The Beatles (1968)
Tajuplné dvojalbum, které jsem asi vcelku slyšel až jako jednu z posledních desek Beatles (možná spolu s Let It Be a druhou stranou Help). Předtím mě fascinovaly všechny ty úryvky ve video-Antologii, na kterou jsem koukal v televizi a částečně ji nahrál na VHS, a asi jsem dokonce dřív měl i Antologii 3 než Bílé album. A pak jsem si koupil tu dvojkazetu se spoustou malých písmenek a fakt jsem si ji užil. Díky částečné izolaci na prázdninách v Indii se Beatles rozeskládali, hehe, a rozhodně se nepotýkali s nedostatkem kvalitního materiálu, i když samozřejmě - jak už to tak u dvojalb bývá (i u čtyřalb, jak by potvrdili Dream Theater) - jsou tady i slabší věci a blbosti. A to ještě vedle toho vydali skvělý singl Hey Jude/Revolution. Taky se albu vytýká, že nepůsobí dojmem skupinové spolupráce, ale spíš kolekce písniček jednotlivých autorů s doprovodem ostatních členů kapely nebo i bez doprovodu. Což je pravda. Sgt. Pepper to fakt neni. Hodně je to podle mě poznat na zpěvu - většinou zpívá jen autor a ostatní jsou maximálně lehce slyšet v doprovodech. Žádné velké střídání v rámci písničky. Ale podobné rozdělení bylo místy patrné už na Revolveru a Rubber Soulu. A aby toho nebylo málo, ještě ke všemu při nahrávání nasrali George Martina, hehe. Přes to všechno je to podle mě jejich předposlední velké vzepětí a stejně důležité album jako Sgt. Pepper a Abbey Road. Po psychedelickém blouznění totiž přichází dost velká stylová změna. Většina Bílého alba je buď akustický folk-rock nebo v podstatě moderní rock s nepřeplácanými aranžemi, což koncem šedesátých let vyplulo z psychedelické mlhy i u jiných kapel. Podle mě to hodně souvisí s tím, že v Indii skládali s kytarama a ne u hammondů, pián nebo přímo ve studiu s "neomezenými" možnostmi. Protože je tady fakt hodně písniček, rozhodl jsem se, že budu po vzoru jiných tabulkových borců počítat bomby.
První strana je výborná. Back In The USSR je bomba č. 1. Skvělá věc na úvod, hrozně mě tady bavěj ty divný bicí, co nehraje Ringo. Taky jsme ji hráli, i když ne s Fender VI basou, a byla to jedna z věcí, na který jsem se vždycky těšil. Super text. Dear Prudence je bomba č. 2. A dokonce superbomba. Neskutečně krásná písnička po všech stránkách. Třeba ta basa nebo vstupy Georgeovy kytary nebo Paulovy bicí, ta gradace na konci. Ale samozřejmě hlavně krásná Johnova melodie. Glass Onion je bomba č. 3, v podstatě trochu střízlivější variace na I Am The Walrus s psychedelickým textem s odkazy na jejich vlastní písničky. Hodně úderná věc, chrochtavý Rickenbacker a pěkné smyčce. Tohle mě vždycky hodně bavilo. Ob-La-Di Ob-La-Da mě bavila když jsem byl menší, hehe, ale teď už moc ne, i když musím uznat, že to není zase tak primitivní věc, jak se to tváří, i když její fýling, hehe, je takový humpolácký. Wild Honey Pie je první vyložená ptákovina, ale netrvá ani minutu. Napadá mě jediná otázka: Proč? (c) Radek John. A to o pár let později udělal McCartney zhruba v tomto stylu asi dvě alba. Lennon sice měl taky své experimentální kokotiny, ale na rozdíl od McCartneyho z toho rychle vyrostl, resp. to přenechal manželce. The Continuing Story of Bungalow Bill je taky trochu ptákovina, ale jako hravá dětská písnička s poselstvím mi to nevadí a líbí se mi atmosféra slok. V refrénech jsou podle mě nejvíc slyšet Ringo a Yoko, hehe. Konec první strany přináší dvě další bomby (č. 4 a 5). While My Guitar Gently Weeps je jedna z Harrisonových nejlepších věcí a hlavně je skvěle zaranžovaná. Ono už akusticky je to nářez, ale tady ta smyčcoidně znějící basa (i přes tu hehechybu), varhany, Claptonovo sólo z toho dělají superbombu. Jo a ještě musím zmínit, že jedna z mála věcí, co mě kdy oslovily od Prince, je jeho sólo ve While My Guitar Gently Weeps na Concert For George, které je totálně teatrálně přehnané a přitom neskutečně muzikální a krásné. Lennon se v Indii naučil od Donovana vzorec vybrnkávání, kterej pak několik let cpal skoro do všeho (už to bylo v Dear Prudence), včetně Happiness Is A Warm Gun, což je nádherný slepenec několika útržků s velkými změnami nálad a krásným zpěvem. Nevím, co k tomu napsat, ale tuhle věc mám taky hodně rád.
Druhá strana je asi nejvíc sólistická. Otevírá ji nenápadná ale podle mě nádherná Martha My Dear, pro mě bomba č. 6. Vždycky mi ta písnička přišla hrozně nostalgická a až dojemná a má pro mě zvláštní kouzlo. Výborné smyčce a dechy vymyšlené Georgem Martinem. Přitom je podobně jako Happiness složená ze tří ne úplně souvisejících částí, které jsou všechny samy o sobě skvělé. Hrozně se mi líbí nástup kytary v "Take a good look around you". Podle mě fakt nádherná věc, i když nevím, jestli se mnou někdo bude souhlasit. Bomba č. 7 je Lennonova I'm So Tired volně navazující na I'm Only Sleeping. Opět skvěle vystižená nálada ve sloce a dobře rozhýbaný refrén. Moc se mi líbí jak zpívá "I wonder, should I call you/But I know what you would do" a samozřejmě "I'd give you everything I've got for a little peace of mind". Krásné varhany v poslední sloce, výrazný Paul v doprovodných vokálech. Dvouminutová naprostá pecka. Blackbird je bomba č. 8. Pro změnu jedna z nejkrásnějších věcí od Paula. Co k tomu napsat. Samozřejmě je tato něžná písnička ve skutečnosti o rasové válce, jak správně pochopil Charles Manson. Výbornej nápad byl dát tam ten ptačí zpěv. Piggies mě nikdy moc nebavila, ale Mansona zjevně ano, heh. Zase mi to připadá, jako by Harrison trochu napodoboval ty pár let staré McCartneyho barokně-popové věci a smyčce a la I Am The Walrus. Ale není to blbá věc. Akorát je škoda, že ji sem dali místo podle mě vynikající bomby Not Guilty. Jo a to chrochtání mi vždycky přišlo, že zní jako Lennon, heh. Rocky Raccoon je bomba č. 9 a pro mě další superbomba. Fantastická v podstatě jednoduchá písnička se skvěle gradujícím aranžmá (třeba ty bicí - "He drew first and shot"). Tohle teoreticky mohla být mccartneyovská kvalitní vata, ale ty aranže jsou prostě geniální - je to dramatické, vtipné i smutné zároveň. Nádherně procítěně zazpívané, Lennonova dylanovská harmonika, super sólo George Martina jak ze saloonu, vokály na konci... Jedna z mých extra oblíbených písniček. Stylově navazuje Don't Pass Me By, která mi vždycky přišla dobrá a zábavná. Je to zajímavým způsobem rozhárané. Basa a piáno přes Leslie nebo co drží rytmus a kolem toho se prohánějí housle a dost divoké bicí, které tomu dodávají až opilecký nádech. Why Don't We Do It In The Road mě vždycky bavila hodně, i když je to taky ptákovina, ale Paul tady zpívá jako o život. No a pak jsou tady dvě krásné akustické balady - skorobomby. Na I Will mě baví melodie a ta broukaná basa a Julia je prostě upřímná a čistá.
Třetí strana je nejbombovější. Birthday je nejvíc "Lennon-McCartney" věc na celém dvojalbu a je to bomba č. 10. Modernizovaný rock'n'roll, jakého byly časem plné desky. Geniální je to místo na konci první minuty, kde není sólo na bicí a pak zdrcující nástup prostřední části. Nevadí mi ani vokály manželek, fascinuje mě ten kytarovo-varhanní zvuk, co tam občas vypluje. Bomba č. 11 je syrové Yer Blues, které jako by předznamenávalo desku John Lennon/Plastic Ono Band. Drtivá rytmika a Lennon vyřvávající se z podoby. Dočetl jsem se, že Ringo to označil za grunge blues, což sedí. Hned ale přispěchá Paul s další akustickou baladou Mother Nature's Son, která je bombou č. 12, opět hodně díky Martinovi. Ta melodie je krásná sama o sobě, ale ty dechy ji ještě zvedají. A opět typicky lennonovská reakce, krásně divoká, tvrdá a intenzivní Everybody’s Got Something To Hide Except Me And My Monkey, která i při pouhých dvou a půl minutách člověku vymlátí mozek tím zvoněním. Harrisonova kytarová vyhrávka je prostě skvělá a Lennon je tady strhující. Geniální věc a bomba č. 13. Sexy Sadie, to je bomba č. 14 a další ze superbomb. Úžasná Lennonova melodie, zábavné vokály ve slokách, nádherně nahrané piano s reverbem, varhany a sólová kytara (a ty vyhrávky ve fade outu). A hlavně pěvecky je to krásné. Zábavné vokály ve slokách, potom úžasný beatlesácký vícehlas v té změně (doprovod, když Lennon zpívá "One sunny day the world was waiting for a lover") a skvělý Lennonův beachboyovský moment tak okolo 2:15. Tady je všechno dokonalé. Další superbomba (bomba č. 15) je Helter Skelter, řekl bych hodně vlivná věc, kterou jsem poslouchal pořád dokola, když jsem ji objevil na tátově kazetě. Je fascinující, jak takhle brutální energií nabitá věc vznikala z takového bluesového jamování. Asi nejvíc člověka praští do uší Ringovy bicí a McCartneyho řev. Do toho poryvy kytar (při poslechu singlové verze Revolution si člověk říká, jako by spolu Lennon a McCartney soupeřili, kdo je drsnější) a skvělé kytarové minisólo. I tady je všechno perfektní, dokonce i Lennonova basa, hehe. Z tohohle by se posral i daleko normálnější člověk než Manson. Tenhle typ tvrdé hudby je ale přesto poměrně vzácný. Neznám moc věcí, které by se Helter Skelter zvukově blížily. A Paul s Ringem si to zahráli ještě loni: https://www.youtube.com/watch?v=OBZ6wDfbn6I No a třetí stranu uzavírá jak jinak než bomba (č. 16) a dokonce snad i superbomba Long Long Long. Ano, je to v podstatě Sad Eyed Lady Of The Lowlands se sametovým Harrisonem místo skřehotavého Dylana, ale zase se mi hrozně líbí, jak je to zahrané, zazpívané a nahrané. Krásná souhra akustické kytary a burácívých bicích, to je prostě koncert. K tomu decentní hammondy, úžasná prostřední část ("So many years I was searching...") okořeněná pianem a McCartneyho doprovodným zpěvem. Další Harrisonova věc, která mě okouzlila. A hororový konec s rozvibrovanou flaškou nebo co.
Čtvrtá strana je nejmíň vyrovnaná. Protože jsem napřed znal tu rychlou verzi Revolution ze singlu, tak pomalá z alba mě napřed nebavila, ale postupně jsem jí přišel na chuť a dnes ji považuju za bombu č. 17 (i když singlová verze je větší bomba). V jádru to je zase celkem standardní písnička, ale ta aranž s unylými dechy a šubydůba je fakt psycho a Lennon musel bejt asi hodně zfetovanej, když to vymejšlel. Líbí se mi jak je tam třikrát za sebou ten samej úder bicích v čase cca 3:25. Na tom boxu co vyšel v roce 2018 je ještě úchylnější asi desetiminutová verze, která z toho dlouhého fade outu plynule přejde do Revolution 9. Vůbec ty různé verze z nahrávání Bílého alba jsou fascinující. Kontrast mezi nasraně-zfetovaně-kriticko-politickým přístupem Lennona a kvalitními nablýskanými silly love songs McCartneyho hezky dokumentuje následující Honey Pie. Je to další Paulův retro-song, ale tentokrát podle mě fakt pěkný. Holt zase spolupráce McCartney-Martin. Nejen že jsou ty dechy stylově naprosto přesné, ale ještě to celé i zní jako z nějaké šelakové pradesky. Nemůžu si pomoct, bomba č. 18, ačkoli pro Beatles zcela atypická. Poslední Georgeova věc Savoy Truffle obsazuje v mém žebříčku jeho songů na Bílém dvojalbu asi třetí místo, ale taky ji považuju za bombu (č. 19). Fakt dobrá šlapající věc se skvělým kytarovým sólem a zkreslenými saxofony blížícími se kytarám v Revolution. Moc se mi líbí ta melodie. V doprovodných vokálech slyším Lennona, ale ten tam vůbec nezpívá ani nehraje. Snad jedině zvukově-aranžérská podobnost mezi Savoy Truffle a Not Guilty ospravedlňuje, že druhou uvedenou na album nedali, v důsledku čehož jsou Harrisonovy příspěvky dost pestré. Cry Baby Cry je zase taková zastrčená písnička, ale pro mě bomba č. 20. Pěkná melodie, to je jasný, ale tuhle věc pro mě zase dělají postupně gradující aranže. Skvělej vstup basy, klasicky lennonovský zvuk piana jako ze staré pásky nahrávané ve vedlejším pokoji, moc pěkné a zábavné bicí s tamburínou, různé zvuky a super vstupy Harrisonovy kytary v prostřední sloce. A moc se mi líbí i McCartneyho dovětek Can You Take Me Back. Má to pro mě tu atmosféru Alenky, která je částečnou inspirací textu. Revolution 9 je samozřejmě zhulenina, kterou normálně přeskakuju (resp. před ní už poslech ukončuju). Z nějakého důvodu se mi vryla do paměti ta podivná pozpátku puštěná melodie tak okolo 0:30-0:40 (objevuje se i později). Tento Lennonův zásadní umělecký záměr (ne jen rozhodnutí udělat si prdel z fanoušků čekajících na další Hey Jude) je asi největší ptákovina, co Beatles vydali. Určitě jen proto, že to bylo dvojalbum. U jednoalba by tohle (ani desetiminutová verze Revolution) asi neprošlo, hehe. Závěrečná Good Night alespoň díky předcházejícím zvukům nepůsobí tak divně. Dokonce bych řekl, že je to takový balzám po tom chaosu. V jádru je to pěkná písnička, i když hrozně kýčovitě zaranžovaná (a la The Long And Winding Road nebo Ringovo album Sentimental Journey). Pěkné jsou alternativní verze s kytarou (zase to samé donovanovské vybrnkávání) a doprovodnými vokály ostatních Beatles nebo verze jenom s Ringem a pianem. Jako definitivní konec dvojalba je to dobré, ale já to často utnu už po Cry Baby Cry.
Dvacet bomb, to je podle mě docela dost na dvojalbum, heh? Mohli udělat bezchybné dvojalbum, kdyby místo některých ptákovin použili věci, co se jim tam nevešly - hlavně Harrisonovy bomby Not Guilty a Sour Milk Sea. Ale ani takové Child Of Nature nebo Junk by se neztratily, i když to bychom asi přišli o fantastickou Spectorovu produkci Jealous Guy. Ale tak nestalo se... Pořád je to ale úžasná a jasně pětihvězdičková deska. Ani Revolution 9 nemůže přebít tolik bomb na jedném albu. Hodně je slyšet, jak se kapela strašně změnila od posledního plnohodnotného alba Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. Je to začátek konce. Tohle album je taky zajímavé rozdíly mezi mono a stereo verzí, kterých je docela dost. Za opravdu povedený považuju remix Gilese Martina z roku 2018. Některá místa jsou neskutečná a je tam slyšet spousta věcí, které jsem prostě z kazety neznal (a to jsme měli dost dobrý přehrávač).
5/5 |
Registrace nového uživatele 
