Spock's Beard - The Light
Tak jo, přátelé, pojďme si něco říct o jedné fantastické skupině, která mě životem provází už dvě dekády. Teď si nejsem úplně jistý, jestli to bylo přesně v roce 1998 po vydání The Kindness Of Strangers (možná to bylo o pár let později), ale vím naprosto přesně, že to byla úplně první deska, kterou jsem od nich slyšel. Á propos, stává se vám někdy, že si dokonce vizuálně vybavíte, kde jste seděli a co jste v danou chvíli dělali? Tak s tou deskou si to živě vybavuji. A taky si vybavím, jak jsem byl naprosto ohromený - Spock's Beard prostě byla láska na první poslech.
Skupinu založili v Los Angeles v roce 1992 Neal Morse a jeho o dva roky starší brácha Alan po tom, co Neal bráchovi přehrál na klávesách svojí vlastní progrockovou skladbu The Light a nastínil mu záměr, že by rád založil vlastní kapelu (oba spolu do té doby hráli v různých více, či spíše méně úspěšných kapelách). Nejdřív chtěli působit pouze jako duo, ale později se stejně rozhodli, že zformují regulérní skupinu a k tomu jim osud přihrál bubeníka Nicka D'Virgilia, kterého potkali v jednom baru v Los Angeles. Tam se jamovalo blues a vybíralo se z jmen, které si každý muzikant napsal na tabuli. A tak se i stalo, že vyvolali tyhle tři borce, kteří si padli do oka a následně zjistili, že mají všichni rádi progrock. Neal tedy Nickovi poslal kazetu a ten se moc dlouho nerozmýšlel.
Bubeníka tedy měli, takže teď potřebovali druhého do rytmické sekce a úplně první volbou byl jistý Nealův kamarád jménem John Ballard. Jenže to moc nefungovalo a Alan Morse tedy oslovil svého známého Davea Merose, který byl dle vlastních slov znuděný neustálým hraním blues a snil o tom, že jednou bude hrát v progrockové skupině jako jeho velký vzor Chris Squire. Takže také moc dlouho neotálel a po nabídce hrát v progrockové skupině skočil bez váhání (a k tomu si i koupil Rickenbackera jako měl Squire). Bylo také jasné, že během vystoupení není reálné, aby Neal odehrál všechny klávesové party, takže bylo potřeba najít klávesáka. Toho opět navrhnul Alan Morse, jenž v jednom klubu viděl hrát Ryo Okumota v jakési funky blues kapele a oslovil ho s nabídkou. Na zkoušku k The Light prý Ryo dorazil plně připraven a odhodlán, takže nikdo nic moc neřešil a Ryo ihned naskočil do vlaku.
Takže pětičlenná skupina by byla a teď zbývalo najít nějaký pěkný a chytlavý název. Kdo neví, tak Spock je postava ze Star Treku a obrat "Spock's beard" byl jakýsi starý vtípek mezi Alanem a Nealem, jenž znali jenom oni dva. Alan nicméně hodil do placu velký seznam potenciálních jmen a z prdele přihodil i jméno Spock's Beard. Dave Meros na to pak vzpomínal, že všechny ty názvy zněly nadutě a nakonec trochu tohle legrační jméno bylo jediné, proti kterému neměl nikdo žádné námitky. Dave k tomu ještě s humorem dodal, že všichni očekávali žalobu od Paramountu, jakožto vlastníka práv ke Star Treku. A k tomu se váže ještě skoro neuvěřitelná historka, kterou vyprávěl Alan Morse, jak si vymýšleli různé pohádky, proč zvolili tenhle název a chtěli se tak vyhnout případným problémům. Ale pak si prý jednoho dne řekl, že na to už prostě kašle a když se ho někdo bude zase ptát na původ názvu Spock's Beard, řekne pravdu, že je to zkrátka a prostě inspirováno Star Trekem. A jednou byl prý takhle na večeři s pár lidmi, vyprávěl tam tuhle anabázi a jeden z přísedících řekl, že pracuje jako právník pro Paramount a dodal "ale neměj obavy, je to super" :)
The Light si nakonec vybralo jedno malé vydavatelství zaměřené na progresivní muziku - Symphonic Records a Dave Meros na tohle téma prozradil, že majitel vydavatelství pracoval na obalu k desce déle, než zabralo samotné nahrávání alba :) Samotné album ihned po vydání přitáhlo v progrockových kruzích pozornost a Nick D'Virgilio vzpomíná, že například i Mike Portnoy si desky všiml a vychvaloval jí kde se dalo. A to samozřejmě chcete. Největší průlom ovšem přišel, když v roce 1995 živě vystoupili na ProgFestu v San Franciscu a všiml si jich tam Thomas Waber, zakladatel možná největšího vydavatelství progresivní hudby InsideOut, který se s kapelou sešel a podepsal s ní smlouvu. A takhle tedy začala pouť této (samozřejmě pro mě) výjimečné skupiny.
Nakonec jsem se tedy docela obsáhle věnoval vzniku Spock's Beard, takže se výjimečně nebudu podrobně věnovat jednotlivým skladbám. Zmíním hlavně, že je to jeden z nejlepších debutů, co znám a jasně se tady ukazuje neuvěřitelný skladatelský potenciál Neala Morse a brilantní instrumentální úroveň kapely. Oba hlavní eposy The Light a The Water jsou úžasná hudební dobrodružství, jež stojí za prozkoumání. Inspirace hlavně hudbou Genesis, Yes a dalších velikánů 70. let je všudypřítomná, ale rozhodně to není žádná vykrádačka a hned od prvních tónů se ozývá typický Nealův rukopis, který bude dále rozvíjet a pilovat k dokonalosti. Nejdřív jsem měl raději titulní The Light, ale dnes mám ještě o kousíček raději The Water, která mi připadá ještě o kapánek komplexnější. Pokud bych měl hledat nějaká negativa, tak produkce ještě není na úrovni jejich následujících desek a poslední skladba On The Edge se mi zdá trochu slabší než zbytek. Jinak je to ale deska, kterou ohodnotím bez váhání absolutoriem 5/5 a těším se na další psaní o Spock's Beard. |
Registrace nového uživatele 
