The WHO - Quadrophenia (1973) DR13 Japan 2014 SACD UIGY-9093
Quadrophenia je pro mne v mnohém výlučné a zvláštní album. Vždycky jsem je nejen pro jeho objem pociťoval jako velkou posluchačskou výzvu. Je v něm hodně skrytého a trvá, než se jeho bohatství odhalí. Narozdíl od předchozích dvou desek je na něm muzika tak trochu zahleděná do sebe, jakoby k posluchači otočená zády. Ano, muzikanti hrají zamyšleně pro sebe, o sobě, divák nedostane nic zadarmo, musí si to zasloužit vlastní pílí a aktivitou. Neboť to, co dříve získal relativně levně, zde pro plnohodnotný zážitek nestačí. O důvod víc se důkladně ponořit do hloubky hudby na tomto dvojalbu.
Viděl jsem dříve film, než slyšel CD. Mám tedy mnoho skladeb zásadně spojených s vizuálním dějem, to už neodpářu. Díky tomu mám z ale hudby vícerozměrný zážitek, což je další důvod, proč je Quadrophenia mojí srdcovou záležitostí. Další zvláštností je zvuk. Kapela změnila produkční tým, sound potemněl, zahustil se, trochu hůř se v něm hledá. Moon je takový upozaděný, jeho vulkanické laufy se tolik neprojevují, Daltrey ztratil na hrubozrnnosti, zato Entwistle je tady jako vymalovaný. Basu na totmto albu strašně žeru, protože to je jedno dlouhatánské plastické a rafinovaně modulované sólo. Mluvící basa. Stejně tak kytara, nesmírně mě tady baví, i všechny Townshendovy nápady a fígle. I způsob kompozic se změnil, jsou velmi kompaktní, kromě snad dvou skladeb nemají hitový náboj, snaží se zapůsobit spíše komplexním vyzněním, což mi nesmírně vyhovouje. Oč je muzika zde obtížněji přístupná, o to dokáže víc dát, naložit.
Oproti fantasmagorii Tommy je děj díla daleko uvěřitelnější, civilnější. Doporučuji jeho shlédnutí, působí na mne jednak jako dost pravdivá dobová výpověď v reáliích Londýna a Anglie vůbec, jako nelítostná až ironizující depka, jak je těžké býti sám sebou, když se všechno v tobě i kolem tebe jaksepatří mele. A jednak jde o nahlédnutí dovnitř kapely samotné, alespoň mi to tak připadá. Některé scény jsou památné, Sting hraje skvělou (vedlejší) roli, kde skutečně do zbla využije svoje charisma, bezvadně jsou vykresleny střety mopedistů a motorkářů, rozkol generací, celá ta bezútěšnost a zmatené tápání hlavní postavy, mladíka, co se nechce ztratit, nechce být sám, chce něčemu věřit, přitom dělá všechno tak kreténsky, jak to jen jde. Pulzují kvanta emocí, film dokáže silně zapůsobit, doporučuji jeho shlédnutí. Současně upozorním, že nejde o příliš komerční podívanou, takže spíše pro náročnějšího filmového fanouška. V něčem mi připomněl Kubrickův Mechanický pomeranč. Domnívám se, že obraz v tomto případě může dát nenahraditelně vyniknout hudbě. Mám to takhle i s deskou The Wall od PINK FLOYD (závěr skladby Cut My Hair mohl Waterse v mnohém inspirovat), nebo s Koyaanisqatsi od Philipa Glasse. Tohle prostě funguje.
Celá ta introvertní tragédie začíná už úvodního šumění mořského příboje v němž se utápí nářek útržků jednotlivých skladeb. Intro jako stvořené pro depresivní stavy a představy. The Real Me je ten jeden z hitovějších songů, navýsost WHO-ovský, skoro jako z předchozí desky, akorát zde jde o generační úpění, kdy Daltrey je drcen z jedné strany basou z druhé bubny, a celé to rozseká kytara. Trumpety nesmějí chybět. Používání netradičnéích nástrojů je u The WHO zcela tradiční. Říznost žesťů i houslových švihanců je na celé desce jako pravidelné houpání nemilosrdného kyvadla, co nám připomíná, že čas je všeho pánem. Na desce není žádná tklivá pomalá skladba, jako na předchozích, zato zadumaných až depresivních pasáží je tu habaděj. S náladami si kapela umí vyhrát, umí jim dát náležité vyznění a akcelerovat tak celkový dramaturgický koncept příběhu. Titulní instrumentálka Quadrophenia v tom exceluje tak, že mám chuť si ji pouštět víckrát, do této skladby je ve zkratce nesmlouvavě napresována celá osudová hyperbola příběhu.
A takhle to pokračuje celé dvě desky, celých 82 minut, tedy edice na CD byly vždy po právu rozděleny na dva kotouče. Koncentrace hudební naléhavosti je po celou dobou trvání alba nijak neředěná, což v důsledku představuje katatonizující nářez. Pozorný poslech vyčerpává a nabíjí současně. Provedení je v lecčems kontrastní s předchozím albem. To mne samovolně vždycky vcucne, sežvýká, a vyřízeného vyflusne ven. Ani se nemusím snažit. Kdežto Quadrophenia je kamenná pevnost se zubatými rezavými vraty, do kterých se musím pracně dobývat. Když jsem konečně uvnitř, masomlejny co se v útrobách pevnosti skrývají mě rozšrotují, rozleptají louhem, rozdrtí mlýnskými kameny, a ke konci mě nechají, abych zcela vyčerpán jaksi vysublimoval ven. Poslech alba vyžaduje odhodlání a odvahu. Za to se odmění přímo stigmatizujícím zážitkem.
Asi to vyplynulo z přechozích řádků. Quadrophenia je pro mne nejpůsobivější The WHO album. Současně je mi nejbližší, asi jako tetování, které ze sebe jen těžko sedřeš. Art-Psycho-Hard-Rock. Recenzní poslechy přinesly opět zcela transcendentální zážitky, kvůli kterým se zastavil čas a zmizel prostor.
Úplně maximální dělostřelba!
***** |
Registrace nového uživatele 
