TRIPTYKON - Eparistera Daimones (2010)
Metal a zvláště jeho extrémní podoby jsou pro mě především otázkou vlády nad energiemi. Budu opakovat, co mě potěšilo nejvíc u mého prvního setkání se skupinou skrze album Melana Chasmata (2014) - a sice umírněnost výrazu. Pohybujeme se na samém ostří, přesto mám celou dobu jasný pocit, že se tady předvádí jen tolik, kolik je absolutně nezbytné. Nic se nepřehrává, nemarkýruje, nevymyká. Jakkoli je hudba břitká a zatěžkaná (vzácná rovnováha, obvykle jde jedno na úkor druhého), vždy je ještě o kousek víc pozorně prožitá, s instinktivním rozvahou předložená. Přímý opak bezcílného chrlení natrávených zbytků, jaké se tak často děje. I ten obal je umírněný, až vkusný vedle jiné žánrové produkce, a můžeme klidně zůstat u domovského vydavatelství. Centrem výjevu je neviditelná figura po escherovsku tvarovaná svým okolím, souhrou kanálů, silových polí, výrůstků a zaklesnutí. Podobný dojem mám z alba, nebo se spíše oba dojmy formovaly souběžně: dynamická rovnováha mezi chtěným a tím, co je dáno, nepřekročitelné a stejně blahodárné (neboť vymezující) jako drtivé. Vezměte si jen tu kytaru - dravá šelma sestávající z prokrvených pístů, která se pohybuje zcela volně a přitom je plně zkrocená. Nemá zapotřebí vztekle chňapat, ale ani se nelísá. Suverenita a autonomie jsou asi nejsilnějším dojmem z alba. Hudba se térovitě táhne, ale místo dusivého uvěznění svým pohybem tetuje (sic!) vrstevnaté obrazce. Sekavě odměřuje doby, ale řezy jsou tak čisté, že ani nebolí. A trvá. Trvání je zásadní složkou dojmu, každý okamžik má stejnou váhu, stejnou závažnost. Velmi snesitelná těžkost bytí. Živel, v němž lze přebývat s důvěrou, ač je žiletkově pronikavý.
TL;DR Skvělá deska, není o čem. |
Registrace nového uživatele 
