FORMULA TREBiografie s několika odbočeními
Za jednu z významných skupin italského art rocku, neboli RPI (Rock Progressivo Italiano) lze považovat FORMULA 3 (občas se lze setkat i s označením FORMULA TRE) z města Milano. Jejich historie je dosti zajímavá a spletitá, a lze během jejího mapování přijít ke mnoha odbočkám, jež dokumentují jak je kulturní scéna provázaná a vzájemně se ovlivňuje v mnoha aspektech.
Skupina vzniká roku 1969 jako psychedelic rockové trio. Itálie byla v rámci rockového vývoje proti UK/US scéně o několik let pozadu, přece jen se jednalo o zemi kulturně zaslíbenou jiné větvi hudby, než té rockové. Proto se v době, kdy se post hippie psychedelie pokročile transformovala v art rock, v Itálii z květinového snění začínali teprve probouzet. Podobná na těžký beat zaměřená hudební seskupení byla v té době na italské scéně vzácná. Soubor fungoval jako trio ve složení Tony Cicco (bicí zpěv), Gabriele Lorenzi (klávesy, zpěv), Alberto Radius (kytara, zpěv). Baskytaru suploval klávesista.
Dosti určující bylo úzké tvůrčí a interpretační spojení s ikonou italské popové scény jménem Lucio Battisti, které probíhalo prakticky od okamžiku vzniku souboru. Naši rockeři fungovali jako jeho doprovodná kapela na koncertních vystoupeních (celkem přibližně 20 akcí, Battisti nebyl příliš koncertně činný), během nahrávacích frekvencí i při natáčení různých video sekvencí. Battisti jim na oplátku psal písničky, takže převážná část skladeb, jež jsou ke slyšení na prvních třech studiových deskách FORMULA 3 je od autorské dvojice Lucio Battisti / Mogol.
- Odbočka první - Lucio Battisti. Jen málo pěveckých jmen na poli populární hudby Apeninského poloostrova dosáhlo takové velikosti. Jeho písně převzali např. Paul McCartney a David Bowie. Je nejenom jedním z nejúspěšnějších písničkářů, ale lze jej považovat i za významného inovátora, který dokázal lehčí hudební žánry spojovat s jinými méně obvyklými prvky, jakými jsou elektronika, rock, soul a funky. Autorsky se zaměřoval na propracovanější aranže a pěvecky používal hlas více emotivně a výrazově než technicky. Byl multiinstrumentalista samouk, autor skladeb a textů, a též producent. Jeho úspěšná kariéra začala v roce 1962, kulminovala na konci šedesátých a v sedmdesátých letech, a vytrvala bez velkých výkyvů prakticky až do jeho smrti v roce 1998 ve věku 55 let. Vázalo ho dlouholeté tvůrčí přátelství s textařem Mogolem. Battisti byl povahově poměrně plachý a nesnášel především zájem novinářů. Tisku po několika kontroverzích odmítal poskytovat rozhovory již od roku 1973 a nakonec se rozhodl odejít z veřejného života zcela. Od roku 1979 přestal vystupovat, naposledy se epizodně objevil v červenci 1980 v TV pořadu a od té doby svůj odchod ze scény bez výjimky dodržel. Věnoval se pouze rodinnému životu ve své vile v Moltenu, osadě Dosso di Coroldo, kde měl svoje sídlo i Mogol. Od novinářů však neměl pokoj prakticky nikdy, snažili se dostat k jeho soukromí co nejblíže a vyfotografovat jej na veřejnosti. Občas italské deníky zveřejňovaly šmírovací fotky, jak umělec okopává zahrádku, jak jede do obchodu na kole, a podobně. Battisti však celou dobu odloučení od publika tvořil, pravidelně nahrával a vydával nové desky. S lidmi se stýkal však jen přísně profesně, i fotografování na obaly nových alb mohl provádět jen jediný osvědčený člověk, aby žádné snímky neunikly. Ke konci života z jeho autorské dílny vycházela díla více ovlivněná elektronikou, poslední album Hegel (1994) je možné označit téměř za DAFT PUNK-ovské. Posmrtný odkaz Battistiho blokovala mnoho let jeho manželka, která neumožňovala vydávání jeho hudby ani konání akcí na počest umělce. Až v roce 2018 po několika prohraných soudních sporech rodina umožnila vydání nahrávek a v roce 2024 mohlo vzniknout po dlouhodobém odporu pozůstalých i zpěvákovo muzeum v Poggio Bustone. Jeho písně jsou v Itálii stále nesmírně populární a často je živě hrají i jiní hudebníci.
- Odbočka druhá - Mogol. Pod pseudonymem Mogol se skrývá textař a producent Giulio Rapetti, který psal pro celou plejádu italských povětšinou popových hvězd, jakými byli Renato ZERO, Adriano CELENTANO, Caterina CASELLI, I DIK DIK, EQUIPE 84, Fausto LEALI a mnoho dalších. Dnes je téměř devadesátiletý Mogol stále aktivní, je nositelem mnoha ocenění za kulturní přínos a vůbec se jedná o významnou autorskou osobnost. Ačkoli se poslední léta života s Battistim nestýkal, došlo mezi nimi k rozporům, patřil mezi několik málo lidí, kterým bylo umožněno se zúčastnit Battistiho pohřbu.
Již v roce 1969 vychází skupině v Itálii, Německu, Španělsku a Argentině první singl - A strana Questo folle sentimento (Lucio Battisti), B strana Avevo una bambola (Joe South, původní název Game People Play, česky tuto skladbu v roce 1970 nazpíval Petr Spálený pod názvem Podivný hry lidí na text Vladimíra Poštulky). U argentinské verze se na béčku nacházel song No es Francisca / Non e' Francesca (Battisti). Ke všem skladbám napsal italské texty Mogol.
Dlouhohrající debut pod názvem Dies Irae vyšel začátkem roku 1970 na značce Numero Uno, obsahuje obě Battistiho singlové skladby, Southův hit však chybí, byl reeditován až později na různých LP a CD výběrech. Skladba Questo folle sentimento je na albu dost zvláštně rozdělena na dvě části, intro uzavírá A stranu, zbytek je na začátku B strany. Na albu není žádná skladba z pera ani jednoho ze tří muzikantů, kteří skupinu tvoří, všechny skladby jsou převzaté od jiných autorů. Většinu napsal Battisti, zbytek pochází od různých italských i světových autorů. Deska představuje poměrně drsně a syrově mixovanou podobu rockové hudby, v níž se mísí jak těžké hard rockové rytmy a složité instrumentální pasáže s dominancí kláves a kytary, tak popová refrénovitost a melodičnost ve zpěvu, a celé je to zabalené do až symfo art hávu s občasnými úlety do avantgardy. Někdy se všechny tyto komponenty vystřídají na prostoru pár desítek sekund a pro tehdejšího posluchače to musel být dost těžko stravitelný kousek. Současně ale vhodně zvolené singlové skladby pomáhaly získávat skupině popularitu.
- Odbočka třetí - Numero Uno. Lucio Battisti vydával na značce Ricordi a společně s Mogolem se rozhodl, že se produkčně osvobodí a vytvoří nezávislý podnik. Společnost v roce 1969 založil Mogol společně se svým otcem dirigentem Marianem "Calibi" Rapettim, malý podíl ve značce měl i Battisti plus další lidé (producent Alessandro Colombini a producent, publicista a rodinný přítel Rapettiových Franco Daldello). Logo značky, jedničku v kroužku, vytvořil velice známý italský karikaturista Guido Crepax.
Odbočka v odbočce - Guido Crepax postavil kariéru na soft erotických komixech s nezaměnitelným grafickým stylem a později nakreslil v tomto komixovém stylu cover art k RPI desce GARYBALDI - Nuda (1972). Jeho bratr Franco Crepax byl jedním z prvních producentů, které Lucio Battisti ve svých začátcích oslovil a též je autorem několika fantasy románů. Otec Gilberto Crepax byl prvním violoncellistou v Teatro alla Scala.
Návrat ke třetí odbočce. Nahrávací společnost Numero Uno byla obchodně velice úspěšná a i když původně vznikla jako nadšenecký projekt, nakonec byla s velkým ziskem v roce 1974 odprodána za částku téměř 400 milionů lir společnosti RCA Italiana. Pod jejími křídly existovala do začátku devadesátých let, kdy zanikla. V roce 2000 však Sony Music label reinkarnoval pod názvem RCA Numero Uno a začal pod jeho hlavičkou vydávat edice nové italské hudby.
Po debutu následující rok v červnu spatřuje světlo světa jeho pokračování, předchází mu singl se dvěma albovými skladbami. Nahrávka je provedena ve stejné sestavě, a tentokrát úplně všechny kompozice napsal Lucio Battisti, který má na starosti i produkci, a všechny texty vytvořil Mogol. Skupina se tedy opět zcela spokojuje s rolí interpreta hudby jiného autora. Album má lakonický název Formula 3 a je na něm patrný hudební posun k ucelenosti a art rockovému provedení skladeb. I samotná produkce poskytuje mnohem vytříbenější sound, hudba je průzračnější, získává tvář typickou pro RPI, tedy originální melodiku, vzletnost, je oslavná a až operně radostná. Úvod se nese v rozmáchlém duchu jedenáctiminutové Nessuno nessuno (ve zkrácené verzi vyšla na singlu), další skladby jsou kratší a místy údernější. Všechny spojuje skvělý vokál bubeníka Tonyho Cicca a charakterizuje je schopnost vyvolávat dramatické i romantické představy současně. Přinejmenším v jedné skladbě se velice pěkně projevuje hard blues cítění kytaristy Alberta Radia, který se postupně stává uznávaným a vyhledávaným instrumentalistou. Album se stalo v Itálii velmi úspěšným, zejména song Eppur mi son scordato di te se stává hitem, a skupina se rychle stává populární veličinou. Napomáhá tomu i spojení s Battistim, současně ale vzniká závislost na tvorbě tohoto autora, z níž se budou snažit následně vymanit.
Mezi prvními dvěma alby vycházejí ještě dva singly se skladbami, které se na studiových deskách neobjevily. Nejprve v srpnu 1970 A: Nanananò (napsal Mario Lavezzi, ten se později setkal s Alberto Radiem ve skupině Il VOLO / B: Io ritorno solo (Battisti/Mogol), a potom v únoru 1971 A: La folle corsa (pt. I) / B: La folle corsa (pt. II), obě části napsal Carlo Donida, texty opět Mogol. S touto písní se FORMULA 3 doplněni o zpěváka jménem Little Tony dokonce účastní popíkového a slavného festivalu v San Remu, ročník 1971. Postoupili do druhého kola a skončili dvanáctí ze čtyřiadvaceti účastníků celkově. Všechny čtyři skladby jsou ke slyšení opět pouze na těchto singlech a některých pozdějších kompilacích. V této souvislosti je dobré si pamatovat, že "Best Of" se italsky značí "I Grandi Successi".
Před vydáním třetího alba skupiny, ambiciózního díla s názvem Sognando e risognando (1972), se členové souboru snaží prosadit vlastní skladby. Jde o to, že Battisti funguje jako továrna na hity, to znamená, že některé písně se objevují v repertoáru i jiných umělců. To se stalo s písní Il vento z druhého alba, kterou předtím realizovala i skupina I DIK DIK a současně ji nahrál také sám Lucio Battisti. Na třetím albu FORMULA 3 se tedy nakonec objevují jak skladby Lucia Battistiho (jednu z nich opět vydal ve zkrácené verzi i jako vlastní nahrávku na svém šestém albu), tak vlastní kompozice, na kterých se podíleli všichni tři členové skupiny. Deska (v českém překladu Snění a zase snění) obsahuje čtyři tracky, z nichž tři jsou o stopáži kolem jedenácti minut. Zde se jedná o naprosto regulérní art rock, který představuje špičku RPI scény. Hudba je v typickém FORMULA 3 provedení, tedy zachovává charakter heavy tria s rozsáhlými klávesovými plochami, propracovanou rytmikou a dominantní kytarou. Obzvláště ve vlastních skladbách se muzikanti pustili do vysoce progresivních postupů. Přednes hudebníků i pěvecké party vedou k celku, který nese jasný rukopis, a který se zapisuje do hudební historie jako Opus Magnum souboru. Vyznění by se dalo přirovnat ke kombinaci italských TRIP a ostrovních EMERSON, LAKE & PALMER.
Singly se konaly pouze albové, nové písně mezi nimi nenajdeme. Skupina se stává populární i v Jižní Americe a vystupuje na "VII Festival International da Canção 1972" v Rio de Janeiru a skladba Aeternum jim vynesla Popular Jury Award. Současně dochází k tvůrčímu osamostatnění, členové souboru pracují na dalších skladbách pouze sami a ukončují autorskou spolupráci s Battistim.
Čtvrté album La grande casa (1973) představuje zásadní změnu v mnoha směrech. Stabilní sestava tří hudebníků z předchozích alb zůstává zachována, ale všech šest skladeb, které album obsahuje, je poprvé napsáno zcela bez podílu Lucia Battistiho. O texty se postaral Mogol (album též produkuje), dvě textařské výjimky představuje americká básnířka Marva Jan Marrow, s níž spolupracuje.
- Odbočka čtvrtá - Marva Jan Marrow. Američanka z Denveru, která strávila 10 let v Itálii a silně ovlivnila tamní kulturní dění. V roce 1971 získala smlouvu s Numero Uno a prosadila se především jako textařka, skladatelka i jako zpěvačka. Nahrála několik singlů, působila ve vokálních sborech pro jiné interprety a především skládala hudbu a psala texty pro mnoho hudebníků. Natočila i vlastní sólovou desku, ale ta nakonec nikdy nevyšla. V 80. letech se začala věnovat grafice a fotografování, vytvořila cover arty k různým albům. Po návratu do USA se hudební tvorbou zabývala již jen sporadicky, ale i nadále spolupracovala např. s Francem Battiatim. Dodnes je umělecky a publicisticky činná.
Na ploše 31 minut se nachází šest tracků v podobné stopáži kolem pěti minut. Kdo by čekal, že se autorsky svobodná kapela odváže a představí světu náročné progresivní kompozice, hodně by se mýlil. Album sází na lehké a vzdušné skladby, které se od dosavadního heavy soundu výrazně liší. Místo tvrdé kytary tu dominuje akustika, místo hutných kláves je často předkládán klavír, zpěv je odlehčeně lakonický. Výrazná melodika se však vzdaluje od refrénové jednoduchosti a songy jsou zamyšlenější než kdy předtím. Stylové směřování by se dalo označit pojmy jako alternative prog folk rock. Srovnání na italské scéně by se dalo najít ve skupině Le ORME. Deska nebyla komerčně úspěšná, Mogol vypovídá skupině kontrakt a v roce 1974 se soubor rozpadá. Hudebníci nadále doprovázejí Lucia Battistiho na stále sporadičtějších koncertech, současně každý z nich hledá své další uplatnění. Na dlouhou dobu poslední titul skupiny se pak objevuje v roce 1977, kdy Numero Uno vydávají kompilaci La favolosa Formula 3.
Alberto Radius (bratrem jeho otce byl žurnalista a známý spisovatel Emilio Radius) již v roce 1972 realizoval své první sólové album nazvané jednoduše Radius, které jej představuje jako skvělého hard blues rockera. Také je nutno zmínit, že jeho hudební začátky se odehrávaly v beatové skupině QUELLI, z níž se po jeho odchodu vyvinuli PREMIATA FORNERIA MARCONI, měl tedy úzké vazby i na tyto legendy RPI. Po rozpadu FORMULA 3 se společně s Gabriele Lorenzim nejprve spojí s Mariem Lavezzim a dalšími muzikanty z různých zavedených skupin, aby založili supergroup Il VOLO. Tento studiový soubor vydává v letech 1974 a 1975 u Numero Uno dvě alba (asi nepřekvapí že většinu textů psal Maestro Mogol) naplněná z velké části instrumentální jazz rockovou hudbou a vzápětí se rozpadá. Poté Alberto pokračuje v vydávání sólových alb, v období 1976-1985 jich vytvoří šest. Hudebně se jedná o poprock zaměřený na komerční úspěch u mainstreamového publika, kterého se mu daří i dosahovat a tak se z něj stává celebrita středního proudu. V tomtéž období vybuduje vlastní nahrávací studio a stává se vyhledávaným studiovým kytaristou, jedním z nejuznávanějších v Itálii. Jeho kytaru lze tak slyšet na mnoha nahrávkách interpretů převážně popová hudby. V roce 1986 založil skupinu CANTAUTORAS a nahrál s ní dvě alba. Současně je velice aktivní v TV a rádiových pořadech, účastní se hudebních festivalů, píše filmovou hudbu i reklamní znělky, zabývá se hudbou na všech možných úrovních.
Gabriele Lorenzi se jako klávesista účastnil hudebního projektu Il VOLO, po jeho zániku se hudbě věnoval jen sporadicky jako host na různých albech a koncertech jiných interpretů. Za zmínku stojí turné s Demisem Roussosem v roce 1975, a nahrávání studiového alba s Luciem Battistim v roce 1976. V roce 1982 mu vychází poprockový singl Promessa / Senza Stelle. Většinu své obživy však vyhledával v nehudební oblastech, zabýval se managementem.
Tony Cicco, bubeník a skvělý zpěvák se stejně jako Alberto Radius intenzívně věnoval vlastní sólové dráze pod jménem CICO, též na poli pop rockové hudby. Vydal 4 alba v období 1974-1978. Jako vystudovaný konzervatorista měl vynikající techniku a teoretické znalosti, takže se stal žádaným studiovým hudebníkem a hrál na mnoha albech různých interpertů. V roce 1977 založil popové trio FANTASY, s nímž udělal jedno album, v osmdesátých letech se pokoušel prorazit s disko projektem FORZA 3. Psal také filmovou hudbu, podílel se např. na soundtracku ke kultovnímu filmu Zombi 2 v režii Lucia Fulciho.
Tím by mohla být historie skupiny FORMULA 3 uzavřena, pokud by se nestalo v roce 1990 to, že trio našich muzikantů tuto značku vzkřísilo a začalo pod její hlavičkou intenzívně nahrávat. Následující diskografie je poznamenaná určitými nejasnostmi, které vyplývají z nejednoznačnosti nového materiálu. Některá alba se tváří jako kompilace starých věcí, přitom jsou to nově nahrané skladby, jinde se zase zaštiťují jménem Lucia Battistiho, a také některé řadovky úplně klamou svými názvy. Společné mají všechna tato alba jedno - jde o prvoplánově líbivý pop až pop rock, z jejich psychedelicko progresivních začátků ze sedmdesátých let přetrvalo jen velice málo, shodný je melodický refrénový způsob vyjádření. Ten se u nich i v těch 70. letech celkem často objevoval, ale byl doplněn spoustou jiných prvků, které na nových nahrávkách zcela absentují. Máme tu precizní instrumentální výkony, skvělý zpěv, a prosluněnou italskou populární hudbu.
I přesto tato pozdější tvorba stojí za zmínku, alespoň pro přehled, neboť na italském hudebním kolbišti se hranice mezi rockem a popem často stíraly a protagonisté stylové rozdíly nevnímali tak dramaticky jako my, posluchači. Následující přehled vychází z mnoha různých pramenů, snažil jsem se o co nejpřesnější odlišení studiově nově nahraných alb od klasických výběrů. Proto se následující výčet neshoduje prakticky s žádnou databází, měl by ale zato být úplný.
1990 (1990)
První reunionovou nahrávku hudebníci pojali prostě, znovu nahráli sedm Battistových úspěšných skladeb ze svých předchozích alb. K nim přidali jednu svoji vlastní ze čtvrtého alba a jednu novou. Předělávky se nesou ve zjednodušených popíkových aranžích beze snahy o posun do rockové polohy. Ve studiu si kapela poprvé vypomáhá hostujícími hudebníky. Deska vychází na Numero Uno.
King Kong (1991)
Zde je mix nových předělávek starých skladeb a nových kompozic. Vydává RCA Italiana.
Frammenti rosa (1992)
Na přebalu je skupina označena jako FORMULA TRE, tedy nikoli číslicí. Jde o první album nové etapy skupiny, které obsahuje výhradně nové skladby, ovšem až na dvě výjimky od jiných autorů. Na albu vystupuje větší počet hostů, mimo jiné i hitmaker Oscar Prudente. O hudbě na se dá s jistou dávkou tolerance říci, že nabývá rockových obrysů, není přímočaře popová. Vychází na etiketě Durium. V roce vydání alba se skupina s titulní písní účastní hudebního festivalu San Remo, ovšem neúspěšně, jsou vyřazeni již v prvním kole.
25 Anni di Lucio Battisti - Visto da noi (1993)
Ačkoli by se mohlo zdát, že se jedná o výběr, není tomu tak. Jde o patnáct nově nahraných písní Lucia Battistiho, plus tři převzaté z alba 1990. Na tomto albu ve skupině již nepůsobí klávesista Gabriele Lorenzi, nahrazuje jej jako host Stefano Previsti. Uslyšíme ryzí pop, vychází na RCA Italiana.
La casa dell'imperatore (1994)
Zde máme deset úplně nových skladeb, tentokrát všechny od dvojice Cicco / Radius, nebo od některého z nich samostatně. Vychází na Sony Music. S titulní písní zkoušení svoje štěstí v Sam Remu, tentokrát se umísťují na 12. místě.
La formula di Battisti (1996)
Soubor opět těží z popularity jména svého patrona a nově nahrávají deset jeho dosud neuveřejněných skladeb. Texty napsal Mogol, album vychází u nahrávací společností CGD / NAR.
A Sarabanda (1997)
Název je poplatný účasti v televizním pořadu Sarabanda na stanici Italia 1. Nahrávka obsahuje 14 písní napsaných Luciem Battistim a Mogolem. Duo Cicco / Radius zůstává zachováno, na klávesy hostují různí hudebníci. Vychází u NAR International, v roce 2004 je stejná společnost vydává se stejným obsahem ale pod jiným názvem - Il nostro caro...Lucio.
La folle corsa - e altri successi (2001)
V březnu 2001 nahrávají Alberto Radius a Tony Cicco, doplnění klávesistou Mauriziem Metallim, další album složené ze starých hitů. Bývá řazeno do kompilací, ale v tiráži je jasně napsáno "Registrato e mixato nel mese di marzo 2001 presso lo Studio Radius da Piero Bravin" (Nahráno a smícháno v březnu 2001 ve studiu Radius Pierem Bravinem). Autorsky vše Battisti/Mogol s jednou účastí Carlo Donida. Zde může hodně překvapit nebývalé přitvrzení soudu, obzvláště ve srovnání s předchozí dekádou. Dá se hovořit až o moderním hard rocku, hudba je plný řízných kytar a macatých Hammondů. Vyšlo u společnosti MBO Music.
Posledním projevem existence souboru je digitální vydání nového singlu La tua Africa v roce 2013. Je k dispozici na youtube kanálu "Formula3Official", případně na streamovacích sítích. Skladbu nahrála sestava Alberto Radius, Tony Cicco a Ciro di Bitonto, hudbu složil Tony Cicco, text napsala Carla Vistarini.
- Odbočka pátá - Carla Vistarini. Pod tímto jménem se skrývá italská textařka, scénáristka a literátka, která s Ciccem spolupracuje dlouhodobě, již od jeho prvního sólového alba z roku 1974 a textařsky i vokálně se podílí např. na albu FANTASY - Uno (1978). Tetařsky se postarala o mnoho desítek skladeb rozsáhlé plejády interpretů. Její mladší sestra je herečka Patrizia Vistarini vystupující pod jménem Mita Medici, jejich otcem byl filmový herec Francesco Vistarini, který hrál pod uměleckým jménem Franco Silva, matka jménem Anna Maria Perini získala titul Miss Roma 1948. Carla Vistarini se za více než padesátileté působení na kulturní scéně stala celebritou, je členkou několika hudebních institucí a vzdělávacích společností, získala ocenění v různých oblastech hudební i filmové tvorby a patří mezi velice uznávané osobnosti v Itálii.
Během období 1990 až cca 2010 vychází pod názvem FORMULA 3 též záplava výběrů, které opakují z valné části jedny a tytéž skladby. Obtížně se určuje zda jde o nově nahrané verze, či to jsou pouze kompilace dříve vydaných provedení. Nezřídka mají název podobný řadovým deskám a často v titulu obsahují ono kouzelné slovo Battisti. Vznikají tím veliké zmatky v diskografii souboru. Ani jednotlivé specializované databáze nejsou v této věci jednoznačné a vzájemně si odporují.
Kapela ve své druhé etapě fungovala v podstatě jako Lucio Battisti revival a vycházela tak vstříc poptávce fanoušků interpreta, který v té době již spoustu let nevystupoval. Oba zbylí protagonisté spolu vydrželi hrát do roku 2015, pak se jejich cesty rozdělily. Zajímavé, avšak nepřekvapivé je, že oba se i nadále drželi odkazu mateřské skupiny. Alberto Radius od roku 2017 publiku představoval staré klasiky se skupinou Alberto RADIUS E LA SUA FORMULA 3 až do své smrti v roce 2023. Tony Cicco je i dnes ve svých 76 letech stále velmi aktivní a mimo jiné provozuje ansámbl Tony CICCO - FORMULA 3, s nímž momentálně probíhá "Live Tour 2025". Aby toho nebylo málo, bývalý klávesista Gabriele Lorenzi dal v roce 2016 dohromady soubor s názvem FORMULA 2016.
I když se skupinou FORMULA TRE v rámci její biografie často zabředneme do oblastí velmi vzdálených rockové hudbě, je toto těleso zásluhou svých začátků pro posluchače progresivnějších hudebních žánrů dosti přitažlivé. Raná alba 1970-1973 představují vysokojakostní art rock, lze se k nim s potěšením vracet, a patří mezi významná RPI díla.
|
Registrace nového uživatele 
