Echolyn – When The Sweet Turns Sour – 1996
100 Diversions
Fantastická skladba na úvod, při které jsem si říkal, jestli náhodou není nejlepší, jakou jsem zatím od Echolyn slyšel, což ale bude těžké rozhodování, když těch nejlepších skladeb je drtivá většina. Co mě ale napadlo asi poprvé, je jistá podobnost (vliv) King Crimson, a taky trochu Red Hot Chili Peppers (Aeroplane) a Franka Zappy – kromě již „tradičních“ Gentle Giant. Strašně se mi líbí taková celková „falešnost“ skladby, nevím, jak jinak to nazvat. Trochu jakoby falešně zní zpěv, ale i kytara. Pak mě baví ta jazzovost a hravost. Výborné jsou tady taky bicí – zvukově takové syrové a skvělé jsou akcenty na činely - jakoby mimo, nečekané. A krásně to rozjede (v krásných refrénech) činel jízdy. Jsem nadšen. A zamilován, hehe. Na kolik to je, jsem nepočítal, místy asi na sedm.
Another Day
I tady mě překvapily bubny, jak zvukově, opravdu výborný, syrový, surový, přírodní zvuk. A musel jsem se podívat, jestli album nahrával stejný bubeník, a ano, sestava je stejná, z čehož mi vyplývá, že se buď Paul Ramsey výrazně zlepšil, anebo, že jsem hluchej, hehe. Vynikající písnička, opět ovlivněná Gentle Giant.
Where The Sour Turns To Sweet
Když jsem tuhle skladbu slyšel poprvé, napadlo mě, jaký to má význam, dělat předělávku takhle staré věci – skoro je to asi rarita, nevím, že by existoval nějaký jiný cover z debutu Genesis. S každým dalším poslechem mě ale bavila víc a víc, taky se mi líbilo živé provedení z toho koncertu Live At ProgDay '95, no a tak nakonec jsem si uvědomil, že ta úprava Echolyn je skvělá, a že Genesis už na prvním albu byli úžasní.
Meaning And The Moment
Nádherné odlehčení v téhle akustické písničce. Trochu Jethro Tull a trochu (hodně) Crosby, Stills, Nash & Young. V refrénech ukazují chlapci, že tak jako oni, umí zpívat málokdo.
The Currents Of Me
Začátek na elektrické piano, opět ve stylu Gentle Giant. Instrumentální pasáž po druhé minutě zní jako Genesis, a je krásná. Pak je skladba taková jazzrockově rozevlátá, s krkolomnými, složitými (asi lichými) rytmy. Znovu skvělé vícehlasy.
Patchwork
Myšlenka číslo jedna – jak popsat tu nádheru, abych pořád dokola neopakoval stejné výrazy, tedy jen samé superlativy? Myšlenka číslo dvě – není tahle krátká skladba náhodou tzv. skrytá bomba? Aha? Myšlenka číslo tři - Paul Ramsey na tomhle albu skutečně září, hraje fantasticky a jsem z něj opravdu velmi, velmi nadšený – taky bych se skoro vsadil, že minimálně bicí s basou jsou nahrány naživo, alespoň to tak na mě působí. A myšlenka číslo čtyři – je to pro mě zkrátka veliká radost, poslouchat tu překrásnou hudbu.
This Time Alone
A na závěr nejdelší skladba. Začátek jen samotný klavír. Přidá se kytara, pak zbytek kapely – a poměrně tvrdě, skoro hardrockově. A zase jakoby „falešně“, hlavně tedy vokály. A na šest dob. Zklidnění v takové jazzrockové pasáži. Po páté minutě kapela doslova zaburácí, jak je ale jejím zvykem, jen na pár taktů. A opět se tady střídá spousta nápadů, spousta změn, takže chvíli hraje kapela tvrdě, chvíli jazzrockově, chvíli na čtyři, chvíli na šest, občas na sedm dob, chvíli slyšíme piano, chvíli syntezátor, celkově je to veliká lahůdka, řekl bych, že pro muzikanty a pro náročné posluchače.
První tři alba všechna skvělá a bez debat za plnou palbu – zatím bych řekl, že vrcholem je Suffocating The Bloom, nicméně při poslechu Where The Sour Turns To Sweet mě občas napadaly myšlenky, že nejlepší je právě ono. Svou roli určitě hraje jeho délka – má pouze čtyřicet minut – a taky fakt, že z Echolyn už se stala moje velká láska. Myslel jsem, že ke dvěma živým skladbám se nebudu vyjadřovat, ale budu, hehe. A doporučuju pozorný (a hlasitý) poslech na sluchátka. Je tady totiž slyšet, že naživo byli Echolyn podobně úžasní, jako třeba Genesis, a nahrávka má v sobě něco, co zkrátka ve studiu nikdy nedocílíte. Že je nutné být instrumentálně i vokálně na velmi vysoké úrovni, netřeba dodávat. V A Little Nonsense zní kapela skvěle tvrdě, podobný zvuk měli Yes v sedmdesátých letech. A stejně tak instrumentální pasáž v As The World je fantastická.
10/10
Po napsání recenze mě napadlo, podívat se na progarchives, kde mě trochu překvapilo, že je to nejhůře hodnocené album Echolyn. Překvapilo, ale je mi to jedno, protože ti klauni tam tomu hovno rozumí. Na rozdíl ode mě, hehe. Pak jsem ještě zavítal na stránky kapely a přečetl si tu jedinou recenzi, která tam je, a ta mě tedy překvapila hodně, jelikož se v ní píše, že se jedná vlastně o „posmrtné“ album, vydané po rozpadu kapely, že obsahuje dema nevydaného materiálu a že ty dvě živé nahrávky byly natočené na rozlučkovém koncertu kapely. To jsem tedy netušil, a za prvé jsem rád, že se ke mně tyhle informace dostaly až po napsání recenze, protože se mi za druhé opět potvrdilo, že je lepší dopředu nic nevědět, ať už jde o hudbu nebo o film. Nejspíš by na moje hodnocení ty informace vliv neměly, ale věděl bych, že jde o dema, což vysvětluje, proč jsem měl pocit, že je album víceméně živé (a místy trochu falešné), ale asi bych nepsal, jak se Paul Ramsey zlepšil, když ty nahrávky jsou ze stejné doby, hehe.
|
Registrace nového uživatele 
