Václav Junek: Třinácté komnaty
Petrklíč 2012
 Patos a lehké moralizování zakrývají skutečnost, že jde o naprosto zbytečnou knížku. Autor se ani nesnaží přijít s nějakým odhalením, jen opakuje všeobecně známé skutečnosti. Jediné plus bych viděla ve spoustě fotek.
Nataše Gollové jsou věnovány strany 7-18.
Císařův pekar a Pekařův císař (...) Tuto roli také sehrála Nataša Gollová. Jestliže však sledujeme zmíněný film a ji v něm dnes, obzvláště v některých scénách se nemůžeme ubránit dojmu, že tuto svou Kateřinu hraje poněkud upozaděně. Jaksi jen s laskavým svolením. (s. 9)
V již rovněž zmíněné roli Kateřiny se tedy snažila. Možná však, že tu a tam až moc. Hrála ji sice pečlivě, přesvědčivě a dokonce v dokonale převzaté tehdy aktuální šarži „rozhodných žen z lidu.“ Avšak určitý podtext buď jakéhosi vděku, ne-li přímo špatného svědomí, je však v jejím výrazu opravdu patrný. Případnými ilustrujícími detaily však sloužit nebudeme - je na čtenáři, aby si i zde konečný názor učinil sám.
Není to protimluv? Jde hrát upozaděně a zároveň se snažit až moc?
BTW Opravdu kdokoliv kromě autora čekal, že si úspěšná herečka v letech 1939-1945 řekne - Božíčku, za pár let bude po válce a bude mi pár let slávy stát za to?
s. 18 Zamyslíme-li se však nad zřejmým faktem, že Nataša Gollová a prakticky všechny její podobně exponované kolegyně natáčely a byly úspěšné na předních jevištích tak nanejvýš jen mezi polovinou třicátých let minulého století a nejdéle do roku 1944, kdy jak největší část filmové výroby tak divadla v Říši skončily, musíme si položit ještě jednu kardinální otázku: stálo jim těch nanejvýš ani ne deset let jakési vesměs pofidérní a diskutabilní slávy či popularity za to, co s nimi snad všemi bylo potom? Opravdu jim celkem pochopitelně s během času blednoucí vzpomínky na těch vlastně jen pár večírků vesměs pochybné úrovně mohly vytěsnit stále silnější a neodbytnější noční můry jejich stáří?
Autor bezděčně charakterizoval své dílo na str. 22
Jeden prostě tvrdí to, ten zas tohle a všichni dohromady v tom nakonec udělají takový zmatek a takový festival nepřesností a nedorazů, že se dá skutečný portrét Lídy Baarové vystopovat opravdu jen s krajním úsilím. Všechny zúčastněné však můžeme hned tady uklidnit - nic podobného Saturninově, dědečkově (a Jirotkově) „opravně zažitým omylů“ MY rozhodně nechystáme.
Proč také? Necháme-li stranou dvě tři opravdu seriózní práce, které byly na téma Lída Baarová dosud publikovány, drtivá většina ostatního jsou totiž vesměs účelové záležitosti, napsané dost povrchně a navíc autory, kteří k hereččině éře mají ve své podstatě daleko stejně asi jako z Pobaby na Mars. Sice jim obvykle nechybí styl a jazyková obratnost, v tématu se však neorientují a zjevně jim chybí (přinejmenším zde) faktografická praxe. Jenomže Baarová táhne pořád a knížky s jejím portrétem na obálce se prodávají dobře i v současném kulturně ekonomickém marasmu. Baarová tedy nese, tak proč ne, že? (...)
A je současně s tím dokonce velezajímavé, jak se během času a s novými generacemi přístup k tomuto poněkud ukoptěnému tématu měnil. V široké škále od verdiktů poválečné novinářské lůzy, odsuzující tuto zrádkyni národa za souložení se spoluvrahem lidstva, přes žhavý zájem o lascivní detaily - kryté obvykle pseudointelektuálním blábolem prakticky po celou další dobu komunistické vlády - až po současné latentní pornografy kryjící své vesměs temné sexuální sny a konstrukce o tomto hereččině poklesku arzenálem naučeně sofistikovaného výraziva a formulací.
Ti první byli o bahnu svého psaní přesvědčeni. Snad! Ti poslední však už nestojí ani za řeč, natož za vážnou pozornost.
A autor imho patří mezi ty poslední.
|
Registrace nového uživatele 
