Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Zelený je lopuch,
fotbal to je hra...

Lopuch.cz

Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Archiv klubu Nelze jinak než... [ŽP: 24 týdnů] (kategorie Literatura) moderuje pingu.


...si to zapsat

Můj nejoblíbenější spisovatel William Saroyan se v jedné knize zamýšlí:

"Hodně se cituje, hodně se traduje. Vypráví se mnoho nejrůznějších příběhů,
sepisují se dějiny, podávají se zprávy, uvádějí vysvětlení,
ale řekl vůbec někdy někdo něco?"


Pokud vás něco při četbě natolik upoutává, že si to zapisujete jako já, budu ráda, když se o to podělíte.
Vypisování při četbě je mojí dlouholetou posedlostí a zajímá mě, jestli tímto syndromem trpí ještě někdo jiný.


       
Hranice jsou neomezené - nemusí se jednat jen o zápisky z literárních děl, mohou to být jakékoli oblíbené výroky.
Když budete mít chuť nebo nutnost svůj výběr nějak okomentovat a zdůvodnit, budu jen ráda.

Dávejte sem vše, co vás někdy rozesmálo, dojalo, ohromilo, okouzlilo, rozplakalo, rozčílilo...
nebo vás to prostě jen zaujalo.

Teď mě napadlo, že to ani nemusí být výroky slovní, ale i obrazové nebo zvukové.
Můžete tu odkázat na oblíbené výtvarné počiny nebo hudební lásky, které vám někdy "něco" sdělily...
  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help

Nemáte právo psát do tohoto klubu. Práva vám může přidělit moderátor klubu. Požádejte ho v soukromé poště.

[ 1344 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
hatifnat hatifnat on a spaceship somewhere - sailing across an empty sea 3.11.2007 14:36  2480
Neil Gaiman - Hvězdný prach"Jsem ten nejbídnější člověk, jaký kdy žil," řekl lordu Primovi, když zastavili a přivazovali koním pytlíky s promočeným ovsem.
"Jste mladý a zamilovaný," těšil ho Primus. "Každý mladík ve vašem postavení je nejbídnější člověk, co kdy žil."
corwex 3.11.2007 02:12  2479
Plavba člunu Máel Dúinova (staroirský text, z počátku devátého století, nemýlím-li se)Pak pádlovali dál a (po čase) uviděli velký, plochý ostrov. A zlý los vystoupit a prozkoumat ostrov padl (tentokrát) na germána. "půjdeme oba," řekl Diurán Leccerd, "a ty půjdeš se mnou někdy jindy na ostrov, jehož průzkum padne losem na mne." Tak ti dva vstoupili na ostrov. Velká byla jeho rozloha a šířka, a uviděli tam dlouhý veliký trávník se stopami kopyt po ohromných koních. A každá ta stopa po kopytu byla velká jako plachta. Dále uviděli škeble s velkými ořechy jako [...] a spatřili též rozsáhlé pozůstatky po plenění mnoha mužů. I zhrozili se toho, co uviděli a volali své lidi k sobě, aby se podívali, co našli. Ti byli (rovněž) vyděšeni, když zhlédli, co bylo nalezeno, a všichni rychle, až překotně, vešli na palubu své lodi.
Když odpluli od pevniny, spatřili, jak se žene k ostrovu po moři velký zástup, který po dosažení trávníku uspořádal na ostrově koňský závod. A každý z těch koní byl rychlejší jak vítr a velmi hlasitý byl povyk (zástupu) a jejich výkřiky a hlučení. A pak Máel Dúin uslyšel údery koňských bičíků na tom shromáždění a navíc zaslechl, co volal každý z nich: "Přiveďte šedého koně!" "Přiveďte hnědého koně!" "Přiveďte bílého koně!" "Můj kůň je rychlejší!" "Můj kůň skáče lépe!" když plavci slyšeli tato slova, ujížděli pryč vší silou, protože si byli jistí, že to, co spatřili, bylo shromáždění démonů.

(...)

Potom nalezli další ostrov, kolem něhož byla kamenná ohrada. Když se k němu přiblížili, vyskočilo (ze země) na tom ostrově jakési obrovské zvíře a hnalo se kolem ostrova. Máel Dúinovi se zdálo, že je rychlejší než vítr. A pak vyběhlo na kopec toho ostrova, provedlo (výkon nazývaný) "napřímení těla", totiž jeho hlava dole a jeho nohy nahoře, a udělalo to takto: protočilo se ve své kůži tak, že maso a kosti se obrátily, ale kůže venku zůstala nepohnutá. A jindy se (zase) kůže venku obrátila jako mlýn a kosti a maso zůstaly stejné.
Když to tímto způsobem provádělo delší čas, znovu vyskočilo a běželo kolem ostrova, jako to bylo dělalo prve. Pak se vrátilo na stejné místo a tentokrát byla nepohnuta spodní polovina kůže a druhá polovina nahoře pobíhala kolem dokola jako mlýnský kámen. To tedy byla jeho činnost, když běhalo kolem ostrova.

(...)

nedlouho potom nalezli další vysoký ostrov, a bylo to radostné, (neboť) tu bylo mnoho velkých zvířat podobných koním. Každé z nich si bralo kusy z boku druhého a odnášelo je pryč s jeho kůží i masem, takže z jejich boků tryskaly proudy rudé krve a země pod nimi jí byla plná.

(...)

Brzy ráno třetího dne zahlédli další ostrov, s mosaznou palisádou v jeho středu, která rozdělovala ostrov na dvě části a spatřili zde velká stáda ovcí, černé stádo na této straně (blíže jim) a bílé stádo na té vzdálenější. A uviděli (také) velkého muže, který obě stáda odděloval. Když přehazoval bílou ovci přes ten plot na stranu černých ovcí, stala se ihned černou. A když házel černou ovci přes plot na vzdálenější stranu, stala se zase bílou. Muži tím byli zděšeni. "bylo by pro nás dobré (udělat) toto," pravil Máel Dúin, "vyhoďme na ten ostrov dva klacky. Jestliže změní barvu, změnili bychom barvu i my, kdybychom přistáli." A tak vyhodili klacek s černou kůrou na té straně, kde byly bílé ovce, a on hned zbělal. Pak vhodili sloupnutý, bílý klacek na stranu, kde byly černé ovce, a ten zase zčernal. "Ne (právě) šťastný byl náš pokus," pravil Máel Dúin, "nepřistávejme na tom ostrově. Je nepochybné, že naše barva by nebyla vzdálená od (barvy) těch klacků."

(...)

Pak uviděli na ostrově velkou horu a rozhodli se, že tam půjdou a prohlédnou z ní (celý) ostrov. Na horu vyrazili Diurán Leccerd a Germán, a nalezli zde širokou řeku, která nebyla hluboká. Germán do té řeky pohroužil ratiště svého kopí a to bylo stráveno, jako by je sežehl oheň. Tak raději dál nešli. A na druhé straně té řeky spatřili velkého bezrohého vola, který ležel (na zemi) a u něho seděl jakýsi muž. Germán udeřil kopištěm do svého štítu, aby toho vola vyplašil. "Proč děsíš klidná telátka?" pravil ten obrovský pasák. "A kde jsou býci od těch telat?" ptal se Germán. "Ti jsou na druhé straně této hory," odvětil pasák. Diurán a Germán se pak vrátili ke svým přátelům a sdělili jim (získané) novinky.
A tak odtamtud (všichni) odjeli.
corwex 3.11.2007 01:45  2477
František Halas. Nic vícŘíkám si pořád Život
a je to jen útek osudnice
Přibude trochu horeček
rmutu žadonění
a nic víc

Říkám si pořád Sen
a je to jen uhlík vypadlý
Přibude troška hladu
nedočkavosti zklamání
ani zbla víc

Říkám si pořád Láska
a je to jen milodějný kyslík tmy
Přibude trocha studu
zlacení samoty
a nic víc

Říkám si pořád Smrt
a je to jen stará sklenářka
Přibude kventlík naděje
Sbohemdání
ani zbla víc

Říkám si pořád Poesie
a je to jen hrstka orlích per
Přibude kůrka štěstí
údivu zkroušenosti
a nic víc
corwex 3.11.2007 01:40  2476
Gustave Flaubert: Paní BovaryováPřepjaté řeči, domníval se, tají jen city povrchní; jako by přeplněná duše nepřekypovala někdy nejjalovějšími metaforami, když přece nikdo nemůže vyjádřit plně své tužby, ani své myšlenky, ani své bolesti, a lidské slovo je jako puklý kotel; při melodiích, které z něho vytloukáme, se dávají do tance medvědi; a člověk by chtěl obměkčit hvězdy!
pingu pingu Nothing good ever ends. - zvu Vás do klubu Kate Winslet. 2.11.2007 15:12  2475
František Halas - OsudNespí-li dosud dlaně tvé
pro poslední mé sevření
dnes sepni je jak za mrtvé
nad nimiž anděl kamení

Jen jiné postavení hvězd
ve výškách černé vznešenosti
nám dalo jinam kvést
do mrazů konečnosti

Sepni své ruce a pros za nás
ať noc dětí je nám dána
když sám si stýská každý z nás
a láska pláče nerozdána

In: Tiše, 1932
bublajsa bublajsa Save the animals - eat people. 2.11.2007 14:00  2474
fotografieJan Saudek - Hladový po tvém dotyku, 1971

Image Hosted by ImageShack.us
tygricka Tygricka někdy dravá Tygřice... 26.10.2007 14:37  2473
TomeDíky. *
pankaplan panKaplan 26.10.2007 10:07  2472
Jan Skácel: Naděje s bukovými křídlynovému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového
pankaplan panKaplan 26.10.2007 10:02  2471
Jan Skácel: Modlitba za voduUbývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní

Voda si na to vzpomíná
voda je krásná
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

A přiveďte k té vodě koníčka
přiveďte koně vraného jak tma
voda je smutná
voda má
voda má rozcuchané vlasy
a kdo se na samé dno potopí
kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

Voda je zarmoucená vdova
voda má
voda má popelem posypané vlasy
voda si na nás stýská
pingu pingu Nothing good ever ends. - zvu Vás do klubu Kate Winslet. 26.10.2007 00:00  2470
sobecká inzerce...:::...Již delší dobu se snažím o záchranu našeho komorního sboru. Pokud by tu byl někdo, komu sborový zpěv chybí a rád by zase začal, ať mě kontaktuje v poště...:::...Zkoušky v centru Prahy, 1x týdně v úterý večer...:::...
pingu pingu Nothing good ever ends. - zvu Vás do klubu Kate Winslet. 25.10.2007 14:32  2469
Petr Eben (1929 - 2007) In memoriam.."Hudba pro mě v první řadě není něčím, co zní, ale něčím, co oslovuje. Není něčím, co vytváří akustický prostor, ale co vytváří prostor pro Já a Ty, hudba je pro mě především setkáváním. Setkáním s posluchačem jako oslovením či poselstvím, setkáním s Bohem jako prosbou nebo chválou."
pingu pingu Nothing good ever ends. - zvu Vás do klubu Kate Winslet. 20.10.2007 00:15  2467
Ladislav Nezdařil - MaměnkaShrbená chodí po strništi
maměnka v hnědé stráni
a sbírá klas před tuhou zimou
ovečka chodí za ní

do světa moje cesta vede
a kdoví kdy se vrátím
a maměnka v té sukni šedé
se za úhorem ztrácí

nebude mně už za půlnoci
trhat bylinu čarovnou
a každou chvíli ke mně vstávat
odhánět z čela horkost zlou

neprobudí už nikdy z trní
k adventu tenkou barborku
nerozhodí už okřín zrní
po podsínku a po dvorku

kdykoliv ale vrátím se
klekne před naši pec
a pokojně v ní zažehne
habr a jalovec

a v peci začne plápolat
a potom ohněm hučet
maměnka tiše povídá
a já ji hladím ruce
hatifnat hatifnat on a spaceship somewhere - sailing across an empty sea 16.10.2007 11:27  2466
Pavel Eisner - Čeština poklepem a poslechemČeládka - a cháska a sebranka a holota a spřež a luza a chamradina a pakáž a ksindl - jaké bohatství slov, jaká copia verborum, a popatříte-li blíž, uznáte, že ani jediné nejí svůj jazykový chléb nadarmo, že každé se činí, aby nám prospívalo platnými službami, a že každé opravdu také jimi prospívá, že by nám chybělo kterékoli z nich. (...)
Devětsil záporných soudů o kolektivu bližních našich. A teď mi k nim najděte slova protikladná, slova úhrnné chvály o kolektivu bližních. Není v celé češtině jediného, je jen výmluvné mlčení.
laura Laura 100% sure! 16.10.2007 11:04  2465
Tak já navážu... Lenka ProcházkováZ nového románu Narušitel
Taxík už minul magistrálu a odbočil do vilové čtvrti. V igelitce jemně zacinkaly lahve. „Vy jste diplomat?“ pohlédl do zrcátka řidič. „Hm.“ „A to můžete chodit takhle sportovně, v džínové bundě?“ „Někdy.“ „Takže je to dobrej džob?“ „Jak kdy.“ „Já nejsem fízl. Jenom chci konverzovat. Nemůžu celej den mlčet a jenom řadit.“ „No, je to dobrej džob. Když to někdo umí.“ „Vy vypadáte, že to máte zmáknutý. Asi už to děláte dlouho, co? Je to macha.“ „Macha? Ani ne. Někdy je to docela k posrání!“ vydechl pasažér. „Co se stalo?“ „Něco jsem zapomněl. V kanceláři!“
Řidič přibrzdil. „Mám otočit? Tady by to šlo. Stačí říct, šéfe!“ „Kašlem na to. Napíšu to znovu. Mám to v hlavě.“ Taxikář se pobaveně usmál do zrcátka.„Jste si jistej, že nepotřebujete podklady? Zvažte to, dokud jste ještě bdělej. Protože, jak vás tak tipuju, doma si na pár hodin zdřímnete. Uprostřed noci pak těžko bycha honit.“ „Jsem svěží jako prvosenka!“ zívl konzul. Řidič pokrčil rameny a přidal plyn.
Ale při placení ho znovu přepadla starostlivost a vnutil svému klientovi vizitku. „Je tam i mobil. To podtržené číslo. Nemusíte volat přes firmu. V noci funguju jako soukromník.“ „V noci jsme všichni soukromníci,“ přikývl David a zvedl igelitku. Lahve zacinkaly v příslibu. Řidič sroloval okénko a nadechl se kořeněné jarní vůně. Vlajka ve větru zapleskala o lešení. Taxikář vystoupil a s dojetím ji pozoroval. „Škoda!“ křikl k brance. David se otočil. A pochopil. „Máte, co jste chtěli,“ pokrčil rameny. „Já jsem to nechtěl,“ povzdechl taxikář, „já ne! Bylo nám líp, když se společné hlavní město jmenovalo Praha.“
„No, jednu dobu to vypadalo, že se bude jmenovat Moskva. Tak nebreč.“
sarin Sarin 16.10.2007 08:50  2464
Iva Procházková: Päť minút pred večerou"...Mamka sa ocka pevne chytila a šli. Ve¾ká brána nemocnice ich obidvoch prehltla. Asi jej ve¾mi nechutili, pretože ich o nieko¾ko dní zasa vyp¾uvla. To už neboli dvaja, ale...“
„To už ste predsa mali mňa! To už sme boli traja!“ vyhàkne Babeta. „Bola som pekná?“
„Ve¾mi pekná,“ prisvedčí ocko.
„Ve¾ká?“
„Strašne ve¾ká. Skoro ako pes pána Matlocha.“
„Aké som mala vlasy?“
„Žiadne.“
„Ako to?“ zadiví sa Babeta. „Mamka mi ich oholila?“
„Narodila si sa s hlavou ako koleno.“
„Ale...“
„Ticho,“ zastaví ju ocko. „Nechaj ma rozprávať ďalej, lebo to do večere nestihneme.“
Babeta poslušne zmåkne a s očakávaním sa zah¾adí na ockove ústa.
„Všetci mali z malej Babety radosť,“ pokračuje ocko v rozprávaní.
„Mamka...ocko...dedko s babkou...babka s dedkom...susedia a susedky.
Len jeden človek nemal radosť, a to bola pani doktorka v poradni.
– Ručičky sú v poriadku, mrmlala si pre seba, - nožičky takisto, hlavička je tiež, ako má byť, ale tie oči... tie sa mi nejako nepáčia!
Najskôr svietila Babete do očí baterkou, potom jej tancovala pred očami s ružovým zajačikom a napokon jej zavesila pred tvár malú papierovú holubičku a fúkala do nej. Holubička šťastne poletovala sem a tam a všetci sa na ňu pozerali. Mamka sa pozerala, aj pani doktorka sa pozerala a sestrička z nej tiež nevedela spustiť oči, len Babeta sa nepozerala. Babeta malú papierovú holubičku nevidela.
Pani doktorka napísala nezrozumite¾ný doktorský lístoček a poslala mamku s Babetou do nemocnice na dôkladné očné vyšetrenie. Ukázalo, že Babeta nič, ale vôbec nič nevidí. Sotva to mamka počula, vytiahla vreckovku a pustila sa do náreku. Nariekala dlho, hlasito a slano. Keď už bola vreckovka načisto mokrá, zastrčila ju do vrecka a spýtala sa: - Prečo jej teda tie oči nedáte do poriadku?
-Pretože sú ešte ve¾mi malé, odpovedal pán doktor. – Musíme počkať, kým trocha podrastú.
-A potom jej ich opravíte, však? uisťovala sa mamka. Mala rada krátke a jasné odpovede.
-Potom sa o to pokúsime, prikývol pán doktor. –Ale či sa to podarí, to vám nemôžem s¾úbiť.
A tak išla mamka s Babetou domov a bola smutná... a ocko bol smutný...aj dedko s babkou...a babka s dedkom...a susedia a susedky, jednoducho všetci, čo Babetu poznali, boli smutní a ¾utovali ju, že nevidí.
„Ale to nebola pravda, však? chytí Babeta ocka okolo krku.
„Nebola,“ pokýva hlavou ocko.
„Pretože ja som videla!“
„Skutočne, Babeta videla,“ pokračuje ocko. „Videla po svojom. Celkom inak ako ostatní ¾udia. Keď sa jej napríklad na kolenách uvelebila pekárova mačka Fanda a začala priasť alebo oblizovať Babete ruku, vedela Babeta presne, ako Fanda vyzerá. Práve tak dobre videla mamku, ktorá sa každý večer skláňala nad jej poste¾ou, aby jej dala pusu. Bola krásna. Voňala holičským krémom...“
„A vlasy mala ako trávu v babkinej záhrade,“ dodá Babeta. „Vždycky ma nimi šteklila po tvári!“
„Neskôr, keď bola Babeta väčšia, roznášala niekedy s ockom poštu,“ rozpráva ocko ďalej.
„Sama som hádzala listy do schránok!“ skočí mu do reči Babeta. „A požičiaval si mi čiapku!“
„Áno, bol to podarený pár poštárov,“ spomína ocko.
„A rýchly. Vždy, keď Babeta otvorila schránku a hodila do nej list, bleskurýchle odtiahla ruku, aby ju neuhryzol drak. V každej schránke sedel totiž jeden a všetci lačne pozerali, oblizovali sa a čakali na svoj prídel listovej potravy. Keď v ten deň žiadna neprišla, vybehli na ulicu a ocko s Babetou museli ozlomkrky uháňať preč, aby ich draci nezožrali!
Raz v lete, keď sa Babeta hrala v babkinej záhrade, začula pri uchu čudný chichot. –Pozor, osa! zvolala babka. –Nehýb sa, nech ťa neuhryzne! Keď jej nič neurobíš, ona zasa odletí. Osa sa babkiným slovám pobavene zasmiala a vzápätí Babeta zacítila ostrú bolesť v ramene. Vykríkla, a vtom už aj osu zazrela. Jej otvorenú tlamu. Príšerné zuby. Rozprestreté krídla. Bezpochyby to bolo jedno z najväčších a najnebezpečnejších zvierat, aké kedy po svete lietali. Ale nešlo len o osu, drakov v poštových schránkach alebo o pekárovu mačku; jednoducho, Babeta videla všetko.
-Bude búrka, ženú sa mraky, vyhlásila napríklad mamka. –To sú ale obri! Ešte ani nedopovedala, a Babeta ich už zazrela. Tučných, zlovestných obrov, preháňali sa povetrím. Revali po sebe, búchali do seba päsťami a dupali, až sa všetko triaslo. –Ty sa nebojíš? pýtala sa Babeta mamky ustrašene. –Prečo by som sa bála, odvetila mamka. –Máme predsa hromozvod! Po jej pokojnej odpovedi sa Babeta tiež upokojila. Pochopila, že majú nejakú znamenitú obranu proti obrom. Len jej nebolo jasné, prečo sa tomu úžasnému vynálezu hovorí hromozvod a nie obrozvod. Keď potom začalo pršať, nemohla sa Babeta už vôbec dosť vynadívať. Každá kvapka bola iná a všetky bláznivo tancovali a bubnovali po skle dlhými prstíkmi a pätičkami. Niekedy niektorá vbehla pootvoreným oknom dovnútra a zviezla sa Babete po ruke ako po kåzačke. Mala krátku košie¾ku a mokrý zadoček a nechala po sebe kalúžku.
...

[ 1344 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt