Pink Floyd - More (1969)Hned na začátku se sluší zmínit, že jsem poslechu tohoto alba věnoval zhruba stejné množství času jako oběma předchozím dohromady. Chtěl jsem být poctivý, ale stále ve mně převládá pocit, že si to vlastně nijak zvlášť nezasloužilo. Je otázkou, jestli na tento počin vůbec pohlížet jako na regulérní desku. U mě osobně to zcela jistě už není možné. Jakmile se řekne soundtrack, podvědomě se přepnu do jiného režimu. Nebo je to dané samotnou hudbou? Nejsem si jistý. Pravda bude asi někde uprostřed. Každopádně mám při poslechu alba pocit, že se pozornost kapely nesoustředí na mne jako posluchače. Jako by ke mně chlapci i se svou aparaturou stáli bokem a hráli pro někoho jiného. Nejspíš režiséra, hehe. Režiséra filmu, který jsem neviděl a na který po přečtení krátkého popisu na ČSFD vlastně ani nemám chuť. Hudební prožitek je tedy v tomto případě poněkud neosobní a cítím se tu tak trochu navíc. Rovněž musím přiznat, že album nenabízí ani žádný výrazný nápad nebo prostě něco, nad čím bych se pozastavil. I když v té době chlapci zvažovali dát se na dráhu tvůrců filmové hudby, pokud by snad jejich hudební kariéra nechytla ten správný vítr do plachet, svým tvůrčím potenciálem zde jednoznačně šetřili a to nejlepší si, doufám, hehe, schovali až na další (regulérní) desku. A stejně tak ani já již s tímto dílem nechci ztrácet čas. Abych to ale předčasně neodmával, zmíním pár skladeb, které se vcelku dají poslouchat. Hned úvodní Cirrus Minor je docela pěkná věc. Takové melancholické zasnění se, které doznívá s Wrightovými klávesami. Znějí moc pěkně. Zajímalo by mě, jestli jde o Farfisa nebo Hammondy. Wikipedia zmiňuje oboje. Hned následující The Nile Song je jednoduchá, ale krásně syrově znějící vypalovačka, která chudáka Nicka Masona přivedla až na pokraj jeho omezených možností, hehe. Jedna z nejtvrdších věcí Pink Floyd vůbec. Crying Song mi velmi připomíná takovou tu jemnou polohu Cream nebo možná přímo Jacka Bruce. Bohužel však nemá zdaleka takové kouzlo jako třeba právě As You Said. Hezká věc je pak třeba ještě Cymbaline. Asi moje oblíbená na desce. Opět krásně doznívající klávesy na konci. Je zvláštní si uvědomit, že tak legendární kytarista jako Gilmour přispěl v začátcích Pink Floyd zejméná svým hlasem. Žádné ikonické hraní zde od něj ještě očekávat nelze, ale pěvecky desku určitě pozvedl. Jsem zvědavý, na kterém albu vlastně jako hráč rozkvetl. No, nechám se překvapit, hehe. Nakonec ještě zmíním Quicksilver, což je takový zvukomalebný experiment, podobně jako A Saucerful of Secrets. Tady to ale nentokrát vyšlo jen napůl.
Závěrem dodám jen to, že jsem rád, že to už mám za sebou a můžu se vrhnout na další desku, hehe. 2/5 |
Registrace nového uživatele 
