Tivadar Soros: Robinsoni na Sibiři ; Nejspravedlivější soud
Kava-Pech 2016
Budu trochu prozrazovat. Celkově to na mě působí jako nudný baron Prášil. Příběh možná byl v roce 1924 „poměrně ve velké oblibě“, ale IMHO není „prostý, snad až strohý“, ale nudný a nelogický.
s. 84
Své vyprávění navíc sepisoval s odstupem pouhého jednoho či dvou let, takže zřejmě bral v úvahu i to, že je určeno do literárního časopisu, který je rozesílán do všech zemí světa, včetně střední Evropy a nově vzniklého Sovětského svazu, a že přitom není radno si přílišným politikařením některé své čtenáře zbytečně znepřátelovat. Proč to vůbec psal? A když už nebylo kudy kam, tam začal naříkat nad tím, co všechno se mu děje, protože je Žid.
V táboře to bylo hrozné, takže autor doprovázený „hloučkem přátel“ společně se dvěma kamarády pomocí zfalšované legitimace opustil prokletý tábor. Ale museli počkat až na začátek března, protože jakkoliv jsme žíznili po svobodě a čerstvém vzduchu, únorovou důstojnickou mzdu (...) nechtěl nikdo nechat ve státní japonské pokladně. (s. 20).
důstojnickou mzdu (50 jenů, což dneska činí 2 000 000 rakouských korun) Až tak? Zajatci v zajateckém táboře dostávali měsíčně ekvivalent dnešních dvou milionů rakouských korun? Tím je míněno jako co? Rakousko-uherská koruna, která přestala platit v roce 1918? K tomuhle vysvětlivku nikdo nenapsal.
Navíc: vzal s sebou svůj malý kapitál (110 jenů)
Pak šli ve vichřici šest hodin (za normálních okolností by jim to trvalo dvě hodiny).
Došli do Chabarovsku, kde už bylo 250-300 zajatců-uprchlíků. Byly jich plné kavárny, cukrárny a ulice.
Druhý den už stáli ve frontě a koupili si lístek na vlak. Pravda, ve vagoně jich bylo asi 50, ale jinak pohoda.
A někam jeli. Jedné noci jim sdělili, že dál se nejede, bo „narazili na válečnou linii“. Pak si všiml, že k lokomotivě připojují dva vagony. On a 11 dalších, „kteří byli ochotní stát se železničními dělníky“, odjeli do vesnice, kde se těžilo zlato.
Tam trčeli tři měsíce, než si uvědomili, že je jim zima a furt sněží, jedí jen solené ryby a musí pracovat. Tak svolali schůzi zajatců ze širokého okolí a radili se o dalším postupu.
Chvílemi to opravdu vypadalo jako „Barbora píše z tábora“.
Tak uspořádali schůzi, kde debatovali „zajatečtí uprchlíci“. A někteří měli plán vymyšlený do všech podrobností: (s. 26) „Z Irkutska samozřejmě pojedeme rychlíkem.“ Samozřejmě.
Nakonec se usnesli, že pošlou deputaci k plukovníkovi Šilovi, vrchnímu veliteli partyzánů, s prosbou o pomoc. Pobočník jim nenabídl ani čaj a nechtěl je pustit dál. Ale trvali na svém, takže se dostali až k Š.
s. 27
Mne, který jsem dlouhá léta žil jen v mužské společnosti, jeho téměř dívčí krása přímo bila do očí. Ale nesměl zapomínat na své úkoly. Vše jsme mu vyprávěli velmi podrobně: o našem trápení, plánech a nadějích. (...) „Žádáme vás jen o dovolení odejít a o několik... zbraní.“ U toho nezůstalo, handrkovali se s ním ještě o koně a bůh ví, o co ještě. Ale Š byl charakter a všechno jim slíbil, když mu nakreslí mapu.
Nezbylo než z dobrovolníků vybrat 20-30 osob pro akci.
s. 31
„Potom jsme snědli i někoho jiného, ale ten si to zasloužil, jeho jsme potrestali za jeho viny. Ukradl z našich zásob jídlo... Žrali se navzájem, takže jaké jídlo tak mohl ukrást?
Ženské tam nebyly, takže autor by vzal zavděk i tuleněm, ale na s. 32 se do jejich výpravy vnutila zamilovaná Ruska. (Kvůli historické autentičnosti musím poznamenat, že byla o osm let starší než její milenec.) Tohle je ta neskutečně důležitá historická autentičnost?
Dlouho čekali na 25 slíbených koní. A do toho pršelo.
s. 34 Mimořádný vlak zastavil. Zde byl náš start!
Dostali i vlak?
s. 37
tím víc koně, kteří - jak jsme věděli - ani nikdy vlak neviděli. A čím tam tedy přijeli? Všichni jeli vlakem a koně?
A ke všemu je partyzánský velitel chtěl na s. 40 vrátit.
Zajatci postavili pěkný most, jen přejít se přes něho nedalo. Ale velitele partyzánů umluvili, takže jim nechal aspoň 10 koníků.
s. 36
...voda v řece byla tak ledově studená, že nebylo možné do ní ponořit ruce ani na pár vteřin. O delším pobytu ve vodě se nedalo mluvit.
Ale s. 41 S koňmi jsme se přeplavili.
s. 41 Malé neštěstí - hlavně pro jedlíky - naše nejmilejší tele vyskočilo ze člunu a uteklo.
Na s. 45 je to tam už nebavilo, tak se rozhodli odejít bez povolení.
A zase nikomu nebylo nápadné, že tolik lidí chybí.
s. 62
Nezbylo nic jiného než sníst koně. S rýží. Samotná rýže by jim nechutnala?
Poznámky jsou kapitola sama pro sebe.
Většinou vypadají takto: X si myslí, že jde kolem řeky Y, ale musela to být řeka P.; Nemohlo to být 150 kilometrů, jak uvádí autor, ale jen 40 apod. Navíc autor poznámek se nedopočítal vorů, já se nedopočítala koní.
Autor poznámek považuje za nutné vysvětlovat i takové záludnosti jako kdo to byl „hrabě Monte-Christo“.
A pak mám ještě poznámky pod textem.
např. s. 9 Boris Godunov, opera Modesta Petroviče Mustorgského
s. 89
Pro autentičnost tuto nejednotnost ponecháváme, avšak pro zajímavost uvádíme systém starých ruských jednotek se zvýrazněním těch, které jsou použity v textu: Někde se stala chyba. V textu je zvýrazněno pouze toto: Délkové jednotky (...) Váhové jednotky .
s. 31 a kozácké oddíly (...) postříleli 20-30 lidí
s. 37 Budu ještě někdy spát na polštáři? Ptal jsem se sám sebe.
s. 89 Auror
uvozovky - s. 22
|