povídala bych kamenům,
kdyby mě slyšely...
povídam kamenům,
když nikdo není
voní nejlíp
neobjímají,
ale neříkají nemiluji
a neodchází, neodchází..
můžu je jen sama zahodit-
do řeky třeba
a je jasný, že musim chodit já za nima,
protože oni sami nemůžu
a jsou
jsou tu vždycky
pořád
někde nějakej se válí
a čeká, až ho zdvihnu do ruky,
ke rtům přiložím
jenom
nevadí, že jsou tvrdý, že studí
přitisknout se ke zdi je někdy to nejlepší,
co se dá udělat
splynout s ní
aspoň na chvíli
bílá jak stěna
přilákat, přilákat
na pár chvil barevné motýly
třeba se zahřeju na slunci
proč by ne já, když obyčejná zeď
třeba přilákam na chvíli
a nebudu se bránit
zeď se nemůže bránit
jen nechat
po sobě psát
nic víc
vylít barvu (c)hladivou
červenými tahy štětce
nechat se pokrýt
a vnímat
vnímat jen hladkost rukou
a zvuk bubínků,
na který hrajou,
na který hrajou
v přestávce
při kreslení
smích všude kolem
a nemůžu odejít,
neutečou mi
protože stejně musim zůstat na místě
jen být
a oni se vrátí
všechno se vrátí
anebo přijde někdo jinej
jsem jaká jsem
a tak je to v pořádku
zeď
spojená se zemí |