| PegasDíky za odkaz na Presto Ballet, hodně se těším. Vůbec jsem to nikde nezaznamenal. Jejich debut Peace Among the Ruins, co vydali akorát před 20 lety, by mi i dnes naskočil jako z prvních do top 10 všech dob, podobně jako u As the World. Zhruba rečeno extrémně energický mix Rush (z dob Hemispheres/A Farewell to Kings), Styx (Equinox, Grand Illusion), Kansas (Leftoverture), i klasických Deep Purple či Zeppelinů, případně i atmosféry Nektar (Remember the Future, Down to Earth, zejména kytarové kontury). Úžasné muzikantské výkony a skladby. Ty jsou nahrány na jeden zátah, analogově, bez overdubů, s reálnými klávesami – mellotrony, Hammondy, moogy, různá piana. To jej dělá výjimečně živým. Hlavně původní zpěvák Scott Albright je naprosto fantastickej, vč.harmonií. Poprvé se představil na sólovce zakladatele PB, Kurdta Vanderhoofa (pův. Metal Church) z roku 1997. Též skvělé, i když je to víc classic/heavy rock s prvky progu sem a tam. Je to podobné debutu PB díky nakažlivé melodičnosti i skvělým klávesám Briana Cokeleyho, který je též na obojím. Po dvojce Presto Ballet z 2008 (Lost Art of Time Travel, rovněž velmi slušné, ne tolik úderné, ale víc prog-friendly ve smyslu dlouhých variabilních kompozic) Albright odešel a na dalších albech už jsou víc klasické metalovější hlasy, a není to úplně ono. I když to poslední (The Days Between z 2018) se mi hodně líbí, je tam opět ta výpravnost a melodika, která po chvíli zůstane v hlavě. Po Albrightovi nebylo slechu nějakých 16 let, a až vloni se objevil s Vanderhoofem na projektu Hall Aflame, což je zas čistě přímočarý retro hard rock. Ale hlavně díky jeho hlasu (a i typickým riffům Vanderhoofa) to má šmrnc. Pro mne to byl malý zázrak ho slyšet znova. No a teď jsem koukal na sestavu té novinky Dreamentia, a je tam taky. A to už je takřka splněný sen. |
Registrace nového uživatele 
