Proč má církev nárok na narovnání se státem
Spisovatelka Lenka Procházková uveřejnila v Literárních novinách 10. 11. 2011 rozsáhlý článek s provokativním názvem: Církev nemá na restituce právní nárok, ve kterém dala průchod své hluboké nespokojenosti nad politickým vývojem, který se ubírá směrem k narovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. A zejména se snažila získat veřejnost pro svůj názor, že církev nemá na vrácení majetku právní nárok.
To by mi nevadilo, každý má právo hájit svoje názory, jenže církev je v článku popisována způsobem, který ji líčí v podstatě jako podvodnici, která se domáhá majetku, na který nemá žádný nárok. Jsem přesvědčen, že se hluboce mýlí, když zastává tento názor, se kterým se ostatně ztotožňuje jen nepatrná hrstka právníků.
K čemu došlo za Josefa II.
Josef II. je v článku paní Procházkové vylíčen jako osvícený panovník, který provedl řadu reforem, z nichž zvláště vyzdvihuje, že od doby Josefa II. "majetek, který církvi zůstal dál k užívání (nemovitosti a půda), už jí však nepatřil, měla ho pouze ve správě". Tato věta svědčí o tom, že paní Procházková církevní vlastnictví půdy a nemovitostí z doby před Josefem II. nepopírá. Ostatně, jak by mohla, od roku 1617, kdy česká dvorská kancelář řešila právní spor, zda církevní, zejména řeholní majetek, je zvláštní částí majetku královského (tudíž státního), nikdo výhradní církevní vlastnictví nepopíral, protože rozsudek dvorské kanceláře zněl jednoznačně – církevní majetek je majetek na státu nezávislý. Tento stav platil až do Josefa II. a dokonce navzdory tomu, co si myslí paní Procházková, i za jeho vlády.
Josef II. měl své originální představy o správě zemí, kterým vládl. Byl přesvědčený, že jako osvícenec dokonale chápe, co potřebuje jeho lid. Ještě než se ujal vlády, měl jasný názor na potřebu mnoha reforem. Císař využil toho, že byl absolutním vládcem, tedy v dnešním pojetí současně reprezentantem moci zákonodárné, výkonné i soudní. Mohl tedy vládnout despoticky. Co rozhodl, to platilo. Na odpor narážel dost často, avšak nebyl-li příliš silný, nedbal na něj. Z jeho zamýšlených církevních reforem mu leželo na srdci zejména omezení majetku řeholí a likvidace některých z nich. Měl v úmyslu rozsah řeholních majetků podstatně zmenšit. Nesáhl ani na biskupský ani farní majetek. Farní majetek byl jen dán pod pravomoc krajských úřadů. U biskupského sboru mu stačilo, že některé biskupy získal na svou stranu, jiné zastrašil a že jim vzal zřízením zemských generálních seminářů výchovu kněžstva. Jeho hlavním záměrem bylo převést co největší množství řeholního majetku do světských rukou. Tento svůj úmysl provedl zcela jednoduchým způsobem. 30. 10. 1781 oznámil kabinetním listem, že bude k dobru společnosti (tj. státu), budou-li zrušeny kláštery, jejichž činnost není nikterak "viditelná". A císařským patentem (vyhláškou) z 29. 11. 1781 nařídil zrušení 738 klášterů ve své habsbursko-lotrinské říši (což bylo cca 37 % všech klášterů).
Při výběru rušených klášterů se řídil čistě účelovým hlediskem. Co přispívá jakýmkoliv způsobem státní správě, smí zůstat. Co má výhradní duchovní rozměr, musí být zrušeno. Přitom bezohledným způsobem rušil i kláštery založené českými knížaty a králi. Mezi rušenými kláštery byly i tak pro český národ významné kláštery jako Anežský klášter na Františku založený sv. Anežskou Českou, klášter na Karlově založený Karlem IV., Svatojiřský klášter na Hradčanech, jehož abatyše měla právo spolukorunovat české královny, Sázavský klášter spjatý s osobou sv. Prokopa, Velehrad a mnoho dalších. Celkem zrušil v Čechách 60 a na Moravě 38 klášterů. V Praze zrušil 37 kostelů a kaplí, mezi nimi kapli Božího těla na Karlově náměstí, v níž ukládal Karel IV. relikvie, které sbíral po celé Evropě.
Všechny tyto reformní zásahy však nezměnily nic na právním charakteru církevního vlastnictví. Biskupové i nadále zůstávali vlastníky biskupských majetků, farníci vlastníky farních kostelů a nezrušené klášterní komunity vlastníky svých klášterů. Vyvozovat z Josefových dekretů závěr, že za jeho vlády církev přestala být vlastníkem svých nemovitostí a stala se pouze jejich správcem, kterému bylo dovoleno svůj dosavadní majetek i nadále užívat, je podle mého názoru teoretickou smyšlenkou, pro kterou nelze najít oporu v dobových dokumentech. Ani z Josefova "Placetum regium" z roku 1781, kterým podřídil církev svému rozhodování, nelze nic takového vyvozovat. Tvrdit ještě k tomu navíc, že tato smyšlená změna vlastnických poměrů církve má platnost do dnešní doby a lze na ní stavět odpor proti restituci církevního majetku, je další velmi vratkou teoretickou konstrukcí paní Procházkové, proti níž svědčí všechny známé historické skutečnosti.
Revolucí v roce 1848 byla totiž nastolena konstituční monarchie, uvolněny poměry a bylo obnoveno mnoho starých práv. Mezi jinými opatřeními bylo také zrušeno "Placetum regium" Josefa II. císařským nařízením č. 156/1850 ř. z. Tím byla odstraněna všechna církev omezující právní opatření a biskupům byla vrácena všechna práva rozhodovat o vnitřních záležitostech církve včetně práva plně disponovat církevním majetkem.
Restituce či dar státu církvi?
Dále rozvíjí paní Procházková myšlenku, že při první pozemkové reformě v roce 1919 církev část reformou zabraných majetků "spravovala dál, ale nenabyla vlastnické právo". Toto tvrzení zcela překrucuje skutečnost. Reformou dotčené církevní nemovitosti (statky o velikosti nad 200 ha) nebyly rozděleny mezi drobné rolníky a bezzemky všechny, nýbrž jen část z nich. Velký církevní majetek, který podléhal zákonu č. 215/1919 Sb. o zabrání velkého majetku pozemkového, jak se oficiálně nazývala první československá pozemková reforma prováděná ve prospěch drobných vlastníků, kterým měla být část tohoto velkého pozemkového vlastnictví převedena, představoval tuto rozlohu:
- Čechy 103 295 ha,
- Morava 130 824 ha,
- celkem 234 119 ha.
Provedením reformy bylo z něho převedeno na nové nabyvatele v Čechách 25 837 ha, tj. 25 % církevní půdy, na Moravě 11 138 ha, tj. 8,5 % církevní půdy, celkem 36 975 ha, tj. 16 % církevní půdy. Záboru podléhající, avšak státem nepřevzaté nemovitosti k rozdělení mezi bezzemky a drobné rolníky, zůstaly církevním vlastnictvím, stát jen jejich převzetí odložil na pozdější dobu. Zde je nutno zdůraznit, že převod vlastnictví z církve na stát se uskutečnil podle zákona dnem faktického převzetí nemovitosti. Tvrzení paní Procházkové, že u těchto nemovitostí "církev nenabyla vlastnické právo" je proto v příkrém rozporu se skutečným stavem věcí.
Věta, že "po válce roku 1945 při sčítání majetku se katolická církev pokusila využít zmatků v archívech tím, že bryskně vykázala také pozemky, které přestala spravovat už v roce 1919", úmyslně představuje katolickou církev jako podvodnici, která se chtěla úskokem zmocnit svých původních majetků. Samozřejmě opak je pravdou. Majetky byly nejen církevními subjekty vlastněny a spravovány, nýbrž byly také jako církevní majetek zapsány už od roku 1871 v pozemkových knihách. Byly plným právem vykazovány před státními úřady jako církevní majetek a byly z nich řádně odváděny daně. Kdyby nebyly církevní, jistě by nebyly úřady váhaly v období 1945–1948 za takový podvod, jaký se snaží podsouvat veřejnosti paní Procházková, církevní představitele hnát k trestní odpovědnosti. Jenže zápisy v pozemkových knihách hovořily jasnou řečí a na možnost převzetí státem upozorňovala jen poznámka záboru zanesená v pozemkových knihách.
Právní nárok církve na restituci spočívá na faktu, že jí byl majetek odňat, avšak za odnětí nebyla církvi poskytnuta odpovídající náhrada předvídaná oběma zákony o pozemkových reformách, a to jak z roku 1919, tak z roku 1947. Poskytnutí náhrady za vyvlastněný majetek zaručovaly také obě ústavy, a to jak z roku 1920, tak ústava z roku 1948, které obě stanovily, že vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu. Kromě toho Československo a Česká republika jako nástupnický stát jsou po druhé světové válce signatářem prvního dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ze 4. 11. 1950 Charty základních práv Evropské unie o právu na majetek, které zavazují státy majetková práva chránit, dodržovat mezinárodní zvyklosti a poskytovat odškodnění za vyvlastněné majetky. To je také důvod, proč i Evropský parlament vyzval českou vládu, aby provedla narovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
(Mojmír KALNÝ) |
Registrace nového uživatele 
