý zadek! Ale kromě toho, že sebou občas škubla, se pořád usmívala.
Zatímco jsem projížděla ulicemi, pomalu, aby Pauline nespadla, dívala jsem se po tvářích hrajících si dětí. Kluci se tvářili natěšeně -- věděli, že dělám jenom holky, a všichni doufali, že nějaká holka, kterou znají, možná ta, která se jim líbí, skončí se staženými kalhotkami.
Holky se většinou tvářily ustaraně a pár z nich se rozhodně vyhýbalo mému pohledu. Některé z nich už jsem vyplácela dřív, některé prostě věděly, že je brzo čeká velký výprask, a jenom doufaly, že to nebude dneska.
Zadívala jsem se přímo na jednu z nich. Zkusila mému pohledu uhnout, ale já jsem ho pevně držela. Nakonec sklopila oči.
Když jsem zastavila kolo a vydala se k jejímu domu, obě jsme v hlavě viděly, jak to asi dopadne.
Její otec, široký vousáč, otevřel dveře dřív, než jsem mohla zaklepat.
"Zrovna jsem si říkal, kde jste," řekl s úsměvem. "Vážně už nevím, co dělat. Byl jsem skoro připravený nasekat Christy sám, ale samozřejmě podporuju program NáŘeZ."
Nebylo samozřejmě zakázáno, aby rodiče vypláceli své vlastní děti, ale stále víc a víc rodičů se rozhodovalo přenechat to určeným dobrovolníkům.
"Christy! Pojď sem!" zavolal muž a jeho dcera si povzdechla a vydala se směrem k nám. Už teď natahovala moldánky.
"Ty jsi ale mimino," řekla Pauline hlasem starší a zkušenější holky (což byl naprostý nesmysl, protože Christy byla o několik let starší než ona.) "Já jsem od tety dostala před chvilkou, a vůbec nebrečím!"
To proto, že ty se z výprasků zotavuješ neobvykle rychle, pomyslela jsem si.
"Co ti mám přinést, teto?" zeptala se Pauline, zatímco se hrabala v mé tašce -- bez mého svolení, měla bych dodat.
Stála jsem za žalostně vyhlížející Christy a stiskla jsem jí ramena. To proto, aby se uklidnila -- a navíc tak bylo prakticky nemožné, aby se dala na útěk.
"No, a co udělala?" zeptala jsem se.
"Byla na mě drzá! Její matka má směnu v nemocnici a Christy měla pomáhat s obědem, ale řekla, že žádný oběd nepotřebuju, protože jsem už tak dost tlustý!"
Já už jsem takovéhle historky slyšela, a proto jsem nevybuchla smíchy.
Ale Pauline ano.
"No, to měla pravdu!" řekla. "Vy JSTE tlustej!"
"Pauline!" vyštěkla jsem, až se lekla. Potom jsem se obrátila ke Christyině otci.
"Nebojte se, pane, já to s vaší dcerou vyřídím. Tak pojď, Christy, půjdeme do tvého pokoje."
Napůl jsem ji vyvedla, napůl vystrkala z obýváku. Podařilo se mi ji dostat do jejího pokoje a zavřít dveře, než jsem se začala hihňat.
"Vážně... Christy... takové věci... bys neměla... říkat!" vypravila jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu.
Teď se smála i Christy. "Já vím, ale on JE tak tlustý! A stejně jsem měla vařit zeleninu -- bručel by tak jako tak."
"Ano, ale pořád jsi byla dost neuctivá."
"To asi jo."
"Ale vzhledem k tomu, že jsem si zapomněla přinést plácačku na drzé holky, hádám, že ti prostě jen pořádně nasekám rukou. Pokud ti to tedy nevadí?"
"Ale vůbec ne!" řekla rychle Christy. "Myslím, že vaše ruka bude rozhodně stačit!"
"Dobře, tak si sundej kalhotky a začneme."
Podle pravidel by měl být vlastně její otec v pokoji jako svědek. Na tom jsem ale trvala jen u dívek, které jsem vyplácela poprvé, nebo u těch, které odmítaly spolupracovat. Toto pravidlo mělo chránit děti, ale často se ignorovalo, především v případě dívek a jejich otců. Samozřejmě, kdyby mě o to požádala, ochotně bych jejího otce zavolala.
Christy si jen s mírným zaváháním stáhla kalhotky a přehnula se mi přes koleno, aniž bych ji o to musela žádat. Potom se pokoj naplnil zvukem mé dlaně dopadající na její zadek. Nevyplácela jsem ji moc silně, ale pořád dost na to, aby to štípalo, a ona trochu brečela; i když výchovný účinek trestu asi poněkud pokazila skutečnost, že jsem se při tom výprasku dala do smíchu.
Postavila jsem Christy do kouta a zavolala jejího otce. Barvu jejího pozadí prohlásil za uspokojivou.
"Zasloužila si to," řekl, když jsem se loučila na zápraží, "ale bylo mi jí opravdu líto, jak tam tak stála s červeným zadkem a brečela. Možná půjdeme na procházku. Koupíme si zmrzlinu. To by bylo dobré, ne?"
"To by se jí určitě líbilo," řekla jsem. ON by se samozřejmě bez zmrzliny obešel, ale nechtěla jsem na to poukazovat -- a ani jsem mu nechtěla říkat, že se Christy ve skutečnosti ramena netřásla od pláče.
Holky potřebují svá tajemství, no ne?
Když jsem vyšla ven, Pauline už na mě čekala.
"Asi už půjdu domů, teto," řekla.
"Fajn pokus, Pinďo, ale to nepůjde," řekla jsem. "Byla jsi moc nezdvořilá na Christyina tatínka a já si myslím, že není zapotřebí čekat další týden, než to budeme řešit."
"Aha..."
"Takže se mnou půjdeš na zbytek obchůzek, a potom půjdeme k nám domů. Vezmu tebe a Carol na oběd -- ale ještě předtím dostaneš znovu na zadek."
To Pauline trochu zarmoutilo, ale věděla, že by se se mnou neměla hádat.
Vytáhla jsem telefon, abych informovala její rodiče, ale dřív, než jsem to mohla udělat, zazvonil.
Shodou okolností to byla Paulinina matka.
"Zrovna jsem vám chtěla volat," řekla jsem. "Chci vzít Pauline na oběd, nevadí?"
"Klidně! Ale vy jste ještě neskončila s obchůzkou, že ne?"
"Ne, je tu nějaký problém?"
"Ano, jeden tu je... Bylo by skvělé, kdybyste mohla..."

Zaklepala jsem na dveře domu, který vypadal podobně jako všechny ostatní. Otevřela mi asi třináctiletá holka.
"Ano?"
"Máš doma rodiče?" zeptala jsem se.
"Jo." Kývla dovnitř. "Máma dělá oběd."
Zavedla mě do kuchyně. Zdálo se, že právě loupala brambory k obědu. Její matka dělala guláš.
"No, tak jaký je důvod vaší návštěvy?" zeptala se matka.
"Tedy, dělám tu výpraskovou obchůzku..." řekla jsem. Holka, která loupala brambory, ztuhla.
"...ale tady jsem proto, že jsem byla požádána, abych vám doručila zprávu," pokračovala jsem. Holka si povzdechla úlevou.
"Zdá se, že máte vypnutý mobil, a učitelka vaší dcery se s vámi chtěla spojit," řekla jsem.
Tentokrát té holce škrabka na brambory se zařinčením vypadla z rukou.
Její matka strčila ruku do kapsy. "Propána, opravdu je vypnutý. Asi jsem ho zapomněla nabít. V čem je problém?"
"Jde o to, že vaše dcera minulý týden opisovala v testu z angličtiny."
"Ale."
"Ano, a taky jde o tu poznámku, kterou dostala a kterou přinesla zpátky podepsanou."
"Ale..."
"A která byla podle všeho podepsaná 'Midred' místo 'Mildred'."
"COŽE?!"
Z nějakého důvodu ji nejvíc rozběsnila tahle poslední část.
"Ona ani neumí napsat jméno své vlastní MATKY?! Tammy! TAMMY!!"
Ale ta už tam nebyla. Vyběhla ze dveří.
Ale někdo se zvedl, aby ji zastavil.
Ve dveřích stála Pauline.
"Sem nesmíš!" řekla. "Byla jsi zlobivá! Zkoušela jsi oklamat moji mámu, a za to tě stihne trest!"
Bylo to legrační, jak Pinďa dokázala mluvit jako někdo dvakrát až třikrát větší než ona.
Tammy se ji pokusila obejít, ale Pauline jí zastoupila cestu.
Starší holka zvedla ruku.
"Jé, to bych na tvým místě nedělala!" řekla Pauline. "Já jsem jenom malá holčička, víš, co se ti stane, když mě uhodíš? Budeš mít VEEEEEELIKEJ průšvih!"
Nafoukla hruď. "Teta už mi dneska nasekala," řekla. "A vím, že mi brzo naseká znova, a utíkám snad? Ne! Takže jestli to dokážu já, tak by ses měla chovat taky trochu DOSPĚLE!"
"Totiž," řekla jsem, "Tammyini rodiče nejsou členy projektu NáŘeZ, takže jí nasekat nemůžu."
"Možná bychom se MĚLI stát členy," řekla zlověstně Tammyina matka. "Můžu se zapsat teď hned?"
"To bohužel ne," zavrtěla jsem hlavou. "Na to musíte přijít na každotýdenní schůzku programu NáŘeZ -- vy, váš manžel, a samozřejmě i Tammy. Tam vám všechno vysvětlíte, a potom se můžete zapsat."
"No nic, to není problém," řekla vesele. "Tak prostě vezmu ten veliký kartáč na vlasy a zmaluju Tammy zadek sama. Bude to tak v pořádku?"
"No, vzhledem k tomu, že ještě nejste členem programu, nemohu vám to oficiálně schválit, ale také vás od toho nemohu odrazovat," řekla jsem.
Těžká ruka ženy, kterou už budu pravděpodobně napořád znát jako "Midred", dopadla na rameno její dcerky.
"Pojď zpátky do kuchyně, miláčku, a popovídáme si," řekla. "Ach ano, mimochodem, jak často takhle obcházíte, paní...?"
"Pineová," řekla jsem. "Samantha Pineová. Tedy, obcházím každou sobotu..."
"Výborně. V tom případě si příští sobotu vyhraďte trochu času a navštivte mě. Slibuji, že to už BUDEME členy vašeho programu... a budeme velmi rádi, když nám poskytnete pořádnou ukázku."
Stiskla své dceři rameno ještě silněji. "Obávám se, že v oblasti výprasků nedržíme krok s moderním výzkumem, Tammy," řekla. "Takže to, co teď udělám, možná nebude tak účinné, jak by mohlo být, ale, inu... udělám, co bude v mých silách!"
Pauline a já jsme zůstaly stát před domem. Zevnitř se začalo ozývat vzlykání, a potom rytmické pleskání a zoufalé brečení.
"Někteří lidé nevědí, kdy je složit," řekla Pauline.
"Ale?" Podívala jsem se na ni. "Víš vůbec, co to znamená?"
"No, když máš dostat na zadek a víš, že se na tebe máma nebo teta VÁÁÁÁŽNĚ zlobí, tak si musíš sundat sukni a kalhotky, než ti přijdou nasekat, a hezky je složit, aby viděly, že jsi hodná holčička, a třeba ti pak nenasekaly tolik," řekla s absolutní sebedůvěrou.
Musela jsem se zasmát. "Ano, Pinďo, něco takového."

Po zbytek mé obchůzky se celkem nic nestalo. Zahnula jsem na svou příjezdovou cestu, pomohla jsem Pauline dolů z mé tašky, a vešla jsem do domu.
Carol koukala na kreslené filmy. "Jé," řekla. "Ty už jsi hotová s obchůzkou?"
"Ano," řekla jsem. "Dnes byl klidný den."
"Nebylo moc výprasků?"
"Nebylo. Ale..." kývla jsem na Pauline. "Ještě jsem neskončila."
"Jé, Pinďo, ahoj," řekla Carol.
"Neříkej mi Pinďo!"
"Ale ty jsi Pinďa!"
Carol byla jenom o dva centimetry vyšší než Pauline. Na druhou stranu, byla o celé dva centimetry vyšší než Pauline, a nikdy jí nedovolila, aby na to zapomněla.
"Dobře, děcka," řekla jsem, "dáme si oběd. Doufám, Pinďo, že ti v pizzérii dají polštář navíc."
"Hej!" protestovala.
"Jenom si na chvilku půjčím tvůj pokoj," řekla jsem Carol. Zvedla jsem Pauline do vzduchu a vzala ji do náručí. Šťastně se ke mně přitulila, i když věděla, že ji nesu na místo, kde dostane na zadek.
Carol zvedla oči. "Co? Můj pokoj?"
Základem programu NáŘeZ bylo vyplácet děti v jejich pokojích, i když se to nestávalo pokaždé, a byly dokonce případy, kdy se výprask odehrál venku, na veřejnosti -- i když to se stávalo jen velmi vzácně. Teď jsme sice nebyli u Pauline doma, ale i tak jsem s ní automaticky zamířila do dětského pokoje, abych ji tam vyplatila; jít do mého vlastního mě vůbec nenapadlo.
Otevřela jsem dveře Carolina pokoje a vstoupila jsem dovnitř.
"Jenom rukou, dobře, teto?" řekla ustaraně Pauline.
"Ano, to bude stačit," řekla jsem. "A ty přijmeš svůj trest jako velká holka, dobře?"
"Platí," řekla. "Já jsem VŽDYCKY velká holka!"
Úplně si sundala sukni a kalhotky, složila je a položila je na postel. Musela jsem se smát tomu, jak to bere vážně.
Už už jsem se posadila na postel, když vtom můj pohled padl na Carolin psací stůl.
"Pinďo?" zeptala jsem se. "Podívej se prosím tě na tohle."
Přešla ke stolu, ruce na zadečku. Moc dobře si uvědomovala, co ji čeká, i když už za pár minut si to bude uvědomovat o hodně citelněji.
"To je náš domácí úkol," řekla.
"Ano. Počkej tu chvilku, ano?"
Vyšla jsem z pokoje a zavolala jsem: "Carol!"
"Ano?"
"Pojď sem, prosím tě."
Objevila se moje dcera, viditelně nejistá. "Ano?"
"Když jsem dneska ráno odcházela, šla jsi zrovna dolů, aby ses dívala na kreslené filmy, že ano?"
"Ano."
"Zeptala jsem se tě na tvůj domácí úkol, a ty jsi mi řekla, že už jsi ho udělala, že ano?"
"Ano?"
"Ten domácí úkol, co leží na tvém stole a naprosto evidentně NENÍ udělaný?
"Ano..."
"Páni, ty máš průšvih!" řekla vesele Pauline, která zřejmě zapomněla na svůj vlastní holý zadek.
"Mami, je mi to líto!" vyhrkla Carol. "Chtěla jsem ho udělat, než se vrátíš, ale zapomněla jsem! To je všechno!"
"A taky jsi mi lhala, když jsi řekla, že jsi to udělala," řekla jsem.
Přemýšlela o tom. "Jo. To taky," přiznala.
"Ona lhala! Lhát je špatné! Měla bys jí dát na zadek kartáčem!" navrhla nápomocně Pauline. Rozhodla jsem se, že to s ní musím vyřešit dřív, než mě úplně poplete.
"Běž do mé tašky a přines mi kartáč, Carol," řekla jsem. V okamžiku, kdy jsem to řekla, jsem si přála, abych ji poslala pro něco jiného, třeba pro vařečku, protože teď to vypadalo, že přijímám rozkazy tady od Pindi. Ona si to rozhodně myslela -- vyzařovala z ní samolibost.
Carol se odšourala ven a já jsem se konečně mohla posadit na její postel. Zvedla jsem Pauline do vzduchu a přehnula ji přes koleno dřív, než si uvědomila, co se děje.
"Nééé," zakňourala. "Já nechci na zadek!"
"Ale, to ti ten přístup 'velké holky' moc dlouho nevydržel, co?" škádlila jsem ji. Sevřela jsem jí nohy mezi stehna a začala jsem ji vyplácet na holý zadek, pořád trochu červený po tom předešlém výprasku. Nebyl to moc silný výprask, ale zato pomalý, aby cítila každou ránu zvlášť. Nehubovala jsem ji -- Pauline byla dítě, které se prakticky hubovat nedalo, protože všemu rozuměla svým vlastním způsobem. Jak se její zadeček začal zahřívat, začala sebou házet, fňukat a natahovat.
Právě ve chvíli, kdy přešla do plnohodnotného breku, dorazila Carol s kartáčem. Rozhodla jsem se, že Pauline má dost -- teď jsem se musela postarat o svou vlastní dceru.
"Tak dobře, ty šortky musejí pryč," řekla jsem. "Dáme ti na oběd šaty."
Postavila jsem Pauline na zem, a zatímco brečela a zuřivě si třela zadek, pomohla jsem Carol vybrat dobré šaty. Potom jsem vzala složené kalhotky a sukni a předala jsem je zpátky Pauline.
"Tak pojď, Pinďo, umyjeme tě," usmála jsem se. "A co se týče tebe, mladá dámo, radši ať máš holý zadek, až se vrátím."
Když jsem Pauline umyla obličej, zdálo se, že to smylo nejenom její slzy, ale taky, jak se zdálo, veškeré vzpomínky na výprask.
"Můžu se koukat, jak Carol dostane?" zeptala se. "Ona se koukala, když jsem dostávala JÁ!"
Přišla až při posledních pár ranách, ale nebyla jsem proti. Vzala jsem Pauline za ruku a odvedla ji zpátky do Carolina pokoje.
Carol seděla na posteli; sundala si kalhoty a kalhotky si stáhle těsně pod zadek. Vypadala, že má starosti, a také že k tomu měla pořádný důvod.
"Tak se podíváme," řekla jsem. "Neudělala jsi domácí úkol, to je jenom drobnost... až na to, že jsem tě už předtím varovala a řekla ti, že příště dostaneš. A potom to lhaní, hmm... ne, nevidím žádný způsob, jak by ses mohla vyhnout kartáči."
"Třeba bys mi mohla odpustit?" navrhla s nadějí.
"To ano, ale myslím, že to neudělám. Rozhodně ne předtím, než ti nařežu kartáčem."
Carol byla jen o dva centimetry vyšší než Pauline -- bylo snadné ji zvednout a přehnout přes koleno. Upravila jsem její polohu a natáhla se po kartáči.
Pauline Carol pleskla po vyšpuleném zadečku. "Au!" vyjekla Carol.
"Teď už nejsi tak velká holka, co?" škádlila ji Pauline.
To se ta holka snažila o hattrick -- tři výprasky v jednom dni?
"Prosím, Pinďo, potřebuju trochu místa," řekla jsem. "Tohle je delikátní operace na jisté delikátní části dívčího těla."
A když odstoupila, kartáč konečně zasáhl zadek mé dcery z uspokojivým "PRÁSK!" na jednom konci a stejně tak uspokojivým "Jaaaaúú!" na druhém.
Carol byla prosebnice -- jakmile začal mluvit kartáč, začala křičet a slibovat, že bude hodná, ale nebylo to k ničemu. Dostala, o co si koledovala, a ještě víc.
Po výprasku si musela sednout na ten rozpálený zadek a dodělat úkol. Pauline, které začalo být její kamarádky líto, jakmile byla potrestána, jí pomáhala, a já jsem projednou dělala, že nic nevidím.

Když jsme vyšly z domu a vydaly se k autu, její obličej byl jenom mírně zarudlý, ale pořád si pod šaty potají mnula zadeček.
Usmála jsem se, když jsem to viděla.
"Chcete pizzu?" zeptala jsem se.
"Jo!" vykřikla Carol.
"Sakra že jo!!" vykřikla Pauline.
Otevřela jsem pusu, abych ji pokárala, ale pak jsem to vzdala. Konečně, moje výprasky a celý program NáŘeZ byly určené jenom k trestání vážného zlobení -- ne k tomu, aby děti nutily k nějaké "dokonalosti" podle představ dospělých. Tyhle dvě holčičky byly svým vlastním způsobem tak dokonalé, jak to jen jde.
"Víte co?" řekla jsem. "Pizzérie není tak daleko a vy pravděpodobně stejně nechcete sedět v autě."
Usmály se a přikývly.
Vykročila jsem. Obě dvě mě vzaly za ruce a -- i když jsem to neviděla -- byla jsem si jistá, že druhou rukou se zuřivě snažily utišit svoje štípající zadečky.
fulgur Fulgur 2.5.2016 22:29  49027
Medvěd[Poznámka autora:

Abyste plně pochopili tuto povídku, musíte vědět, že plácačka, o kterou tam jde, je založená na slovní hříčce, která v češtině nefunguje. Na rozdíl od mých jiných povídek, tady se to nedá jen tak nahradit nějakým českým ekvivalentem; ten neexistuje.

Tedy: Plácačka nese nápis "For the Cute Little Deer with a Bear Behind", což doslova znamená "Pro roztomilého malého jelena s medvědem za ním". A přesně to je na ní také vyobrazeno, jelen a medvěd. Ale samozřejmě, to, co se tím doopravdy MÍNÍ, je "For the Cute Little Dear with a Bare Behind", tedy "Pro roztomilého malého drahouška s holým pozadím". Vyslovuje se to stejně.

Protože to tedy dává smysl jen v angličtině, rozhodl jsem se u této povídky upustit od "lokalizace". Hlavní postavy jsou Američané; jinak by tato povídka nedávala smysl.]

"Páni!" vykřikl Frank, když vstoupil do obchodu. "Tyhle věci vážně existují? Myslel jsem, že jsou jenom mýtus!"
Podívala jsem se jeho směrem. Byla tam police se suvenýrovými plácačkami.
"For the Cute Little Deer with a Bear Behind," přečetl. "Jako v těch povídkách, co, Kate?"
Byli jsme tehdy na líbánkách a Frank mě hrozně rád škádlil. To on objevil mou spanko-povahu, povahu, kterou jsem před všemi, včetně sebe, zuřivě popírala. V mé rodině byl výprask posvátný rituál pro trestání dětí. Pokud by otec (vždycky "otec", nikdy "táta") tušil, co k nim cítím, tak by... no, tak by mi pravděpodobně stejně zmaloval zadek. Byl dost paličatý.
Byla jsem ráda, že jsem mu dokázala uniknout, jemu a jeho autoritě. Jeho ústa byla plná Boha, ale jeho Bůh byl Bohem bolesti a utrpení, a když jsem vyrostla, uvědomila jsem si, že takový bůh není bohem, který by si zasluhoval lásku a respekt.
To jsem se otci samozřejmě nikdy neodvážila říct. Pomohlo, že Frankovi strategicky uklouzly jisté náznaky, kterými dal otci najevo, že mě pořád vyplácí jako dobrý manžel. To, že tyto výprasky zahrnovaly mnohem méně bolesti a mnohem více rozkoše... No, otec nemusel vědět všechno, že ne? Konečně, pravděpodobně si nikdy nemyslel, že by ženy byly vůbec schopné rozkoš pociťovat.
Prohlédla jsem si tu plácačku. "Přijde mi hrozně velká," řekla jsem.
"No, je určená pro holky, které opravdu moc zlobily," zašeptal mi Frank.
"Ale, a to myslíš jako trest nebo jako odměna?"
"Trochu od obojího. Myslím, že ji koupím."
Nic takového jsem mu pochopitelně nedovolila. Koupila jsem ji JÁ. Prodavač nám věnoval vědoucí úsměv.

Byla to dobrá plácačka, říkala jsem si, když jsme se vrátili do auta. Pevná, vyvážená, snadno se s ní máchalo. Jelen, který na ní byl vyobrazený, byla vlastně laň, malá, lekavá, s velkýma hnědýma očima obrácenýma ke mně. Ale ten medvěd... to nebyl žádný roztomilý medvídek, bylo to zuřivé zvíře s vyceněnými zuby, jako by se připravoval na tu laň skočit.
Ten medvěd mě fascinoval. Cítila jsem se, jako bych ta roztomilá laňka byla já a ten medvěd byl moje minulost, všechny ty jizvy a bolest, které jsem si nesla. Instinktivně jsem věděla, že laňka je před medvědem v bezpečí... pokud ovšem neotočí hlavu a nepodívá se na něj. Protože v okamžiku, kdy to udělá, medvěd zaútočí.

Toho večera jsem v motelu dostala výprask jako předehru, a potom jsme vyzkoušeli plácačku. Bolelo to s ní hrozně! Vydržela jsem jen pár ran, a pak jsme museli přestat, ale ty rány stály za to. Poskakovala jsem po nich nahá po místnosti, dokud jsem nezakopla a nesvalila se do postele, kde mě čekala další dobrodružství.

Měli byste vědět, že i když ráda dostávám výprasky (v určitých mezích) a Frank mě STRAŠNĚ rád vyplácí, hned na začátku jsme se rozhodli, že Domácí disciplínu používat nebudeme. Zčásti proto, že otec očekával, že ji používat budeme. I když Franka neměl moc v lásce kvůli jeho liberálním názorům (které byly ve skutečnosti MNOHEM liberálnější, než co mu prozradil), věřil, že jako můj manžel je i mým pánem. Nepochopil by, o kolik byl teď můj život lepší -- neuvěřil by, že může existovat nějaký lepší život, než jaký jsem měla s ním.
On by takovouhle plácačku, veselou a hravou, nikdy nekoupil. On používal k výpraskům řemen, který byl strašlivý a vždycky velice vážný. A když se jeho konec setkal s MÝM koncem, inu... pak létaly jiskry. A slzy.

Plácačka u nás už zůstala. Dostávala jsem s ní docela pravidelně a začala jsem ji milovat. Dokázala jsem vydržet až deset ran, aniž by mi vytryskly slzy, i když to záviselo na tom, jak se používala; Frank dokázal provádět extrémně nepravidelné rány, na které se nedalo připravit a které mě vždycky přiměly kapitulovat mnohem rychleji.
Když jsem několik měsíců po svatbě otěhotněla, tak s výprasky přestal. No, já vlastně měla pocit, že mohl přestat trochu později, ale jako novopečený otec se strachoval o ten nový život uvnitř mě, ještě víc než já sama.
"Kdybych ti nařezal," řekl, "mohlo by to naši holčičku zmást."
"No a co?" odpověděla jsem. "Tak z ní vyroste spanko jako my. Je to tak špatný osud?"
Ráda jsem ho škádlila. Protože si výprasky sám zakázal, nemohl se mnou nic dělat, ale hrozil, že si napíše seznam a vypořádá se se mnou "později".

Naše dcera se narodila přesně na čas, k velké úlevě mě i Franka. Frankovi rodiče nás velmi podporovali a dokonce i otec se usmál a pogratuloval mu (mně samozřejmě ne -- co se jeho týkalo, já jsem pouze konala svou povinnost). Na obou stranách se začaly objevovat fotografie.
Když jsem viděla, jak se otec usmívá, vzpomněla jsem si na to, čím jsme spolu prošli. Jak máma umřela, když mi bylo pět, když se něco hrozně pokazilo, a místo aby dala život mému bratříčkovi, přišla o svůj vlastní. Tehdy se možná otcův Bůh stal tím, čím byl. Konečně, jen bůh, který se vyžívá v bolesti a utrpení, by jich působil tolik, jak mámě, tak otci.
A mně. Otec nebyl netvor, to jsem věděla, když jsem uviděla, jak se rozplývá nad malou Susan (pojmenovali jsme ji po mámě), ale byl služebníkem nervora a to v podstatě nebyl zas až takový rozdíl.

Samozřejmě, když bylo v domě dítě, vyvstala otázka, co s plácačkou. Nechtěli jsme ji schovávat v zásuvce, kde by ji zvědavé dítě mohlo najít. Místo toho jsme se rozhodli pro jinou taktiku.
Pověsili jsme ji na zeď v obývacím pokoji mezi dva obrazy. Byla tak vysoko, že se na ni nedalo snadno dosáhnout, a vypadala úplně jako rodinná památka, možná žertovný dárek od nějakého kamaráda. Frankovi rodiče si jí skoro ani nevšimli. Otec si jí VŠIML, a zdálo se, že se mu líbí.
Ale Susan si jí nikdy nevšimla. Pro ni to byla jen ozdoba, která nic neznamenala.

Budeme používat výprasky při výchově Susan? Přemýšleli jsme o tom. Nikdo se na to vlastně neptal -- otec prostě předpokládal, že Susan bude vychovávaná stejně jako já, že bude bita za každou maličkost, zatímco Frankovi rodiče o tom pravděpodobně nikdy ani nepřemýšleli. Když vyrůstala, nebyla nijak zvlášť zlobivé dítě, ale občas mohla být úmorná -- tak jako každé dítě.
Občas jsem ji plácla po zadečku, když mě schválně provokovala, ale obě jsme to braly jako hru.
Když byly Susan tři roky, zapsala jsem ji do školky a pokusila jsem se najít práci. Shodou okolností mě v té samé školce přijali jako učitelku. Ředitel byl Frankův kamarád a dobře mě znal.
A i on měl v kanceláři suvenýrovou plácačku.
Visela na hřebíku a byla malá, jako pingpongová pálka. Na jedné straně byla usmívající se dětská tvář a slovo "Hodné". Ale na druhé straně byl obrázek zarudlého zadečku a slovo "Zlobivé".
Přirozeně jsem se na to zeptala.
Zdálo se, že se za to trochu stydí. "Ta je tady už celé desítky let," řekl. "Já samozřejmě takové věci nepodporuju, ale... stejně se mi líbí, že tu je. Když je nějaké dítě zvlášť zlobivé -- když třeba šikanuje ostatní -- tak rád dělám to, že sem přijdu, a prostě se chvíli dívám na tu plácačku, než zavolám jeho rodičům."
"Možná si někdy přejete, abyste ji mohl použít," řekla jsem s úsměvem.
Zavrtěl hlavou. "Ne, to ani ne. Když rodiče vyplácejí své děti, to mi nevadí. Ani když je to za věci, které provedly tady. Ale to jsou rodiče. Ti znají své děti nejlépe, vědí, jestli si za určitý prohřešek zaslouží výprask nebo ne, ale my, my jsme učitelé. Musíme se starat o příliš mnoho dětí na to, abychom mohli některé z nich znát dostatečně dobře."
"Já sám mám děti," pokračoval, "a ano, občas jim dám na zadek. A proto vím, že výprasky potřebují tolik dalších věcí, aby fungovaly."
"Jako čili papričky," řekla jsem.
"Cože?"
"Čili papričky mohou být součástí jídla, ale jenom malou," řekla jsem. "Jinak je příliš ostré. A někteří lidé, no, na ně mohou být alergičtí, a tak je nejlepší nepoužívat je vůbec."
"Zajímavá analogie," řekl. "Mluvíte z vlastní zkušenosti?"
Usmála jsem se. "Můj otec je mimo Scovilleovu škálu."

Líbilo se mi mít ve školce Susan v mojí třídě. A zpočátku se to líbilo i jí -- na rozdíl od ostatních dětí, ona nemusela být pryč od maminky. Ale to se začalo pomalu měnit.
Trucovala a byla nevrlá. Když seděla na židli, okopávala ji. A začala odmlouvat ve třídě. Doma byla pořád můj malý andílek, ale ve školce začínala být nezvladatelná.
"Susan," řekla jsem jednoho dne, když jsme odcházely domů -- toho dne se pokusila uhodit jiné dítě do obličeje. "Takhle se nemůžeš chovat."
"Ale můžu," řekla paličatě.
"Susie, tebe něco trápí?" zeptala jsem se. "Možná nechceš být v mé třídě?"
"Ne, to chci!" řekla. "Ale..."
"Ano?"
"Ty jsi MOJE maminka!" vykřikla. "Chci tě mít pro sebe!"
Taková roztomilá dětská žárlivost. Nechtěla se o mě dělit. Pokoušela se o mě bojovat.
Nemohla jsem toho moc dělat.
Až na jednu věc.
"Susan," řekla jsem, "jestli ještě někoho uhodíš, bude ti maminka muset naplácat."
Susan sice nikdy naplácáno nedostala, ale přes kamarády věděla, co to znamená.

Ten den večer jsem o tom řekla Frankovi. Moc ho to nepotěšilo.
"Tohle jsi jí říkat neměla," řekl.
"Buď tohle, nebo bych jí musela naplácat na místě," řekla jsem. "Já ji chápu, Franku, opravdu, ale..."
Ale, uvědomila jsem si, použila jsem hrozbu výprasku jako berličku, abych jí nemusela vysvětlovat věci, které jsem jí zatím vysvětlit nemohla... které jsem možná vůbec nedokázala uspokojivě vysvětlit.
"A co se stane příště?" zeptal se. "Jestli to udělá znovu, tak jí buď budeš muset naplácat a způsobit jí bolest... nebo jí nenaplácáš a porušíš slovo. Ani jedno z toho není moc dobrá lekce."
Natáhl se a sundal tu suvenýrovou plácačku. Polkla jsem. Za ta léta jsme si pořídili víc hraček a starou plácačku jsme už skoro nepoužívali. Jen o výročích.
Ale Frank mi nikdy nedal výprask, když jsem nechtěla!
Můj pohled přitahovala ta roztomilá laňka... a hrozivý medvěd, který se za ní tyčil.
"Vím, že v poslední době moc nebývám doma," řekl. "Ty... ty znáš Susan mnohem lépe než já. Jestli myslíš, že by měla dostat na zadek, inu, nevím dost na to, abych s tebou mohl nesouhlasit. Ale co MŮŽU udělat, to je seřezat TVŮJ zadek, když jí nasekáš. Když dostane Susan výprask, dostaneš výprask i ty."
Přikývla jsem. "Takže když jí naplácám, musím být za to ochotná sama zaplatit?"
"Ano."
Přehnul mě přes koleno a několikrád mě lehce plácnul. Výprasky bývají lehké, když máte v domě malé dítě.

Příštích pár týdnů byla Susan pořád nabručená. Zkoušela jsem si s ní víc hrát, když jsem byla doma, ale ve školce jsem jí žádnou extra pozornost věnovat nemohla, to by nebylo fér vůči ostatním dětem.
A pak se to stalo. Děti kreslily obrázky své rodiny a já jsem ty nejlepší pověsila na zeď.
Susanin obrázek mezi nimi nebyl. Nikdy neuměla moc dobře kreslit a prostor byl omezený, ale tak se rozzlobila, že sundala obrázek jiného dítěte a roztrhala ho na kousky.
Vůbec poprvé v životě jsem se na ni doopravdy rozzlobila. Postavila jsem ji do kouta (nejhorší trest, který jsme směli používat), utěšila toho chlapce, kterému zničila obrázek, a musela jsem přetrpět velmi nepříje mný rozhovor s jeho rodiči. Když se mě zeptali, co mám v plánu udělat, řekla jsem: "Samozřejmě, že to se Susan vyřídím. Nedělejte si starosti."
A to jsem taky měla v plánu.
Posadila jsem si ji do obývacího pokoje a důkladně jí vyhubovala. Řekla jsem jí, že její chování bylo je nepřijatelné. Použila jsem dost silná slova a Susan začala natahovat moldánky.
Zvedla jsem pohled a uviděla jsem plácačku. Vůbec poprvé jsem ji uviděla v jiném světle.
Už jsem nebyla ta roztomilá malá laňka, teď jsem byla medvěd. A Susan byla laňka, roztomilá malá laňka, za kterou se tyčil medvěd a ona mu nemohla utéct.
"Takže je mi líto, Susan, ale maminka ti teď bude muset naplácat," prohlásila jsem.
Byla to pravda? Vážně jsem jí MUSELA naplácat? V tu chvíli mi to připadalo jako ta nejlepší možnost.
Přehnula jsem ji přes koleno. Byla zkroušená. Začala brečet, kdž jsem jí stáhla kalhotky, ale mně to bylo celkem jedno. Třikrát nebo čtyřikrát jsem ji pleskla přes zadeček, dost na to, aby to vydalo uspokojivý zvuk, a potom jsem ji zase postavila na zem.
"A už to nikdy nedělej!" řekla jsem, což bylo jako konec dost slabé. Tekly jí slzy a já jsem ji objala. Možná, říkala jsem si, je výprask zapotřebí, když by dítě mělo brečet, ale nechce? Když je moc pyšné nebo se moc stydí?
Po zbytek dne se mě Susan držela jako klíště. Moje vlastní zkušenosti byly úplně jiné -- mé výprasky obvykle končily tím, že jsem stála v koutě nebo byla ve svém pokoji a rozhodně jsem se po nich otci nějaký čas vyhýbala. Nikdy mě neutěšoval. Asi myslel, že je to známka slabosti.

Večer jsem pak Frankovi řekla, co se stalo a co jsem udělala. Cítila jsem se divně. Na jednu stranu jsem byla hrdá, že jsem dodržela slib, který jsem dala Susan. Byla jsem hrdá, že jí DOKÁŽU naplácat, když je to potřeba.
Na druhou stranu jsem měla pocit, že jsem zradila svůj rodičovský instinkt. Že jsem zradila Franka.
Sama jsem sundala plácačku a donesla mu ji.
Nikdy mi nenařezal, když jsem nechtěla... ale já jsem chtěla nařezat. Chtěla jsem ucítit to, co cítila Susan.
Ucítila jsem samozřejmě mnohem víc a plácačka mi pěkně zmalovala zadek. Hodně jsem brečela, to už se mi dlouho nestalo. Nebyl to trest, ne tak úplně, spíš něco jako... smlouva. Věřila jsem, že Susan ten výprask potřebovala, přestože jsem si ho musela vytrpět i já.
Když Frank skončil, mazlili jsme se. Ale nic víc. Té noci ne.
Ale brzy jsme udělali víc, a tak se stalo, že jsem znovu otěhotněla.

Na konci června jsem ze školky odešla, abych nastoupila na další mateřskou dovolenou. Susan tam musela zůstat ještě rok.
Asi byla ráda, že už tam nepracuju, ale stejně působila trochu nevrle.
Ten rok už další výprasky nebyly, i když jsem jí to občas připomněla. Když Susan zlobila, někdy jsem se jen tak lehce plácla po zápěstí a ona pochopila.
Já nejsem ten medvěd, říkala jsem si. Já nejsem děsivá.
Zhruba v době, kdy se narodila Carrie, jsem dostala zprávu o otcově nemoci.

Další rok byl boj -- musela jsem se starat o Susan, o Carrie i o otce. Šlo to s ním rychle z kopce, a on to věděl. Často jsem ho spolu s holčičkami navštěvovala v nemocnici.
Nikdy jsem mu neřekla pravdu, víte? Nikdy jsem mu neřekla, jak špatný otec doopravdy byl, jak jsem ho nenáviděla, a že můj život teď vůbec, ale vůbec není takový, jaký si představoval.
Nenáviděla jsem ho, ale přece jen ne tak, abych mu takhle ublížila.
Když zemřel, pořád věřil, že je ten nejlepší otec na světě. Byl ten roztomilý malý jelen, který se nikdy neohlížel a nikdy neuviděl medvěda, toho hnusného, zlého medvěda, který ho úplně zničil.
Možná, že se ten nenávistný Bůh, kterého uctíval, konečně obrátil proti němu a zabil ho.

Nedlouho poté si Susan vysloužila svůj druhý výprask. Vzala z obchodu cukrátko, a to tak mazaně, že bylo jasné, že VĚDĚLA, že je to špatné. Řekla jsem jí naprosto jasně, že za to dostane na zadek. Potom, co jsem ji přiměla omluvit se majiteli obchodu, jsme vyrazily domů, já, Susan a kočárek s malou Carrie. Susan byla zdrcená.
"Prosím, nezlob se na mě, mami!" žadonila.
Nesnažila se mi vymluvit ten výprask, jenom nechtěla, abych se zlobila. Řekla jsem jí, že se nezlobím (což nebyla tak docela pravda) a vzala jsem ji za ruku.
Když jsme přišli domů, řekla jsem Susan, aby počkala v obývacím pokoji, než uložím Carrie do postýlky. Když jsem se vrátila, našla jsem ji brečet na pohovce.
Rvalo mi srdce naplácat jí, ale musela jsem dodržet slovo. Zatímco vzlykala, stáhla jsem jí kalhotky, přehnula ji přes koleno a nasekala jí na zadek. Tentokrát to byl o dost delší a silnější výprask než ten první, a ona brečela od začátku až do konce.
Večer, když se Frank vrátil domů, musela mu Susan říct, co se stalo, a jak byla potrestaná. Muset říct "Máma mi nasekala" pro ni zřejmě byl trest navíc, protože se červenala a zakoktávala se, než to ze sebe konečně vypravila. Takže ten večer, když děti usnuly, na mě Frank samozřejmě použil plácačku. Řekla jsem mu, že jsem Susan nasekala opravdu silně, a požádala jsem ho, aby totéž udělal mně.
Ochotně mi vyhověl.
Když jsem Susan ráno pomáhala s oblékáním, všimla jsem si, že na jejím zadečku nejsou žádné stopy po výprasku.
Já jsem takové štěstí neměla.

Když Carrie trochu vyrostla, začala jsem pracovat jako asistentka na základní škole. Tentokrát jsem si vybrala jinou školu než tu, kam začala chodit Susan. Většinu dne jsem trávila pryč od svých holčiček, ale večer jsme se všichni scházeli doma. Byli jsme šťastní.
BYLY tu výprasky, to musím říct. Bylo jich velice málo a byly velice řídké, a kupodivu si jich většinu vysloužila Carrie. Vždycky byla připravená zkoušet hranice naší trpělivosti.
A pravidlo, které stanovil Frank, stále platilo -- bolavý zadek jedné z mých holčiček znamenal bolavý zadek i pro mě. I tak to ale někdy bylo nutné. Aspoň jsem si to myslela.
Když byla Susan ve čtvrté třídě, zeptala se mě na naši plácačku.
"For the Cute Little Dear with Bear Behind? Co to znamená?"
Usmála jsem se a vysvětlila jsem jí tu slovní hříčku. Vypadala zamyšleně.
"Budu někdy dostávat tou plácačkou, mami?" zeptala se.
Ne, řekla jsem, ta plácačka tam je jen jako připomínka.
"Připomínka čeho?"
"Medvěda," řekla jsem. "Každý z nás má za sebou Medvěda. Říká se mu 'Vina'. Všechny ty věci, co jsme udělali nebo řekli -- nebo neudělali nebo neřekli -- a kterých litujeme. Jelen nechce otočit hlavu a podívat se na Medvěda, protože se bojí, že by ho Medvěd sežral. Ale někdy se musíš Medvědovi postavit... a plácačka ti někdy pomůže napravit věci, aby Medvěd odešel."
"Dostávala jsi tou plácačkou TY?" zeptala se Susan.
"No, aaano," řekla jsem nervózně. Doufala jsem, že se nebude ptát, od koho, a naštěstí se neptala. Předpokládala, že od otce.
"Bolí to hodně?"
"Ano," řekla jsem. "Vždycky brečím... tedy, vždycky jsem moc, moc, brečela, a můj 'bare behind' byl pěkně červený."
"Já mám taky červený zadek, když mi nasekáš," řekla.
"TAKHLE červený ne, to mi věř," zasmála jsem se. Doufala jsem, že změní téma. Kdyby zašla dál, musela bych jí buď lhát nebo říct pravdu, a nebyla jsem si jistá, co bylo horší.

Susan si z našeho rozhovoru podle všeho odnesla víc, než jsem zamýšlela. Asi týden na to Carrie přiběhla do obývacího pokoje s brekem a bez kalhotek. Řekla mi, že jí Susan nasekala, a tak jsem musela jít nahoru a vyšetřit to.
Susan mi naprosto vážně řekla, že jí Carrie pokreslila pastelkami domácí úkol a ona ji musela potrestat.
Nebyla jsem si jistá, jestli se mám smát nebo zlobit. Řekla jsem Carrie, že tohle nesmí, řekla jsem Susan, že nemá autoritu trestat svou sestru, ať už výpraskem nebo jinak, ale jinak jsem ani jednu nepotrestala. Bylo to prostě trochu moc divné.

A asi dva měsíce NATO jsem přišla do jejich pokoje s prádlem a našla jsem Susan na posteli se staženými kalhotkami a Carrie, jak jí češe zadek kartáčem.
Chtěla jsem prostě vycouvat ze dveří, ale už bylo pozdě -- uviděly mě a zatvářily se vyděšeně. Myslely si, že jsou v průšvihu a já jsem, upřímně řečeno, nevěděla, jestli by v něm měly být nebo ne. Zeptala jsem se jich a Susan prohlásila, že má ve škole kamarádku, která dostává na zadek kartáčem. Zaujalo ji to, ale pořád nechápala, jak takový trest funguje.
"No," řekla jsem, "to znamená, že je BITA -- PLOCHOU stranou kartáče, víš? Nejde tu o žádné... česání."
Vzala jsem kartáč a silně jsem se s ním plácla do stehna. "Takhle."
V očích mých holčiček se rozhodně zračil zájem. Udělala jsem někde chybu? Kdybych je vyplácela víc, ztratily by tím výprasky svou tajemnost a kouzlo? Nebo by o nich vůbec nevěděly, kdybych je vyplácela méně nebo vůbec? Nebo by se o ně zajímaly tak jako tak?
A pokud se o výprasky ZAJÍMAJÍ víc než jiné děti v jejich věku, je to vůbec něco špatného? Frank asi tenhle pocit znal, nikdy vlastně nedostával na zadek, ale vždycky ho to fascinovalo.
Večer jsem si promluvila s Frankem.

"Oba jsme spankové, tak dává smysl, že se o to zajímají i naše děti," řekl. "Chci říct, když jsem si hrál na doktora s holčičkami ze sousedství, taky jsem je zkoušel plácat po holých zadečcích. Šlo to dobře... většinou," dodal zamyšleně.
"Myslíš, že bychom měli změnit naše pravidla ohledně výprasků?" zeptala jsem se ho.
"Jejich výprasků... nebo tvých?"
"S těmi SVÝMI jsem spokojená, děkuju pěkně," řekla jsem. "Ale možná..."
"No, a jak bychom to měli změnit? Máme je vyplácet víc? Méně?"
Musela jsem přiznat, že nevím.

A holky vyrůstaly. A pořád dostávaly na zadek, i když pořád jen vzácně. A JÁ jsem taky pořád dostávala na zadek, s oboustranně příjemnou frekvencí.
A plácačka pořád visela v našem obývacím pokoji, s roztomilým malým jelenem, který se zarytě nekoukal na medvěda za sebou.

Jednou se Carrie vykradla z domu za kamarády a my jsme se bály, že ji někdo unesl.
Jednou se Susan zapletla se špatnou partou a ukradla v obchodě rtěnku. Nechytili ji, ale nakonec za mnou přišla a řekla mi to.
Jednou Carrie rozbila okno a lhala o tom.
Jednou Carrie tajně sebrala Frankův mobil a z legrace mu změnila vyzvánění na zvuk prdění.
Jednou Susan při fotbalovém zápase kopla holku, kterou neměla ráda.

Vždycky to skončilo jedním ze vzácných "výprasků od mámy" a jedním z ne tak vzácných "výprasků pro mámu" (i když u toho vtimu s prděním jsem na tom musela trvat).
A nikdy neváhaly, když se měly přehnout přes koleno, i když se pod mojí rukou vždycky cítily dost nepříjemně.
Den po jednom výprasku, když bylo Susan dvanáct, jsem z jejího pokoje uslyšela neomylné pleskání, když tam měla kamarády. Když jsem se jí na to ptala, řekla mi, že si hráli. Tušila jsem, NA CO si asi hráli, a upřímně řečeno, byli na takové věci buď moc staří nebo možná moc mladí, ale když jsem se jí to pokoušela vymluvit, ukázala na rodinnou plácačku.
"Já jsem včera nespala," řekla. "Vím o tobě, o tátovi a o té plácačce."
Na to neexistovala žádná dobrá odpověď. Řekla jsem jí něco málo o sobě, o mých touhách a o dohodě, kterou jsem měla s Frankem. Trochu ji překvapilo, že po každém z jejích výprasků dostanu výprask i já, ale ne zase TAK MOC. Možná, že včera nebyla první noc, kdy po výprasku neusnula.
"Víš," řekla zamyšleně, "někdy si říkám, jaký by to byl pocit, kdybych dostala na zadek od nějakého hezkého kluka ve třídě. Nebo od učitele."
Prostě jsem ji požádala, aby o těchhle věcech nemluvila s nikým, komu nedůvěřuje. Co jsem taky mohla říct?

Druhý den jsem Franka požádala, aby si o tom se Susan promluvil. Díky pokrokovému vzdělání (a internetu) jsme s ní už měli Řeč o sexu, ale bylo asi nejlepší mít ještě Řeč o výprascích.
Některé věci zůstaly nevyslovené, třeba to, proč vlastně holky nikdy nevyplácí Frank, ale šlo to docela dobře.
Až na to, že Susan okamžitě tu samou Řeč, i když trochu popletenou, přednesla Carrie, která byla podle mého názoru moc malá na to, aby to pochopila. Na příští třídní schůzce na mě někteří rodiče vrhali podivné pohledy, takže jí asi uklouzlo, že její maminka pořád dostává na zadek.

Když bylo Susan šestnáct a přišla domů po svém prvním "divokém mejdanu", seděla jsem v obývacím pokoji a čekala na ni.
"Zvorala jsem to," řekla.
To tedy ano. Přišla pozdě, nezavolala, pila. Klasická trojice, a k tomu možná ještě kouřila, i když bylo možné, že její šaty prostě jen načichly cigaretovým kouřem od ostatních.
A druhý den zůstala v posteli, aby vyležela kocovinu.
Tu kocovinu jsem pokládala za dostatečný trest. Já jsem tohle nikdy neprovedla, ale to bylo proto, že otec by mě nikdy na takovou akci jít nenechal. A myslela jsem si, že trest je od toho, aby děti věděly, když zajdou příliš daleko. To Susan nepotřebovala -- moc dobře to věděla sama od sebe.
Ale ona mě překvapila. Když jsem večer přišla domů, byla v obývacím pokoji a držela rodinnou plácačku. Podala mi ji.
Pozvedla jsem obočí.
"Už tři roky jsem ti nenasekala."
"Věř mi," řekla, "potřebuju to."
Carrie, které tehdy bylo dvanáct, taky přišla do obývacího pokoje. "Fakt to potřebuje, mami," řekla. "Řekla mi to."
"Tak dobře," řekla jsem. "Ale uděláme to jako rodinnou chvilku."

A tak, když Frank přišel domů, našel Susan sedět na pohovce s plácačkou a vedle ní mě a Carrie. Susan vstala a řekla mu, jak moc jí to je líto, a že potřebuje výprask, a taky dodala, že to nebyl můj nápad, takže není zapotřebí trestat mě.
Frank si jen povzdechl a přikývl. Posadil se na židli a Carrie se posadila vedle něho, takže zůstala jen zkroušená Susan a já, abychom udělaly to, co se udělat muselo.
Možná jsem tu plácačku přece jen měla na Susan použít už dřív, protože všechna ta vyrovnanost, kterou měla, když si sama stáhla kalhotky a přehnula se mi přes koleno, zmizela v okamžiku, kdy plácačka poprvé dopadla na její zadek.
A pak už následoval jen brek a vzlykot, i když mě ani jednou nepožádala, abych přestala.

Druhý den mi řekla, že tu plácačku pořád cítí. "A ty jsi takhle dostala POKAŽDÉ?" řekla. "Mami, to jsem netušila! Je mi hrozně líto, že sis tím kvůli mně musela projít!"
Usmála jsem se. "Medvěd dokáže být někdy hodně ošklivý."
A potom jsme se dlouho objímaly.

A tak holky vyrostly. Susan si našla kluka, odstěhovala se a provdala -- v tomto pořadí -- a řekla mi, že pořád dostává na zadek, a zřejmě mnohem víc, než když vyrůstala. Byla jsem ráda.
Co se týče Carrie, no, ta nikdy nic neřekla. Nikdy jsme u ní neměli žádnou Řeč o výprascích, ale Susan mi potají řekla, že i ona si užívá občasný výprask, i když "z druhé strany, jestli víš, co tím myslím".
Plynuly roky. Stala jsem se babičkou. Ale v našem obývacím pokoji stále visela plácačka. Frank byl pořád dost silný na to, aby mi nařezal, když to bylo potřeba, a já ho za to milovala.

Vnoučata nás často navštěvovala, ale nikdy jsem žádnému na zadek nedala. To byla práce pro jejich rodiče, pokud se tak rozhodli, a podle toho, co mi říkali, používali výprasky stejně jako já -- jako vzácnou poslední možnost.
Myslím, že každý rodič má za sebou medvěda -- ten hrozný strach, že své děti vychoval špatně. Kdybych udělal tohle, myslí si, kdybych neudělal tamto, bylo by to lepší? Dal bych jim víc radosti, uchránil bych je víc zármutku?
Jako babička jsem si uvědomila, že to je nesmysl. Děti mají jen jedno dětství a chybám se člověk nevyhne. Důležité je ty chyby překonat a pokusit se je napravit.
Když jsem viděla, jak Carrie hubuje svou vlastní dceru a ukazuje jí na rodinnou plácačku (přestože Carrie samotná ji nikdy nepocítila), musela jsem se usmát.

***

Milovala jsem Franka celý život, navzdory překážkám, kterým se nikdo nevyhle. Navzdory těm výpraskům. Díky těm výpraskům.
Ale jednu věc jsem mu odpustit nemohla. To, že odešel jako první.
V domě teď vždycky někdo je. Susan, Carrie, jejich manželé, vnoučata, nechtějí nechat matriarchu rodiny samotnou.
Ale Franka samozřejmě nahradit nemohou. To nemůže nikdo.
Nedávno jsem je požádala, aby tu plácačku sundali ze zdi. Teď ji mám vedle sebe, když sedím na pohovce, kde jsem udělila -- a dostala -- tolik výprasků.
Asi si myslí, že je to jenom rozmar staré ženské, ale já mám plán.
Ani mně už nezbývá mnoho času, to vím. Ale pomáhá mi mít tu plácačku.
Nejsem věřící. Už dávno ne.
Ale pořád je tu možnost...
Že se s ním setkám.
S tím Bohem, kterého uctíval otec.
S tím netvorem, který udělal netvora z něj. S tím netvorem, který ho zabil. S tím netvorem, který mi vzal Franka.
A až ten den přijde, čeká ho setkání s mým Medvědem.

[ 5519 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt