|
Tex: Pojem "filler" je funkčně pomýlený, protože vychází z předpokladu, že cílem je efektivní návazné vyprávění. Pointa seriálové formy je přitom naopak v zacházkach, odbočkách a odsunech. Není to románová struktura ve smyslu sevřeného dramatického oblouku, jak se rozvinula v pozdním devatenáctém a dvacátém století. Je to bližší (a) ranější tradici "fejetonového románu" jako třeba u Charlese Dickense a hlavně Alexandra Dumase, kteří to vydávali v novinách na pokračování a byli placení od řádku, takže v jejich zájmu bylo co nejvíc zdržovat, vést dlouhé diskuse, variovat napínavé situace atd. Ale ještě blíž má televizní serialita (b) k tradici povídkové či cyklické, tj. dlouhé řady kratších a delších příběhů se stejnými postavami, minimální narativní pamětí a silným akcentem na variace situací. Nám nejznámější je v tomto ohledu samozřejmě detektivka, ale takových modelů bylo dost i v jiných žánrech. Jsou to lidové tradice a pocit, že ideálem audiovizuální seriality je kauzálně sevřený oblouk, je historická iluze dána spíš poslední dekádou než dekádami. Je zajímavé, že v osmdesátých letech bylo za umělecký vrchol televize považované HILL STREET BLUES, které naopak zápletku úplně rozvolnilo a stavělo na každodennosti. Takže koukat na seriály devadesátých let jako na nedokonalou verzi současných konvencí je podle mého dost nešťastné. Mě osobně třeba naopak moc nebaví ta současná praxe a víc mě těší narativní hry s ruznymi možnostmi z devadesátých let a první dekády jednadvacátého století, případně přímo sedmdesátkové věci. Byla v tom velká míra nenápadné umělecké kreativity, jak udržet pozornost, inovovat v rámci poměrně daných mantinelů, budovat alternativu k filmovému vyprávění. |
Registrace nového uživatele 
