Saša Sokolov - Škola pro hlupákyS časem je u nás něco v nepořádku....
Naše kalednáře jsou příliš konvenční a číslice, které jsou v nich vepsány, nic neznamenají a nejsou, stejně jako falešné peníze, ničím podložené. Copak mohou vůbec dny následovat jeden za druhým, to je nějaký básnický nesmysl - řada dní. Žádná řada dní neexistuje, dny přicházejí, kdykoli si prostě usmyslí, a stává se, že jich přijde i několik najednou. A taky se stává, že den dlouho nepřichází. Pak žije člověk v prázdnotě, ničemu nerozumí a jenom se trápí. A ostatní také, také se trápí, avšak mlčí. Chtěl bych ještě říct, že každý člověk má svůj zvláštní, žádnému druhému nepodobný kalendář života.
A potom se stalo něco ve mně, tam uvnitř, v srdci a v hlavě, jako by mě někdo vypnul. A najednou jsem ucítil, že jsem se ztratil, nejdřív jsem se rozhodl, že tomu nebudu věřit, nechtělo se mi. Řekl jsem si: to není pravda, to se ti zdá, jsi trochu unavený, dnes je strašně horko, popadni vesla a vesluj domů. Zkusil jsem uchopit vesla, natáhl jsem k nim ruce, ale nic se nestalo: viděl jsem rokujeti, mé dlaně je však necítily, dřevo vesel protékalo skrz mé prsty, skrz čálnky prstů jako písek, jako vzduch. Ne, naopak, já, mé bývalé a nyní neexistují dlaně obtékaly dřevo jako voda. Bylo to horší, než kdybych se stal přízrakem, protože přízrak může aspoň projít zdí, ale já bych zdí neprošel, nebylo čím, nic ze mě přece nezůstalo. Zase to není pravda: něco přece jen zůstalo. Zůstala touha být stejný jako dřív, i když jsem si nemohl vzpomenout, jak jsem žil do té doby než jsem se ztratil ...
Všechno bylo daleko vážnější: nalézal jsem se v jednom ze stádií zmizení. Víte přece, že člověk se nemůže ztratit okamžitě a naprosto, nejprve se proměňuje v něco, co se od něho liší svou formou a podstatou - například ve valčík, ve vzdálený, sotva slyšitelný večerní valčík, to znamená, že se ztrácí částečně a teprve potom se ztrácí naprosto.
...a hudba zní dál. Žije si sama o sobě, je to valčík, který byl ještě včera někým z nás: člověk se ztratil, proměnil se ve zvuky, a my se o tom nikdy nedozvíme.
...nemůžou v sobě přemoci touhu vzít kousek křídy a napsat něco na vagon.(....)Nakonec vlak opouští kusou kolej a uhání po širých tratích Ruska. Skládá se z vagonů zkontrolovancých komisemi, z nevinných i hrubých slov, kousků číchsi srdečních bolístek, nezapomentuelných postřehů, úředních poznámek, prádzných grafických cvičení, ze smíchu a přísah, z nářků a slz, z krve a křídy, z bílé na černé a hnědé, ze strachu a smrti, ze soucitu k dalekým a bližním, ze vzrušení, z dobrých pohnutek a růžových snů, z hluvátsvtí, nežnosti, tuposti a patolízalství. Vlak uhání, veze kontejnery Sheiny Solomonovny, a celé Rusko vychází na perony plné větru, dívá se mu do očí a čte napsané - prchavou knihu vlastního života.
Nevím, jak to tady půjde, chlapci, věc se má asi tak, že podle všeho nepřijdu už vůbec, vyřiďte, že od tohohle úterý u vás už nepracuju, dávám výpověď. Ale proč, Saule Petroviči, je nám to strašně líto, bude se nám po vás stýskat, je to tak nečekané. Netruchlete - usmál jste se - ve zvláštní škole je spousta kvalifikovaných učitelů i beze mě. Ale čas od času se přiřítím, navštívím vás, uvidíme se, naše vzájemné vztahy neochabnou. Saule Petroviči, a můžeme vás navšítivt s celou třídou příští týden na druhém břehu? Dobře, budu se těšit, jenom upozorněte ostatní: nic k jídlu nevozit, naprostá ztráta chuti. A co je to za nemoc, Saule Petroviči? Ale žádná nemoc, přátelé, to není nemoc - řekl jste, když jste vstal a oprašoval si ke kolenům vyhrnuté kalhoty -, jde o to, že jsem umřel, řekl jste - ano, přece jen umřel, k sakru, umřel. Medicína u nás samozřejmě stojí za starou belu, ale co se týče tohohle - je to pokaždé jasné a zaručené, diagnóza je diagnóza: umřel - řekl jste - je to k vzteku.
|