Tove Janssonová - Neviditelné dítě a jiné příběhy
Šňupálek byl zvyklý sám si vařit. Druhým nikdy nevařil, pokud nebyl nucen, a jestliže už někoho pozval, nevěnoval jídlu nadměrnou pozornost. Vždyť si při jídle stejně každý vždycky hleděl hlavně hovoru.
Hosté také měli slabost pro židle a stoly, a co bylo nejhorší, používali ubrousky.
O jednom bambulovi se dokonce doslechl, že se k jídlu převléká, ale to byla asi jenom pomluva.
___
"Když někoho moc obdivujeme, tak nikdy nemůžeme být doopravdy svobodní," řekl Šňupálek najednou. "To vím."
"Já vím, že všechno znáš," odpověděl maličký a přišoural se ještě blíž. "Vím, že jsi všechno viděl a každé tvé slovo je pravda. Budu se pořád snažit, abych byl stejně svobodný jako ty."
___
Proč nemůžu mít své toulky jenom pro sebe?! Nechápou, že když jim o nich vykládám, tak si je zkazím? Všechno je pak pryč, a když si chci na něco vzpomenout, tak si vzpomenu jenom na své vyprávění.
(z povídky Jarní písnička)
___
Když pimek dospěl k zeleninovému záhonu, lehl si bříškem na zem a posunul se mezi salát. Neměl jinou možnost. Nebylo místa, kde by nepřítel neměl nasazené zvědy, někteří létali dokonce ve vzduchu.
"Začerním se blátem," řekl bratříček.
"Ticho," zašeptal pimek, "jestli je ti život milý. Jaký bys chtěl být v mangrovové bažině? Modrý?"
"To je salát," odpověděl bratříček.
"Když tak budeš pokračovat, stane se z tebe brzy dospělý," řekl pimek. "Budeš jako tatínek a maminka, a to ti patří. Budeš vidět a slyšet všedním způsobem. Chci tím říct, že nebudeš ani vidět, ani slyšet, a bude s tebou konec."
"Nono!" řekl bratříček a začal pojídat hlínu.
(z povídky Strašlivý příběh) |
Registrace nového uživatele 
