Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Diskuze na Lopuchu,
pohlazení na duchu

Lopuch.cz

Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Klub GENESIS [ŽP: 8 týdnů] (kategorie Hudba) moderují Vaklaf, Bubla, PepaNovacek.
Archiv
Domovská stránka aktualizována 28.7.2019 18:46








  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help

Nemáte právo psát do tohoto klubu.

[ 45122 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
keysersoze KeyserSoze Hrdý fanoušek synthpopu! 24.7.2021 19:20 - Oblíbené kluby (00:02) 65430
Dream TheaterTakže další kousek ze série živáků Lost Not Forgotten Archives, tentokráte A Dramatic Tour Of Events - Select Board Mixes:

https://mega.nz/file/FyohjIRJ#c1_OfPb6W7tk_E_GZqgzKSuiLwaMM2d8PC0AnTVxzoA
keysersoze KeyserSoze Hrdý fanoušek synthpopu! 23.7.2021 16:27 - Oblíbené kluby (00:02) 65429
YesTak Yes před chvilkou vydali video k prvnímu singlu z nadcházejícího alba The Quest.
antony Antony Klaun ve věku hudby 19.7.2021 19:08  65428
Bylo to děsivé :) Ale ta sluchátka mohu doporučit, fakt.
percy_ Percy_ 19.7.2021 17:52 - Oblíbené kluby (23:53) 65427
A dík za tip na zajímavý sluchátka.
percy_ Percy_ 19.7.2021 17:51 - Oblíbené kluby (23:53) 65426
Hehe, to zní děsivě.
antony Antony Klaun ve věku hudby 19.7.2021 16:54  65425
Po delší době napíšu aspoň nějakou veselou příhodu z natáčení, tentokrát bez efektu, zato oplývající defektem, a to nikoli jedním.


Kupoval jsem si nová sluchátka. Nastal čas, předchozí Sennheiser 520 měly cca 25 let naběháno, a už to nebylo ono. Volba padla na Beyerdynamic DT 990 PRO 250 Ohm. Shodou okolností sídlí nedaleko ode mne specializovaná DJ prodejna, kde je mají skladem. Bezva, navštívil jsem je a jal se vyzkoušeti zvuk.

Netvrdím, že se kdovíjak vyznám v Hi-Fi, většinu přístrojů však dokážu alespoň identifikovat a pojmenovat. I s postupujícím streamingovým šílenstvím vůkol se stále v přístrojích jakž takž zorientuji. Ovšem po vstupu do prodejny jsem civěl jako Žižka na elektrárnu. Většina elektronických mašin mi byla naprostou záhadou. Nejvíce plochy zaujímalo cosi, co silně připomínalo vařič dvoukolák. Enem těch tam měli, nekecám, vystavených přes pětadvacet různých. Barevně to blikalo, svítilo, blyštělo, a vůbec to působilo výhrůžně. Normálně bych se bál z toho muziku pustit.

Že nésu jediné zmatené kořeň na štatlu se vyjevilo vzápětí. Boriš suverén, že jako předvede sluchátka. No, funkčně zapojen byl jen jeden dvoukolák, jako na potvoru na poličce docela nízko. Poněvadž nebylo možno sluchátkový kábel rozmotat z origo prcgumy, co kdybych si to nevzal žeáno, tak jsem musel po nasazení prodlévat v dosti nepohodlném buzna předklonu. Jenže, jeden kanál nehrál. Levouchovou metodu zkoušení sluchátek jsem nechtěl absorbovat, i nastalo řešení problému. Mladý a neklidný dýdžejík měl proti mně jednu velkou výhodu. Měřil asi tak o 30 cenťáků méně, mohl tedy stát vzpřímeně. Tím jeho převaha končila, neboť jednokanálovitost odstranit přes veškeré úsilí nedokázal.

Nastalo všeliké hemžení. Od prvotní teorie, že máme smůlu na vadný kus, se rychle přešlo k vyzkoušení druhého setu, který překvapivě projevoval tutéž vadu na zvukové kráse. Takže to prý máme zase smůlu na vadný dvoukolák, asi píchlá guma. Místo lepicí sady na duši byl přivolán guru supervizor odněkud ze skladu. Přikráčel, ladným pohybem zmáčknul kouzelný čudlík na vařiči, a se slovy ke kolegovi "to musíš něco-něco-něco (fak jsem tomu nerozuměl ani zbla)" se pokochal úspěchem svého snažení. OKI, konečně se dalo poslouchat i stereo.

Jenže vlastně nedalo. Měl jsem u sebe flešku s muzikou, i nějaké to CD by se našlo. Leda prd, velebnosti. Nejdřív mně boriš poslal někam dál, a ještě drze tykal. Tydál, tydál, a nedal pokoj. Jako moudřejší jsem tedy ustoupit a mladý bohém aktivoval na displeji mantru všech DJ, co vzývají moderního boha Tidal. Trvalo mu to, od předklonu mě bolel hrb, tak jsem sundal sluchátka a narovnal se. Úkon si chudák vysvětlil tak, že mu s tím snad chci zdrhnout, tak se hbitě přemístil mezi mne a dveře obchodu. Kdyby věděl, že běhám tak rychle, že uplyne půlka záruční doby než se mi podaří dostat z obchodu, tak by si tuto pošetilou snahu rozmyslel.

Nicméně (je krásné začínat věty tímto slovem, působí to moudře až intelektuálně, obzvláště, když není co říci), alespoň se uvolnilo místo u vehiklu, tak jsem šel zase do pozice skrčence a začal poslouchat muziku. Moc to nešlo. Tidal docela znám, měl jsem nedávno 4 měsíce na zkoušku premium verzi, v marné snaze mi ji vnutit. Nepodařilo se, je to nepoužitelný krám, a jediné oblažení mi za celou dobu tento zbytečný křamp způsobil, když mi po zrušení došel mail s textem "We never like to see a TIDAL member go. "... Fak fňuk. Ale tendlecten dýdžejský Tidal jsem neznal. To je úplně jiný level dehonestace muziky.

Dvouvařič měl aplikovánu jakousi deviantní formu programu Tidal, kdy se musela nejdříve vyhledat skladba, vyvolená sosnout do paměti, a teprve potom šla přehrát. Takový stream/nestream. Vyhledávání funguje tak, že najde všechno, jen tu kýženou píseň ne. Na pidi-displejíku v přihrbené poloze jsem musel rolovat mezi desítkami zprzněných verzí, bylo to vždy nepřeberně remixů, dubmixů, elektromixů, revivalů, coverů od rapperů a jiných škytalů, jen ten originál se nedal najít. Často u skladby nebyl v závorce uveden žádný shit-mix, tak jsem ji pustil v bláhové naději, že to bude ono. Ani jednou nebylo, vždy okamžitě začaly trhat uši elektronicky totálně deformované zvuky náznakem připomínající původní song. Zvuková plackozměť DR1, s agresivním mixem a vytaženými frekvencemi. Byl jsem těmi humusohnusoidními vlastnostmi tak ohromen, že jsem úplně zapomenul na bolavá záda.

Těsně před kolapsem svého fyzického jsoucna jsem se vyvlékl z mučících nástrojů a začal konsolidovat zbytky příčetnosti. Na nesmělý dotaz, zda nemohu vyhledávat podle alb jednotlivých interpretů mi byl odpovědí nelíčený údiv. Nic takového nebylo možné provést. Prostě Tidal, tydál. Nicméně (hehe) i tak jsem sluchátka vzal, však co, člověk musí s protivenstvími bojovat optimizmem.

Sluchátka mám víc než měsíc. Zvuk mají precizní, tak akorát muzikální, tak akorát analytický. Vzpomínky na DJ zvukový styl zůstávají zasuty někde vedle zážitků z největších osobních tragédií. Že tento dementní způsob remixů s prasozvukem poměrně široká skupina hudebních fandů převzala jako standard mne docela děsí. Blbý je, že oni jsou normální a já su divnej. Holt, moderní doba.
antony Antony Klaun ve věku hudby 19.7.2021 11:07  65424
Physical Graffit mám v pokročilém stádiu rozepsání, ale nedokážu ani naznačit, kdy text dokončím. Myslím, že letní období je dobrá příležitost zvolnit, a mašinérii rozjet zase v září.
antony Antony Klaun ve věku hudby 19.7.2021 11:05  65423
Aktuální tabulkaLZ-2021-07-19
antony Antony Klaun ve věku hudby 19.7.2021 11:04  65422
BublaAno, máš to taky moc pěkně napsáno. Z nedostatku času všechno čtu až teď.
bubla Bubla přesto - nebo snad právě proto 19.7.2021 10:28  65421
AntonyPěkně vyjádřeno, dost se shodneme.
antony Antony Klaun ve věku hudby 19.7.2021 06:45  65420
Percy_Díky.
Mám to sestavené přesně takhle, ve dvojicích. Jsou to sice jen moje dojmy, ale o tom umění je..
percy_ Percy_ 18.7.2021 23:19 - Oblíbené kluby (23:53) 65419
AntonyMoc pěkná recenze. Zvláštní dvojice jsi v ní postavil. Ale nic proti, jen bych to sám takhle neposkládal. Zvláštní je i to, že v Rain Song slyšíš zejména Jonese. Ačkoliv je fakt, že to byl on, kdo aranžoval ty mellotronové smyčce.
antony Antony Klaun ve věku hudby 18.7.2021 22:00  65418
Miro
YUGEN & Botta - jo!

Slava
Zappa - jo!

puschpull
Tož, místo teho Orbisona mám zase Billy Joela, stejná pohoda.
antony Antony Klaun ve věku hudby 18.7.2021 21:56  65417
Mám poslední dobou okurkovou sezónu. Muziku sice poslouchám pořád obvyklým tempem, tedy běžné penzum kolem 20 alb denně, ale chybí čas a energie na psaní. Snad zvládnu dokončit studiové sebrané spisy LED ZEPPELIN, než se dostaví září. Nic neslibuji.. :)
antony Antony Klaun ve věku hudby 18.7.2021 21:52  65416
LED ZEPPELIN – Houses Of The Holy (1973) DR12 41:01 CD Japan 1986 Atlantic 32XD-154

Deska, kterou LED ZEPPELIN vydali po svém trháku s klikyháky, je magická. Je neodbytná a dovede se zaháknout v mysli. Vyvolává mnoho otázek, nejasností, nutí k zevrubnému prozkoumávání. Poslechový kolotoč pro účely hodnocení díla nazvaného Houses Of The Holy tak nabírá pěknou rychlost a není nikoho, kdo by jej zastavil. Což nijak nevadí, stejně nikdo nechce vystoupit. Skoro jsem vynaleznul perpetuum mobile, ale nakonec brzdím, a začínám psát. Jedno je jisté. Jestli se našel někdo, kdo po veleúspěšné čtverce sázel v očekáváních na jistotu, tak tohle album rozmetalo všechny jeho představy. Můžeme na něm najít poměrně silný prvek neočekávatelného. Každá skladba má v sobě skryto překvapení, každá v určitých aspektech ulétá z území zavedených jistot. A každá to dělá jinak, což je fascinující. Místo, aby se dostavila pohodlná hra v již ovládaných krajinách, směřuje se stále více do neprobádaných končin.

Pro docílení jistého posluchačského systému, a také pro objasnění způsobu vnímání, se pokouším skladby na albu recenzentsky uchopit po dvojicích. Docela to funguje a navíc tento přístup přináší další žádoucí prvek, a to zábavnost. Ne, že by muzika LED ZEPPELIN jindy zábavná nebyla, ovšem tady se jedná o bonus ve formě spárovaných zážitků. Jakoby na desce byla rozehrána lehce naznačená hra s posluchačem, kterou nemusí ani objevit, stačí, když si ji na základě inspirací aspoň vymyslí. Dostal prostor, pískoviště, dělat si tam může co dokáže. Vymýšlení her je samo o sobě nesmírně zábavnou činností, je-li navíc podnětem hudba, pak se efekt násobí.

Přichází první skladba, vyvstávají první tóny alba. Název The Song Remains The Same je posléze vtipně použit pro koncertní dvojalbum, které vyjde o tři roky později. Motivy jsou tu rozbíhavé, přemítavé, tetelivé, těžko jdou zachytit v jednoznačném tvaru. Jednotící prvek? Jedině nejednotnost. Všechno je jinak než minule a každý si hned zkraje uvědomuje, že tady to skutečně bude o přizpůsobení vlastního vkusu kapele, nikoli naopak. Heavy valivé stěny jedenasmdesátkových songů se přetvořily v hejna hemživých not, které se dají jen těžko pochytat. Zároveň mají schopnost být agresivní jako roj rozdivočelých včel, který krouží kolem tebe, je současně všude a nikde, a vůbec nevíš odkud ten pichlavý mrak zaútočí. Bratříčka tomuto rozechvělému otvíráku tvoří The Ocean, zrcadlově umístěný na samý závěr desky. Má svůj fundament, je hard rockově pravověrnější (jako jedna z mála skladeb tady), ale pocity se mu daří evokovat podobné.

Vznosně space rockové končiny obývají dvě jiné skladby, taktéž symetricky rozmístěné, a to jako druhé od začátku i konce celé nahrávky. Jde samozřejmě o The Rain Song a No Quarter. Obě mají přes sedm minut a u obou se dostávám do úplně jiných dimenzí, než mne kdykoli předtím olověná vzducholoď dokázala zanést. Těmito songy LED ZEPPELIN dosáhli svého dosavadního tvůrčího vrcholu, jejich skladatelská invence a emocionální působivost mají až art rockové parametry. Přemítavá hloubavost jejich poselství je schopna oblažit duši a vracet se ve snech, ať v denních, či nočních. V první jmenované mají rozhodující slovo zvukové mlhoviny mellotronů, ve druhé je to spíše přítulné vrnění kytary, celkově se stejně jedná se kompaktní interpretační práci všech zúčastněných. Zvláštní je, že na první z nich se autorsky klávesista a basák John Paul Jones nepodílí, zato na druhé ano. Podle charakteru písní bych spíše soudil, že napsal obě, ale u té první bych tipoval víc. Však tím spíše jsem přesvědčen, že jde vskutku o kolektivní dílo.

Pak tu máme dvojici tvořenou písněmi, které jako jediné by mohly patřit na některé z předchozích alb. Svojí civilností a relativně snadnou uchopitelností vnímám jejich předobraz někde v období Led Zeppelin III. Je tomu tak především díky využití akustické kytary v kontrastu s těžkými rytmy ve skladbě jedné, kterou je příjemná Over The Hills And Far Away, a v celkem obligátních kompozičních sekvencích (v nejpozitivnějším slova smyslu) ve skladbě druhé, co je tanečně nazvána Dancing Days. Oba tyto pravověrné a neexperimentální tracky jsou zdánlivě nenápadnými až obyčejnými písněmi, ale opak jest pravdou. Je v nich mnoho pozoruhodných momentů, akorát nás tím nejdou v prvním plánu trknout do uší. Mohou na hudební ploše představovat vítaný pevný bod, na němž se lze s jistotou zachytit, zastavit, a nadechnout. A pak se zase ponořit do oceánu bezbřehých rafinovaností. Krom toho by se také Dancing Days dala prohlásit za druhou výrazně hard rockovou skladbu na desce, tím spíše, že víc jich zde už není.

Závěrečný prvek souznění představuje duo pitvorných klaunů, kteří si prstem ukazují na diváky, a je jim ukradené, co si o nich kdo myslí. Tím samozřejmě utkvívají v paměti a mnozí si pak podle nich desku The Houses Of The Holy identifikují. Je pravda, že zejména stopa The Crunge přítulnosti moc nepobírá a zůstává tak nesmazatelným excesem v songografii LED ZEPPELIN. Prostě v kolektivu neoblíbená bizarní muzikantská hříčka, která může u někoho vyvolat až mentální arytmii. Pokud mu rovnou nehrábne, protože více než o píseň se jedná spíše o úryvek z rytmického klání mezi nástroji a vokálem. Kdyby na albu nebyla, nic by se nestalo. Zato druhý kousek, tedy D'yer Mak'er, je parádní! Rozverně skotačivá píseň, kabaretně uvolněná, nečekaně rozpustilá, to je velký zážitek. Tady není třeba nic hledat, stačí se nechat houpat reggae rytmem s netradičně macatou figurou a ukázněným zpěvem banálního textu. Do ruky long drink, okolo zelené palmy, a slunce nad hlavou. Ani pas nepotřebuješ. Tato skladba představuje to, co v pozdějších létech LED ZEPPELIN s chutí zpracovali ve skladbách jako Night Flight, Boogie With Stu, Candy Store Rock, nebo Hot Dog. Vtisknout svoji tvář a rukopis do historicky již tisíckrát zopakovaných motivů, uchopit je po svém, to je obzvláště pro muzikanty vyrůstající z blues výzva i denní chleba. Za to jim dík, že našli právě tento způsob vyjádření, je mi nesmírně milý.

LED ZEPPELIN pramálo záleží na prvoposlechové přístupnosti. Své postavení již získali, a teď si mohou dovolit cokoli. Třeba hříčky s rockovou formou, jak se jim zachce. Nebo svébytné nespoutané umělecké vyjádření navzdory nejen očekávání, ale také navzdory všem zvyklostem. Nestaví na údernosti ani na těžké hrubosti riffů, jejich způsob kladení zvukových textur dovoluje hudbě aby na této nahrávce spíše rozprávěla, než agresivně vyhrávala. Já jim v tomto přístupu fandím, taková muzika rozdává radost i rozkoš. Posluchačovu přízeň si získávají složitější cestou komplexní hudebnosti, která pochází jakoby odevšad, neukotvená a tím svobodná a nezávislá.

Síla některých nahrávek je v jejich sevřenosti, u jiných nás naopak oblažuje poťouchlá různorodost. Ta klade na uživatele nároky, dokonce je tu nemalé riziko, že jej znechutí. I to zjevně LED ZEPPELIN rádi podstoupili. Je to jedině dobře, neboť takto probíhá vývoj a posouvání hranic uměleckýh disciplín. Ačkoli tak vzniklo jejich zřejmě nejrozporuplnější dílo, jeho přínosem je mimo jiné i právě to kladení nároků. Jsem nadmíru spokojen, více není třeba. Doporučuji všem hledačům skvostné a netuctové muzičky.

*****

[ 45122 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt