Steven Wilson - Grace For Drowning
Nemohl jsem se odtrhnout od Hammilla a VDGG, ale nakonec jsem přece jen znovu soustředěně poslech Grace For Drowning. Je to pro mě nejnáročnější Wilsonovo album, protože je nejdelší (i když zase ne sáhodlouhé). Na tomhle albu mají jednotlivé skladby prostor se nadechnout (nebo naopak se pošťourat v ráně) a ten je využit výborně. Album má taky fantastický zvuk, což je u Mistra samozřejmostí, ale tady to je nějak ještě patrnější. Deska zní místy hodně porcupineovsky (to už se později neopakovalo), ale její velká část je podle mě více či méně nápadnou poctou King Crimson, z hlediska skladby, instrumentace, atmosféry a někdy i hráčských stylů. Jediné, čím se to liší, je Wilsonova typická uhlazená produkce ve srovnání s místy hodně syrovými a drásavými crimsony. Hodně je to dáno i těmi smyčci a sbory na místech, kde by jinak byly synťáky a mellotrony. Zároveň je tam příměs severského melancholického art-rocku ve zpěvu, melodiích a hodně v kytarových sólech, pokud je hraje Wilson. A tahle poloha mu myslím sedí dost dobře.
Úvod je moc pěkný a začíná tak nějak tam, kde skončilo předchozí album. Hned následuje první bomba - crimsonovský Sectarian s vynikající převážně tísnivou atmosférou a optimistickým koncem. Po více než deseti minutách se začne zpívat v Deform To Form a Star. Hodně porcupineovská písnička s hezkou melodií a výbornými kytarami, na které hraje Mistr sám, a medovou basou Tonyho Levina. Samotný závěr je fantastický. No Part of Me je další moje hodně oblíbená věc. Nádherné skloubení elektronicky znějících perkusí s další úžasnou melodií. Opět nádherná basa, tentokrát od Nicka Beggse. Saxofonový závěr je takový - hehe - vandergraafovský. Postcard je podle mě jedna z jeho nejlepších písní s hitovým potenciálem. K tomu jí chybí jen jedna docela podstatná věc - refrén. Ten sice třeba v Permanating je, ale to je ve srovnání s Postcard prostě slabota. Vkusné smyčce a živé sbory. Raider Prelude je fajn temná věc, ale tak nějak mi nezapadá tam, kde je. Spíš bych ji dal až na úplný konec prvního CD, jako takovou předehru toho druhého. Vyvrcholením první desky je Remainder The Black Dog. Motiv piana se proplétá podobně jako Frippova rytmická kytara. Opět mě tady dostávají vyhrávky na basu a stick, ale i bicí. Potom se rozjedou sóla na elektrické piano (Wilson) a saxofon (Travis) se spíše kratšími vstupy kytary. Steve Hackett je tady vyloženě frippovský co to jde. Myslím, že ho muselo bavit nehrát "hackettovské" sólo. Rytmické běsnění od šesté minuty je boží.
Druhá deska začíná opět melancholickou až morriconeovskou Belle de Jour. I tříminutová instrumentálka na osmdesátiminutovém albu se dá udělat tak, že to vůbec není vata. Pak už nastupuje zdrcující Index, který byl jedním z vrcholů obou koncertů, na kterých jsem byl. Studiová verze je krotší, ale zato taková chirurgicky přesná a strohá, a to mě taky baví. Hodně se mi tady líbí Mastelottovy bicí. Track One přejde z milého popěvku do crimsonovského (zase) hororu. Kytara na konci opět výborná. Magnum opus Raider II je skvělý. Wilson opět dokazuje, že si jako jeden z mála nevyláme zuby ani na ploše 20+ minut. Pomalý úvod, potom exploze jasně inspirovaná Cirkusem, jazzové pasáže ve stylu Islands, kytarové šílení, temný ambient, hehe, no prostě bomba. Moc se mi líbí ty sbory, které jsou jakoby mellotronové, ale podle mě všechny živé (?), dokonce je tam malý odkaz na Atom Heart Mother. Z hudebníků bych vyzdvihl bych Travise a Rudesse, kteří dělají lizardovsko-islandovskou atmosféru, ale skvělé jsou i kytary (zase ten Mike Outram) a rytmika. Celá kompozice je nádherně plynulá, ale přitom absolutně ne monotónní. To taky dokážou jen velmistři. Vynikající gradace v poslední části ("I'm raider..."), po které následuje ve 20. minutě vandergraafovská část se saxofonem ve stylu českého androše, hehe. Další věc, která mi na albu nesedí, je zařazení Like Dust I Have Cleared From My Eye po Raider II, to je prostě jako kousnout do bramboráku a zjistit, že je to žužu. Ta písnička je moc pěkná a mám ji rád, ale já nevim, dejte ji někam jinam. Tohle je jako kdyby po Close To The Edge začalo hrát Owner Of A Lonely Heart nebo tak něco. Když se ale vzpamatuju, tak ten meditativní ambientní konec na album sedí.
Mám z Grace For Drowning smíšené dojmy. Na jednu stranu mi připadá takové zvláštně roztříštěné, jako by ho někdo rozstříhal a náhodně slepil dohromady. Trochu to odpovídá skutečnosti, že vzniklo v období asi roka a půl. Na druhou stranu na tom albu v podstatě není slabé místo, je to jedna pecka za druhou a i ty instrumentálky jsou setsakramentsky povedené. Jedno z mála opravdu vynikajících studiových dvojalb. Ještě jsem si poslechl bonusy Home In The Negative, Fluid Tap a The Map. Dobré, ale přestože i na nich je místy dost sofistikovaná instrumentace, tak mi připadají spíš jako dema.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
