Vlastimil Vondruška: Ještě že nejsem kat
Moba 2014
Přiznávám, že začínám být na VV lehce alergická. Rozčiluje mě tím, že všechno se točí kolem jídla/pití/sexu/v lepším případě moci, ale všechny postavy jsou ploché a naprosto nezajímavé. Autor neřeší nějakou motivaci. Hlavně, že víme, kdo s kým spí/nespí/chtěl by spát/nechtěl by spát. A pak nám tvrdí, že se zamiloval na první pohled a je to fakt Láska a to se znají den i s cestou :-(
Zajímalo by mě, jestli katova manželka opravdu mohla jít do města hlavní bránou, byť šla po boku rychtáře. Taky by mě zajímalo, jestli by opravdu zvládla tohle:
s. 24
Kat konal na veřejnosti svou práci s červenou kápí na hlavě. Proto se mohla za manžela vydávat. Byla skoro stejně vysoká, stačilo jen přivázat si na břicho polštář, aby byla
tlustá jako Kubeša. Polštářem navíc zakryla svá pěkná prsa. Protože byla z katovské rodiny, řemeslo ovládala. Dokázala přiložit palečnici, uvázat vyslýchaného na žebřík a několikrát sama setnula zločinci hlavu.
Se sníženým stavem to zjevně nebylo tak žhavé. když rychtář nechává katovku chlastat se svou dcerou a přespat ji u sebe. Dokonce jí dohodí svého synovce za nového kata.
s. 90
„Zahraju si na kata, ale jen do té doby, než se celá věc nějak rozumně nevyřeší. Nechtěl bych dělat tohle řemeslo do smrti.“
Všechny knížky, které jsem zatím o katech četla, zjevně lhaly, protože trvaly na tom, že kat zůstal katem a nedalo se tím nic dělat. Ale ne, tady může na zkoušku.
Navíc i do Litoměřic vjede hlavní bránou a ještě hrdě prohlašuje, že je „čestný muž“ (s. 213)
s. 161
„Během dne míváme spoustu návštěv.“ V katovně?
s. 6
„Co jsem jen komu udělal?“ naříkal lítostivě nad svým osudem. Ke stížnostem však neměl ve skutečnosti nejmenší důvod. Jako každý kat byl zámožný. Už tady jsem si říkala: „Zlatý Štorkán!“
s. 59
„V Praze byl naposledy před dvaceti lety, a to byl ještě dítě. Moc si z té doby nepamatoval.“ Ale na Světlanu si pamatoval.
s. 66
„Vyrostla jsi od doby, co jsme se neviděli. Pamatuji si tě ještě jako nemluvně. Ale už tehdy jsem věděl, že budeš krásná.“ Světlaně je sice teprve 18, ale proč by ji nemohl pamatovat z doby před dvaceti lety.
s. 72
„Chcete hovořit s panem purkmistrem? Není doma,“ oznámil Křivák.
s. 73
„Můžu vám ještě nějak pomoci?“
„Je pan purkmistr doma?“
„Není.“ To rychtář neudrží deset minut tuto informaci? Navíc se pak dozvíte, že rychtář doma byl.
s. 201
Měl bys vyrazit na cestu raději hned, Petře“ vybídl ho rychtář.
Nb, řekla bych, že autor víc než jednou viděl film “Počestné paní pardubické”
|