The Flower Kings + Neal Morse & The ResonanceThe Flower Kings
Neal Morse & The Resonance
Praha, Palác Akropolis, 13.6.2025
Společné turné legend The Flower Kings a Neala Morse má papírové předpoklady nabídnout velký zážitek fanouškům progrocku, protože mají společnou fanouškovskou základnu. Při kratším turné se konala jedna zastávka i v Praze. Ale očekávání bylo, alespoň u mě, naplněné jenom částečně a vlastně nakonec bylo vše jinak, než jsem čekal. K tomu přispěly i osobní zdravotní peripetie.
TFK jsem začal poslouchat po roce 2000, když vydali pro ně stále nejlepší desku Unfold The Future a v prťavém klubu v Nitře jsem měl možnost je vidět i naživo. A bylo tu super. Stejně tak i koncert o tři roky později na stejném místě při turné k Paradox Hotel. Pak přišlo ještě pár povedených desek, pauza, obnovení spíše ve formě sólového projektu Roine Stolta (bez ohledu na název TFK) a nezajímavé nahrávky. I letošní desku Love jsem začal vnímat o trochu víc, nedá se vůbec srovnávat s tvorbou ve vzdálenější minulosti. No, ale živý koncert je pokaždé něco jiného, a tak jsem se těšil a byl jsem rád, že po dvaceti letech je můžu zase vidět na pro mě dostupném místě.
Po oznámení časového rozpisu koncertu se mi zdála hodina a čtvrt vyhrazená pro TFK hodně málo s přihlédnutím jejich obsáhlé diskografii a množství dlouhých skladeb. Netušil jsem, co budou hrát, mnoho desek jsem dlouho neslyšel a předchozích pět nemám naposlouchané vůbec, protože mě prostě moc nezaujaly. Z plánu poslechnout si pořádně znovu celou diskografii sešlo, a tak jsem se s blížícím se termínem koncertu podíval na setlisty odehraných koncertů, abych si alespoň naposlouchal to, co budou hrát. A pohled na ten setlist mě tedy dost zklamal. Chápu a i vítám, když kapely na svých turné neopomíjejí nejnovější nahrávky, z té zazněly čtyři skladby. Hned na úvod jediná svižnější We Claim The Moon, ta se jako otvírák vyloženě nabízí a docela jsem jí přišel na chuť. Stejně tak naopak pomalá balada How Can You Leave Us Now? (obě byly známé už před vydáním desky) a s ní přišlo první překvapení, ale o tom později. Z novinky byly dále zařazené Consideration a The Elder, žádné velké hity, ale beru je. V té první se jako zpěvák předvedl i baskytarista Michael Stolt. Že zpívá hezky jsem věděl z jiných nahrávek a je docela škoda, že jeho hlas v současných TFK není víc využívaný, protože je zase hodně odlišný od Roine Stolta nebo Hasseho Froberga. Jedinou mnou opravdu vítanou položkou (i když nakonec došlo neočekávaně ještě na jednu, což bylo druhé překvapení) v setlistu byla Last Minute On Earth z desky The Rainmaker vydané v roce 2001, na tu jsem se vyloženě těšil. Do ještě větší minulost patřila Big Puzzle z první desky Back In The world Of Adventures z roku 1995, kterou ale moc neznám a popravdě jsem ji ani moc nepoznával.
A teď k těm překvapením. V dosavadních setlistech figurovala na závěr The Dream z předposledního alba Look At You Now z roku 2023, tu bych si docela i rád poslechnul, ale v Praze byla vyměněna za mnohem větší parádu, která mi udělala velikou radost, a to What If God Is Alone z desky Paradox Hotel z roku 2006. To je výrázná a svou gradací moc povedená rockovější písnička, za což může spoluautorství Hasse Froberga. V celém setu TFK mi udělala největší radost, asi i větší než Last Minute On Earth.
Druhé překvapení se zřejmě týkalo také jenom Prahy, a to hostující hráč na akordeon Aliaksandr Yasinski, původěm z Běloruska, ale už asi patnáct let žijící v Praze. Vím, že TFK s ním už v minulosti na některých koncertech hráli a bylo to příjemné zpestření. Nejprve se přidal v How Can You Leave Us Now? a větší prostor včetně sóla dostal v Big Puzzle.
Jedinými stálicemi v sestavě Hasse Froberg a Roine Stolt, jejich hlasy a kytary se krásně doplňují a oba znějí stále výborně. Ostatní nejsou v kapele tak dlouho, kromě Michaela Stolta, který byl už u vzniku TFK do roku 2000, než ho na dlouhé roky nahradil Jonas Reingold, a vrátil se před pár roky. Klávesáka Lalle Larssona jsem mám hodně rád v (Reingoldových) Karmakanic, v TFK jako kdyby nedostával tolik prostoru a i jeho sólo vyšlo tak nějak naprázdno. Mirko DeMaio pro mě není tak výrazný bubeník jako jeho předchůdci, ale od posledního obnovení značky TFK je nedílnou součástí.
Bohužel musím říct, že koncert mě vlastně trochu zklamal. Nejen ne moc zajímavým setlistem, kde převládali klasické Stoltovy spíše unavené skladby a postupy, nemělo to takovou šťávu jako ty koncerty v Nitře (a není to věkem muzikantů), ale především zvoleným materiálem. Připadalo mi to, jako na deskách z posledních cca 5 let, že Roine Stolt si do toho nenechá moc mluvit a jede si ta svoje pomalá sóla a typické postupy a melodie, často se snahou nastartovat něco epického. Všichni hráli dobře v jednotlivostech fajn kusy, ale celek se poněkud bortil. Jako kdyby měli správné ingredience, ale neuměli je namíchat ve správném poměru a propojit v něco smysluplného. Ale OK, je to Stoltova kapela, nevybrali nejsilnější kousky, neukázali naplno sílu TFK, jenže vše bylo ještě zpackané průměrným zvukem. Klávesy často utopené. Těch pár hutnějších a tvrdších částí bylo uřvaných, takže ztracených (a v tom to naopak zvolený setlist trošku zachraňoval). Klávesy více utopené, zpěv Stolta spíše přebíjel Froberg. Celé to navíc znělo jako s přehnaných echem, při Yasinskiho tichém sóle se zase ozývalo nějaké hučení. Připomínalo mi to hudbu puštěnou v nějaké velké prázdné hale. Kdyby to bylo lépe nazvučené, užil bych si daný setlist víc.
Po TFK následovala asi dvacetiminutová pauza na přípravu podia pro Neala Morse a jeho kapelu The Resonance, s se vloni poprvé představit s albem No Hill For A Climber. Pro tento projekt Morse zvolil spolupráci s muzikanty z lokální scény v domovském Nashvillu. Pro většinu a samá neznámá jména, ale on se vždycky dokázal obklopit výbornými muzikanty a a nejinak tomu bylo i nyní. S tvorbou Neala Morse jsem se setkal poprvé asi ve stejné době jako s TFK, kdy byl ještě členem Spock’s Beard, než je opustil a vydal se na bohatou sólovou dráhu. Bohatou tak, že mě postupně přestávala bavit, protože toho bylo moc. Ale měl jsem možnost ho vidět třikrát naživo a také na několika DVD a vždy to byla velká paráda. No Hill For A Climber jsem slyšel jenom asi dvakrát a spadlo to přesně do škatulky jeho klasické progrockové tvorby, kterou jsem poněkud přesycen a nevěnoval jsem mu tedy moc pozornost. Vlastně jsem ani netoužil po tom, abych to slyšel živě, dokonce jsem to bral jako takovou brzdu pro delší set TFK, které jsem chtěl po letech vidět víc. Ale tato část večera mě chytla mnohem víc.
Už při úvodu vystoupení TFK Roine Stolt říkal, že Neal Morse se dnes necítí dobře, ale na jeho vystoupení to nebylo vůbec znát. Celý set byl plný energie a skvělé hudby, která mě bavila, i když jsem ji moc neznal. Narozdíl od TFK tady bylo možné se chytit melodií, celý set byl pestrý a mnohem živější. Na svých turné hraje běžně celá aktuální alba, a tak se toho držel i zde. Žádné ohlížení za Spock’s Beard, starší sólovou tvorbou či jinými projekty, tohle je Neal Morse a The Resonance, takže vše se točilo kolem jejich jediné desky. Ta zazněla téměř celá, jestli nedošlo někde k nějakému zkrácení, které bych nezaznamenal, chyběla snad pouze kratší singlovka All The Rage. Proti desce to bylo (jako obvykle), syrovější a tvrdší a vzbudilo to větší zájem o opětovný poslech desky. Při setu TFK a o přestávce jsem i uvažoval o vynechání druhé poloviny večera (ale ne kvůli Morsovi), hned po první skladbě jsem však bylo jasné, že to bych udělal pěknou blbost. Morse je výborný muzikant a showman, to potvrdil i zde, hrál hlavně na klávesy a zpíval, párkrát vzal do ruky kytaru. Ale bavila mě celá kapela. Basa zněla pořádně hutně a výrazně a líbila se mi skladba Burn It Down, kterou jedinou zpíval právě baskytarista CJ Fiandra. Zrovna ta zněla dost odlišně od desky, kde je uhlazenější a zpívá ji někdo jiný (asi Bisaha), tady pořádně drsná, což se k její náladě hodilo. Zpěvák a kytarista Johnny Bisaha je určitě lepší zpěvák než Morse, hlas má čistší a zvládá vyšší polohy, zní dost příjemně a také trochu hruběji než na desce. Tenhle chlapík byl určitě dobrá volba a dobře se doplňuje s Morsem. Kytaru měl v ruce také dost často, ale hlavní kytarová role patřila Andremu Madatianovi, který mě svou hrou také hodně zaujal. Oba jmenovaní jsou z kapely jediní, kdo hrají i na desce. Druhý klávesista a občasný kytarista Nathan Girard také nebyl jenom do počtu, ale ne vždy jsem úplně rozeznával, co hraje on a co Morse, také proto, že jsem na něho moc dobře neviděl. Výborné byly i bicí (Andrew Delph), to byla jízda a hlavně byly dobře slyšet bez přehlušení ostatních. Z koncertu jsem byl nadšený skoro stejně jako z předchozích Morsových, co jsem viděl (naživo mě nikdy nezklamal a živá provedení desek byla silnějším zážitkem než studiové nahrávky). Musím zmínit také kratší skladbu Thief, která je zajímavá už jenom svojí odlišností od běžné Morsovy produkce a oba kytaristi s basákem pobavili i krátkou společnou taneční choreografií.
Jedinou vadou na kráse byl i u vystoupení The Resonance zvuk, opět přehnané echo, hlasitější pasáže ztrácely na detailech, ale tady bylo možné se alespoň chytit melodií, zvuk byl asi lepší než v případě TFK, ale také žádná sláva, proti čistotě dvou koncertů v brněnském Sonu to byla bída. Určitě bych to chtěl zažít ještě jednou s lepším ozvučením. V průběhu vystoupení se to zřejmě trochu zlepšilo, protože první skladba se mi jevila výrazně horší.
TFK hráli bez přídavku, a Neala Morse jsme se jednoho dočkali a ten byl parádním zakončením večera. K The Resonance se přidal Roine Stolt a připomenuli jejich projekt Transatltantic zkrácenou verzí Stranger In Your Soul a v ní zazněla i část balady Bridge Across Forever. Je pravda, že by to odehráli v pohodě i bez Stolta, ale samozřejmě společné turné se k tomuto vyloženě nabízí. Možná je škoda, že se k nějakému nepřidali kompletní TFK. Ale na závěr se na pódium přišli rozloučit všichni vystupující toho večera.
Vystoupení Neala Morse s The Resonance podle mě výrazně zastínilo The Flower Kings a i podle ohlasů přítomných fanoušků to tak bylo. Působilo to na mě, jako kdyby tu TFK byli pouhou předkapelou. Možná to mohlo být i tím, že začátek koncertu byl už pět minut před devatenáctou hodinou a je možné, že někteří mohli dorazit až později. Každopádně plno nebylo ani náhodou, nikde žádná tlačenice, po stranách volno a v zadní části možná také, ale za sebou jsem to nesledoval, byl jsem asi pět metrů od pódia a trochu bokem. I po koncertu bylo hned prázdno a žádný fronta na schodišti k východu.
K hodnocení musím ještě dodat, že vnímání celého večera bylo u mě výrazně ovlivněno zdravotními problémy, kdy jsem celý večer trpěl nepříjemnou bolestí nervů v noze. Dva dny před koncertem jsem nemohl moc sedět, chodit, stát, takže cestu vlakem ani samotný koncert bych nezvládnul. Rozhodnul jsem se to tedy na poslední chvíli odpískat a smířit se s tím, že to neuvidím a lístek jsem nabídnul na internetu. Říkal jsem si, že vlastně asi ani o moc nepřijdu, zvlášť když jsem TFK i Morse už alespoň viděl dříve. Ještě v pátek ráno jsem měl jasno, že to nepůjde, ale před polednem asi zabral prášek a zjistil jsem, že můžu sedět i chodit normálně, tak jsem pořád zvažoval, zda jet či nejet. Kdyby se ozval zájemce o lístek, bylo by jasno, ale nikdo se takhle nahonem nenašel, tak jsem se hodinu před odjezdem rozhodnul, že to zkusím a případně prostě pojedu domů dřív. Proto byly i ty úvahy o odjezdu po TFK, neboť bych pak měl i příjemnější spojení až domů bez nočního čekání. Došel jsem a došel na místo v pohodě chvíli před začátkem, ale při stání to nebylo ideální a bolest, i když menší než předchozí dny, dost otravovala a ubírala pozornost od hudby. Bojoval jsem s tím a zůstal na místě s vědomím, že to bude krátký set a pak přestávka. Při ní jsem si mohl sednou a odpočinout, tak jsem zůstal i na Morse a jelikož mě to od začátku bavilo, tak jsem i přes opětovné bolesti vydržel až do konce.
Nakonec tedy díky, že se ten můj lístek nepodařilo udat a dvojkoncert jsem viděl. Přes připomínky hodnotím spíše kladně, ale to především díky Morsovi. Velké mínus však patří zvukařům, v porovnání s Leprous nebo The Pineapple Thief na stejném místě to byla po zvukové stránce zkrátka slabota a věčný problém živého hraní. Sice to mohlo dopadnout i hůř, ale to není polehčující okolnost.
The Flower Kings
Roine Stolt – kytara, zpěv
Hasse Froberg – kytara, zpěv
Michael Stolt – baskytara, zpěv
Lalle Larsson – klávesy
Mirko DeMaio – bicí
+ host Aliaksandr Yasinski – akordeón
Setlist:
We Claim The Moon
How Can You Leave Us Now?
Consideration
The Elder
Last Minute On Earth
Big Puzzle
What If God Is Alone
Neal Morse & The Resonance
Neal Morse – zpěv, klávesy, kytara
Johnny Bisaha – zpěv, kytara
Andre Madatian – kytara, doprovodný zpěv
CJ Fiandra - baskytara, zpěv
Andrew Delph - bicí
Nathan Girard - klávesy, kytara, zpěv
Setlist:
Eternity In Your Eyes
Thief
Ever Interceding
No Hill For A Climber
-----
Stranger In Your Soul (zkrácená, +Roine Stolt)
|
Registrace nového uživatele 
