| Steve Robinson: Stopy v krvitož tak, když píšete thriller, tak buď musí mít děj logiku anebo musí mít takový spád, že ji začnete postrádat až na poslední stránce. Tak jak to umí (nebo uměl) Dan Brown, ke kterému v anotaci Robinsona přirovnávají. A to zase prr. Langdon se sice trochu prkenný hrdina, ale má charisma alespoň na papíře, zatímco Robinson se pokusil vyrobit svému hrdinovi tolik "traumat z dětství i z dospělosti", až mu vznikl nemastný neslaný tlusťoch, který má být esem v oboru, ale je předposraný z klientů i příliš výbojných kolegů, co mu šlapou na paty. Smutné je, že to ale nejspíš nebyl autorův záměr. Hrdina je nekonzistentní, ve dvou třetinách děje se jen tak plahočí tam a zpátky, aby v poslední třetině přežil několik útoků, s nasazením života zachránil pár lidí a vyřešil policii celý případ. Navíc, jak už jsem zmínila, děj i chování postav naprosto postrádá logiku. Zločinci se podaří úspěšný zločin a on udělá všechno proto, aby za sebou nechal tak záhadnou stopu, že k němu vede přes dvě století. Proč? Těžko říct, nejspíš, aby měl Robinson o čem psát. Navíc uvěřit autorovi, že 200 let stará tajemství ještě dneska stojí někomu za vraždu, to musí být jiný kalibr než Robinson anebo musíte alespoň odhalit rodokmen Ježíše Krista a nakrknout tím Vatikán. Zkrátka a dobře: nelogický děj, hlavní hrdina debil, padouši idioti - děkuji stačilo, další díl si nedám. Abych si alespoň trochu ulevila a naznačila, jakým směrem se ubíraly autorova fantazie přidávám Bíle: Tak si představte, že jste zločinec a máte bohatého příbuzného, po kterém byste dědili, kdyby neměl dědice. Podaří se vám ho donutit, aby ve váš prospěch napsal poslední vůli a pak svůj bravurní úspěch završíte tím, že povraždíte ty dědice??? A to jako proč??? |
Registrace nového uživatele 
