Stanislav Motl: Cesty za oponu času 4 - Šifra Karla IV. : ztracený poklad Karlovy univerzity a další příběhy z blízké i vzdálené minulosti
Eminent 2014
V úvodu - jako každovečerně - se autor zmínil
- jak jsou jeho pořady úspěšné
- jak zájem o své pořady přijímá s pokorou
- jak riskuje málem život, když se pouští do kontroverzních témat (že by?)
- prozrazuje jak hledá náměty pro své reportáže (základním kamenem je vzdělanost)
- má snahu, aby dokumenty „byly tematicky pokud možno úplně nové, objevné.“ I když riskuje, že ho vykradou kolegové. Nevěřte novinářům - opisují a neuvádějí zdroj (tedy S. Motla) a nejsou objektivní a jsou ovlivnitelní
- naštěstí zná i moudré lidi, kteří ho naplňují radostí (budiž mu přáno)
Jestli se někde nestala chyba.
s. 36
U zrodu mého pátrání (...) byl jistý Ing. Jaroslav Kabát z Olomouce. (...)
Jak se tyto neobyčejně cenné dokumenty objevily zrovna u Jaroslava Kabáta?
„Můj nevlastní otec, František Nejedlý, ...“
Zapomenuté korespondenční lístky, které někdejší československý voják František Smetana zachránil pro historii... Jaký Smetana?
s. 72
A doktor Jezdinský z Nové Paky. (...)
...jistou švadlenu Emilii Skálovou z Jilemnice (...)
...u osobnosti profesora Františka Jezdinského z Jilemnice (...)
...Emilie Skálové z Jilemnice (...)
s. 73
...švadlena z Jilemnice Emilie Skálová (...)
...švadlena z Jilemnice paní Skálová
s. 77
...již několikrát zmiňované Emilie Skálové z Nové Paky(...)
Tak kdo je z Jilemnice a kdo je z Nové Paky? Jak by řekl klasik: Turnov není Trutnov.:-(
Tohle jsem nepochopila:
s. 74 „Ale viděl jsem třeba brněnského parapsychologa a malíře automatické kresby Karla Kožíška, který k napojení potřeboval položit levou ruku, kterou nakreslil , na fotografii a pravou rukou maloval automatickou kresbu.
Chvílemi jsem měla pocit, že autor slyší trávu růst.
s. 87 Když jsem si se starým mužem v těsném sousedství hřbitova vyprávěl o Ilko Lepejovi, bedlivě nás sledoval tmavý pták. Dcera Josefa Nedvěda Katka, která tento snímek pořídila, mi pak řekla: „Jako kdyby vás pozorně poslouchal...“
Na stromě sedí pták. To musí být znamení. 
Tohle mě pobavilo:
s. 37 Stojím nyní na místech, kudy prošla - psal se 5. prosinec 1914 - skupina po zuby ozbrojených vojáků. Bylo jich přesně sedm.
s. 74 Chybí ještě jeden kapitán (Sora) se psy...
s. 75 (originální telegram F. Běhounka) Chybí ještě jeden kapitán se psi... ;-)
Kapitola „Opeření hrdinové válek.“
Autorovým velkým snem bylo vidět vycpaného holuba, který nosil v 1. světové poštu. Proč ne.
s. 108 Působí opravdu impozantně. Vznešené držení těla, hrdý pohled. Oči, z nichž při troše fantazie můžeme dodnes číst nejdramatičtější okamžiky jeho života... Budiž mu přáno, ale zajímalo by mě, jestli mu při vycpávání nedali skleněné oči. Přece jen jsem z Vrány 3 něco pochytila.
s. 108, 109
Je říjen 1918. (...)Statečný posel, celý zmáčený od krve, je však na pokraji smrti. Je postřelen do prsou, vidí pouze jedním okem, místo nohy mu visí jenom šlachy. (...) ...armádní zdravotníci bojují o život statečného kurýra. Operace trvá několik hodin. Je zachráněn. (...) Náš hrdina umírá na následky svých zranění 13. června 1919.
Nejsem si úplně jistá, jestli vyléčený holub může zemřít na následky zranění po osmi měsících... Navíc, co tak zbyde z holuba, když to trefíte do prsou? Nelze nevzpomenout na Cimrmanovu družku, slepici Zoru, která byla šroubem zasažena přímo do obličeje. :-)
s. 115
Holuby lze ovšem využít i k nekalým účelům. Před časem prošla zahraničním tiskem zpráva o tom, jak u některých vězňů, těch bohatých, kteří byli zadrženi coby narkomafiáni, zajistila kolumbijská policie mobilní telefony. Jak se později ukázalo, donesli jim je speciálně vycvičení poštovní holubi.
s. 112 (inženýr Tomáš Sousedík, předseda redakční rady časopisu Svět holubů)
„Spousta lidí si myslí, že člověk někam holuba pošle, a on tam prostě letí. Je to jinak - holub se vrací na místo, kde se vylíhl a kde je doma. Vrací se do svého holubníku.“
Ale jde vycvičit, aby lítal i jinam? Nebo si narkomafiáni schovávají po celách holubí vajíčka?
s. 243-245
Tady se také domluvili, že se zbaví výbušnin, jež s sebou vezli s Prahy. (...) Zakopali jsme je pod jedním stromem(...)
Tam se přihlásili příslušníkům československé vojenské hlídky (...) že se rozhodli vstoupit do československé armády (...)
Jednou mi vyprávěl: Dostal jsem se až k prezidentu Benešovi. Do jeho kanceláře. Položil jsem mu na stůl ruční granát (...) zrovna jsem vyndával revolver.
Kde ten granát a revolver vzal?
s. 36 „(...)v terezínské Malé pevnosti,“ vypráví můj hostitel.“
...již několikrát zmiňované Emilie Skálové z Nové Paky(...) |
Registrace nového uživatele 
