Jan Bauer: Milenec rudé komisařky
Moba 2014
Dala sem se do ní jenom kvůli Rusku, bo Janu Bauerovi se snažím vyhýbat, jak jen je to možné. Pořád si myslím, že je to netalentovaný grafoman, přesto jsem v hloubi duše doufala, že tentokrát to bude bomba a vše bude odpuštěno. Není a nebude.
Rovnou varuju, že budu prozrazovat.
- autor „náhodou“ narazí na tajemné zápisky - to už tu bylo tolikrát, i u Bauera min. 2x.
- se studem přiznávám, že už u druhého odstavce prologu mi uklouzlo sprosté slovo, které obvykle nepoužívám (ale k* už).
- s. 5 Na autorovu besedu přijde i přes promo pouze 12 lidí + 3 knihovnice (což chápu), ale ředitelka knihovny se omlouvá se slovy: „Přitom vaše knížky u nás patří k těm, které se nejvíc půjčují.“ Ano, pochvalme se, nikdo jiný to za nás neudělá. Autor se však nedal odradit a erudovaně rozebral různá historická témata, byť by raději pohovořil o své nové knize. Beseda byla i přes neúčast tak úspěšná, že se protáhla až do tmy tmoucí, že i ředitelka knihovny litovala, že si pozvala tak slavného a úžasného autora, protože kdyby si pozvala nějakého patlala, byla by v šest doma. Naštěstí se ho ujal muž, který šel náhodou kolem, a který TO měl. A byl to - světě div se - vzdálený bratranec. Což autor při své inteligenci samozřejmě předpokládal.
s. 7 Od první chvíle pro příjezdu jsem čekal, že mne někdo osloví, připomene mi tátu a všechny strýčky. Když k tomu hned nedošlo, dočista jsem na to zapomněl. Až teď mi můj náhle objevený bratranec všechno připomněl.
- Navzdory tomu, že rodina je základ státu, měl obavy z toho, co mu bratranec daroval. s. 10 Hned mě napadlo, že mi hodlá vnutit nějaký rukopis, abych se ho pokusil udat u svého nakladatele. Podobné příhody se mi opravdu občas stávaly. Vesměs mi cizí lidé přinášeli své grafomanské pokusy, nebo dokonce vzpomínky, a domnívali se, že jim otevřu dveře do literárního světa.“
Tím jsem se vyrovnala s prologem a můžeme se pustit do samotného příběhu.
- Přijde mi nelogické, aby se „Švýcar“ na německém nádraží v roce 1917 přiznal ke své „krycí“ historce, a beze studu tvrdil, že cestuje do Petrohradu. I autor se nad tím na str. 49 podivuje, ale už to měl napsané, tak co už.
- Ale vytřískal z toho zvláštní povolení pro usnadnění průjezdu Německem. Proč? Autor nemá zjevně velkou fantazii - někam přijede, zatknou ho, spletou si ho s někým jiným, pomůžou mu, pověří ho tajným úkolem, nějak přijede, zatknou ho... Hrdina se vykecává na všechny strany (autor používá eufemismus nechtěně prozradil) , každý druhý, kterého potká, mu sdělí nějaké tajemství, přinejmenším to, za které mužstvo vlastně opravdu kope a na důkaz toho mává dokladem se srpem a kladivem... A povolením s německým požehnáním se ohání v neutrálním Švédsku? Ale díky tomu, že si ho pokaždé někdo s někým spletl, dostal se až k cíli.
- Trasa cesty: Brno-Praha-Drážďany-Berlín-Rostock-Mälmo. Na str. 53 si chtěl koupit lístek do Berlína. PROČ? Když na str. 32 „Zde máte jízdenky na vlak až do Rostocku.“
- je možné stejný kufr na str. 48 „uchopit třesoucí se rukou“, na str. 56 ho „vyvléct chodbičkou a po schůdkách ven z vagonu“ a „odevzdaně následovat policistu a seskočit ze schůdků“. A pak i s kufrem utíkal plně zaplněným nádražím.
- všude, kam hrdina přijde, se „pro kouř z cigaret pomalu nedalo dýchat“
- hrdina neustále opakuje své jméno a příjmení. A to i ve chvíli, kdy přemýšlí sám o sobě. s. 63 Každému, jen jeho, Leopolda Bauera, z nich vyřadil. Nepostřehla jsem, odkud se Šura dozvěděla jeho otcovské jméno, ale i v Rusku ho běžně oslovují „Leopolde Aloisoviči“, aniž by se tak představil. Ve švýcarském pasu to asi napsané nemá, co?
- tohle jsem nepochopila (mimo jiné) - hrdiny se netýkala mobilizace, protože s. 15 Leopolda Bauera se to zatím příliš netýkalo, ačkoliv jeho vrstevníci z Čech (...)rukovali do války. Zpočátku ho chránila skutečnost, že byl univerzitním studentem, a když už došlo i na něj, díky přímluvě jisté vlivné a bohaté vdovy si sice oblékl stejnokroj s distinkcemi jednoročního dobrovolníka, ale zůstal ve Vídni jako kancelářská krysa na ministerstvu války. Nicméně před válkou byl rok v Rusku jako vychovatel v rodině knížete Lvova. A na tom je postavená zápletka, zná ho, tudíž mu propašuje vzkaz a bude se tak podílet na ukončení války. Nepřipadá mi logické, aby student přerušil studium a na rok dělal vychovatele a pak se vrátil ke studiu. A podle s. 140 dosud studuje a je ve 4. ročníku. A všechno komisařce vytelí, protože byla tak hezká. Sice udržel informaci, že studuje ve Vídni, ale nemělo by jí být podezřelé, že Švýcar z Červeného kříže studuje filozofii a slovanské jazyky?
- každá žena po něm hned zatoužila (hodně bych se divila, kdyby to bylo jinak), ale zlá Šura ho zneužila jenom proto, aby si mohla udělat čárku do svého feministického deníčku a navíc mu dala zapečetěný dopis, který měl dopravit do Ruska. V posteli ji sice neohromil, ale v jeho špionské schopnosti měla větší důvěru. Jenže hrdina se plavil po moři a nudil se, nudil se a nudil se. Tak ho napadlo, že by se mohl do toho dopisu podívat. Opatrně odloupl kapesním nožíkem pečeť, dopis si přečetl, zalepil, jen pečeť se malinko „odrolila“. Pak váhal, jestli má dopis doručit nebo ne. Pak si řekl, že ho nedá Kerenskému, ale Lvovi. Pak potkal Kerenského a litoval, že nemá dopis u sebe a večer mu ho přinesl, byť ho obsah znepokojoval.
- obálka - nepoužili tu, která je v odkazu názvu, ale tuhle, na které má rudá komisařka tolik make-upu, že vypadá jako noční sociální pracovnice. A navíc má mít krátké vlasy.
- hrdina pravidelně dostával přes hubu, ale na str. 170 a dál ho nepřišla hrdinka zachránit. Naštěstí tam byl námořník z Aurory, který ho doprovodil na tramvaj. Konec kapitoly. Nová kapitola - Leopold vchází do hotelu a hlavu má ovázanou širokým bílým obvazem, který dostal od námořníka. To nosili námořníci obvazy běžně po kapsách a dělili se s každým na potkání?
- s. 184 Jeho čelní lysina doslova zářila odraženým světlem a zrzavá bradka byla výbojně vystrčena vpřed. JB nečetl Saturnina ;-)
- třešničkou na dortu byl název kapitoly na str. 173 Princezna z browningem
|
Registrace nového uživatele 
