Hodnoceni Yes od debutu po RelayerPro mne se obecně asi výsledky moc lišit nebudou od těch před lety, co si tak vybavuju (leč je nemám k dispozici). Slohově bych asi leccos pozměnil, ale jinak to u mne většiny alb zůstává dost podobné. Vlastně od té doby, co se v klubu Yes kdysi hodnotili, uplynula polovina života, a Yes pro mne přes ty hory fantastické hudby mezitím, zůstali na vrcholu. Hodnotím i s ohledem jak jsem hodnotil Genesis. Yes pro mne ale téměř vždycky mají ve své hudbě něco povznášejícího, aura Andersona a jeho kombinace s mnohými ostatními, zejména pak se Squirem, je v hudbě asi mému srdci nejblíž ze všeho. Jim jsem asi schopen "odpustit" mnohé. I nižší hodnocení jsou pro mne zárukou příjemných chvil. Třeba u těch Genesis mám s jejich náladami někdy trochu problém. Yes mě nikdy nedostávají do depresivního módu (až možná na některé výjimky z pozdější či spíše velmi pozdní tvorby...), přes jejich emocionální a výrazovou škálu.
Yes 8 z 10
Od počátku na velmi vysoké úrovni, ale prostor tu ještě jistý je. Atmosféra, kombinace talentu, zápal a interpretace jsou věci, co toto seskupení odlišuje. Hlavně je to Chris Squire a Jon Anderson, duo až humorně kontrastujících protikladů. Dobrácký, neohrabaný obr a malý Napoleon s hlavou v oblacích, dvojka co je motorem a duší kapely od začátku. Jedno z nejdůležitějších prolnutí osobností v historii hudby. Peter Banks i Tony Kaye však vnášejí mezi dominantnější spoluhráče unikátní stopu, která má nezaměnitelné místo ve vyznění raných Yes, stejně jako feeling a talent pedantského rebela Billa Bruforda. Chemie mezi těmito muzikanty vytváří malý poklad ve formě výjimečného debutu. Survival je zde pohádkou, nadpozemskou věcí, i kvůli tomu že jí znám tak dlouho.
Time and a Word 8.5/10
Svěží i archaické zároveň, dravější než prvotina, i když se nese v podobném duchu. Orchestr zde má klíčovou roli, a dělá jej unikátním. Souhlasím, je na té ideální hranici kýče, jak tuším popsal Pepa, jeho vzdušnost, průraznost až agresivita tu dělají hodně. Navzdory jemu je tu zejména Tony Kaye velmi dominantní, dle mě nejvýraznější co kdy byl s Yes, a svádí s ním majestátní souboje. The Prophet je asi nejoblíbenější, a úvodní cover vypalovačka i závěrečná hymna jsou pro mne pořád klasiky.
The Yes Album 9.5/10
Přestože Steve Howe vychází v mnohém z podobných kořenů jako Peter Banks, díky svému zápalu pro další styly a nástroje, dostává kapelu na novou úroveň, a dle mě hned toho je jeho životní album, kde technicky ukazuje co všechno umí s obří vervou a energií. On je najednou členem fakticky na úrovni dua Anderson-Squire, které i díky jeho potenciálu roztáhlo doširoka křídla svých epických možností - kompozičně, vokálně, instrumentálně. I když na albech blízké budoucnosti předvádí Howe rovněž úžasné výkony, tady je díky absenci výrazného klávesového soka extrémně dominantní. Ale i Kaye vnáší ze své nenápadné pozice otisk, který je zásadní pro magické vyznění alba. Jak typické Hammondy skvěle doplňující Howea, tak i třeba kouzelný klavír na Venture.
Fragile 10/10
Rick Wakeman též posunul kapelu, i když už ne tak nahoru, ale spíš horizontálně. Tahle pro mne takřka perfektní alba se těžko srovnávají. Díky svěžímu a technicky všestrannému mágovi, který tu i přes své známé megalomanství nikdy není samoúčelný, a vždy perfektně souznící s kapelou, čehož je příklad Heart of Sunrise, je toto ještě o kousek nářezovější. Drobné skladby mezi epickými klenoty mě nikdy nerušily, naopak, každá z nich má své místo v albu, které jako celek plyne dokonale.
Close to the Edge 10/10
Vrchol umění? Dost možná. O albu bylo napsáno vše, a je takřka nemožné vůbec vyjádřit slovy, co se odehrává. Koncentrace téměř všeho, co člověk může od hudebního umění chtít, na ploše nějakých 37 minut . Brufordova fráze o tom, že po takovém albu už není kam jít s kapelou dál, toto podtrhuje. I jeho talent, v kontextu kompozice se Squirem je zejména zde fascinující a nepřekonatelný.
Tales 9/10
Od úvodu, kdy promlouvá Anderson do kosmické tmy a ticha Deanovy velkolepé malby, je jasné, že tohle je úlet jinam. Tales asi vyžadují jistou dětskou naivitu, nebo zvláštní „spirituální“ stav. Je to album přespříliš melancholické. Čistě muzikantsky často není zrovna strhující, přes mnoho "objektivně" krásných míst na každé z dvacetiminutovek. Četl jsem přirovnání Tales k The Lamb, ale pro mne jsou tato alba vzdálená. Spíš se nabízí podobnost s Islands od KC, ale taky ne kdovíjaká. Mezi pocitově nejintenzivnější patří akustická část s sólovým nylonovým úvodem "Leaves of Green" z The Ancient. Tu jsem se kdysi naučil, a přichomýtnuvší se na jedné pseudolekci posvěcené meditaci a hinduismu jsem ji přednesl. Jistý "mudrc" kroutil hlavou, a řekl tato hudba je taková... taková... hledačská... asi čekal něco více pravidelného. Nicméně od těch dob jsem taky hudební hledač, dokonce oficiálně. No a pak tu je celý Ritual, který měl možná výhodu, že jsem jej poznal dávno jako první na zmíněném Yesstory a zanechal ve mne ohromnou, mocnou stopu, která přetrvává dodnes. Přes svou jistou nenasycenost atypickou pro Yes, až tápání (Howe na konci Remembering), mají Tales při jisté konstelaci hypnotický efekt. Skláním se před Andersonem, že si to prosadil, i ostatními, že mu to pomohli dotáhnout. Před Alanem Whitem, že coby rockově orientovaný bubeník zvládl naskočit na takovou rozplizlost, Wakemanem, že to přetrpěl, i když hned po dokončení utekl. Podobně jako u následujícího počinu zde pořád vnímám jistou nedokončenost poznání.
Relayer 10/10
Rovnocenné ve své dokonalosti a účinku CttE. Rozdíl je v tom, že CttE je více „uzavřenou kapitolou“, kdežto Relayer i po těch letech vnímám jako divokou džungli, prostor k neustálému objevování. Velmi podobně koncipované délkou skladeb, ale jinak dost odlišné. Drzejší a odvázanější, přitom ale umí být i tklivé jako nikdy. Každá skladba je svou strukturou natolik nepochopitelná a ujetá z kompozičního hlediska, přesto přirozená a soudržná ve výsledku. Po Tales a příchodu Moraze se naakumulovala spousta energie, a muzikanti se vzepjali k nadlidským výkonům. White, který své bubny a kotle přivádí do extrémního varu, za podpory neutuchající kreativity Squirea. Howe neobyčejně agresivní i jemný, zřejmě vyburcován Patrickem Morazem, jehož famózní schopnosti stejně jako jeho široký arzenál dodávají nové barvy. Kde ještě v historii mají Yes třeba Rhodes piano. Podobně jako Wakeman na Fragile dal sbohem Kayeovi, Moraz dává zapomenout na Wakemana. Škoda, že se jeho potenciál posléze rozpustil v tehdejších Moody Blues. Vokální party Andersona a harmonie se Squirem i jinak mizerným zpěvákem Howem jsou tu doslova z nadpozemských výšin. Album, co je tripem nevyžadujícím žádné houbičky. Intenzita vrcholů posouvá pozemšťana do jiných světů, dimenzí, delírií, galaxií. A k tomu ještě jedno geniální dílo Deana (navazující na Tales). Zde končí jedna kapitola.
|
Registrace nového uživatele 
