Sabina Lacinová: Srdce z ledu
Sabina Lacinová 2016
*spoiler*
Nabízí se citáty z mého oblíbeného filmu: To se nedá tisknout. Ty, děvče, navštěvuješ vůbec české školy?
Autorce bylo v době sepsání třináct. Píše jako devítiletá a už na s. 7 charakterizovala celé své dílo: Hold jsem byla trošku rozhozená a nepřemýšlela.
„Dospělému“ hrdinovi je 26. Autorce zjevně připadal pro šestnáctiletou hrdinku dostatečně starý, v podstatě už měl život za sebou. Ale o věk tady vůbec nejde. Jisté naivní představy o životě by se třináctileté autorce daly odpustit, ale pokud má problémy s mateřským jazykem, měla by ve svém okolí mít někoho soudného, kdo by jí vydání takového veledíla rozmluvil. Nebo aspoň přísného redaktora, který by udržel aspoň jistou logiku. A dal by přímou řeč každou na samostatný řádek.
Sepsala ještě další dvě díla. „Život je proud řeky myšlenek“ (knihu hlubokých myšlenek) a „Dcery úplňku“ (dívčí/fantasy román, který „je založen na filosofickém podtextu“). Ale tak odvážná nejsem. „Srdce z ledu“ mi naprosto stačilo.
Když není hrdinka v depresi nebo se neutápí v pesimismu, zahrnuje svět kolem sebe hlubokými úvahami a upozorňuje na magii okamžiku.
s. 8 Jeden hráč s číslem 13 se zrovna trefil pukem do brány, když v písničce začal hrát refrén. To je tak magické!
Hrdince připadá zajímavé v podstatě všechno. Třeba i to, že při zápase je na stadionu moc lidí a led klouže.
Na s. 8 rozeznala z tribuny i barvu jeho očí.
Hrdina jí neřekl, že přestupuje do Prahy. ( „Proč by tam chodil?“ )
s. 62 „Našel si tam novou lásku, která bydlí právě v Praze. Přestupuje prý kvůli ní.“
Podle s. 64 dostal nabídku, která se neodmítá. A Natašu potkal předevčírem v baru. Přesto se o tom už píše v hokejových novinkách.
Hrdinka byla vždycky pesimistka, ale teď upadala z deprese do deprese. A každý den mu posílala vzkazy, citáty, dlouhé texty. Aby si uvědomil, že Nataša je „nána“ a s omluvami se vrátil k ní. Žádné odpovědi se nedočkala. Nataša mu pravděpodobně vlastním tělem bránila v přístupu k internetu a telefonu.
s. 69 No, alespoň může porovnat dívku, kterou opustil s tou Natašou, jež ho nechutně svedla.
Měsíc kula pikle. Pak jednoho krásného dne její kamarádka Monika přišla při vyučování na geniální myšlenku. Po škole pojedou do Prahy na zápas. Bez přípravy, jen tak. Kamarádka má v Praze tetu, takže má v hlavě jízdní řády autobusů a v tašce „podrobný plánek Prahy“.
Na s.73 přišly další komplikace. Monika trvala na cestě metrem, automat na jízdenky jim sežral mince a Silvie měla oprávněný strach „aby jim metro nefrnklo“. Monice bylo spíše líto peněz (Monice, která bez mrknutí oka zaplatila dva lístky do Prahy, která „není zrovna blízko“ ).
Naštěstí po chvíli kopání do automatu přišel milý stařík, který rukou sáhl pod přístroj. Najednou to v automatu zasyčelo, a vida! V tu ránu stroj vyplivl ty naše očekávané dva lístky.
Ke všemu musely čtyři stanice metra stát, protože tam bylo moc lidí.
Pak s. 74 U pokladny jsme si zakoupily lístky, které nás též zaskočily o dost vyšší cennou, než je u nás. Ale však peníze jsme měly a to bylo důležité.
Přišla, viděla (Radka i lacinou Natašu) a doma mu napsala poslední vzkaz (tedy dva). Jen tak náhodou si všimla, že jeho status je „nezadaný“, ale považovala to za „nějaký výpadek“ (systému, ne hrdiny).
Ale Nataša také na svém profilu přiznala svou levnost.
Radek konečně Silvii napsal. Že je idiot. s. 80 Byl jsem blbej, když jsem se nechal jen tak odtáhnout děvkou z baru pryč od tebe... ehm, myslím z vašeho města sem do Prahy.
Nebyl hajzlík, to jen Nataša ho využila. Silvie mu to taky hned napsala, aby nebyl na pochybách.
jak ses mohl nechat takhle ukvapeně zblbnout. To jen díky tomu, že má Nataša míry 90, 60,90?! Mě stačí vidět její fotku a hned poznám, jak může být s každým.
Nataša ho podvedla. Pětkrát. Chtěla se vrátit, ale charakterní Radek už nechtěl. Proto se odstěhoval z jejího bytu na hotel.
Konečně přilezl ke křížku. Přesto: s. 83 Tam se posadila na pařez a začala brečet. Pomoc! Život vážně nemůže ani chvíli klapat a být takový, jaký jsem si myslela, že bude. Pohltila mě zase deprese. Miluji Radka, zve mě na zápas, ale já tam nechci jít, protože ho po tom všem už nějak vidět nechci. Ale na druhou stranu se s ním chci zase udobřit a třeba i kamarádit. Ach jo, co tedy mám dělat?
Jedno teatrální gesto a láska byla zpátky. Po prvním polibku před plným stadionem mu sám trenér vzkázal, aby šel za svou láskou, že hrát nemusí. Jen se přezul a odešel s hrdinkou vstříc zapadajícímu slunci - do bytu, který dosud naštěstí neprodal. Konečně začala s Radkem chodit.
Tak končí naše komedie...
s. 12 „Není to náhodou ... je! Je to hokejista! Teď se otočil a podle obličeje jsem ho poznala. Ale Radek to bohužel není.
s. 32 Juj, tak jakýpak má asi auto? Určitě nějaké dost pěkné, nablýskané a beztoho tuze drahé. „Támhle vzadu, to černý,“ pokynul hlavou k jednomu koutu parkoviště. Zpozornila jsem a hledala, jaké auto má na mysli. Ano, už ho vidím. Přesně, jak jsem předpokládala. Bylo to překrásné, leskle černé, třídveřové auto značky Audi. Radek se k tomu autu náramně hodil. Ne pouze proto, že měl černou bundu jako to auto, ale celkově osobností.
s. 46 „Ale však nyní už fast food nenavštěvuji. Fast foodům nemůže autorka přijít na jméno, i když hrdinovi by nějaké to nezdravé jídlo odpustila, ale naštěstí sám pochopil.
s. 49 Jen, co zaplatil, blesku rychle se mi obchodním domem vytratil z dohledu. Pomalu jsem se zvedla a též odešla svou vlastní cestou domů.
s. 51 Už dost vzpomínek, musím vpřed přítomností cestou za budoucností.
s. 52 „Tobě to sluší celkově. Zrovna teď mě zaujaly tvé nehty nalakované načerveno se třpytkami. Jsou opravdu pěkné. (...) Zatím jsem si u tebe všiml pouze šedé barvy na nich. Co, že ta změna?“ Tak pravil hokejista.
s. 60 jsme řadu číslo 14 našli. Naneštěstí byl začátek řady plně obsazen lidmi a naše sedačky se nacházeli až úplně na konci u zdi Sedadla č. 7 a 8. To nebyla dlouhá řada.
s. 60, 61 Pak přišly nudné reklamy. Tím čekáním jsem úplně zapomněla, jaký žánr jsme si vybrali. Alespoň se nechám překvapit. Avšak po skončení úvodních titulků jsem si přeci jen vzpomněla...
s. 75 „Vidím ho,“ vydechla jsem, „vidím pana dokonalého. Toho, jenž horkou bolest ve mně vzbuzuje. Bolest, tu, co se těžko hojí a lehce se zpraví.“ Monika ihned odtrhla oči z ledu na mě a povzdychla si. „Ach, Silvo. Ta tvá láska k němu tě jednou stejně dovede k šílenství.“ „Omyl!“ Mě už k tomu šílenství dostala dávno. Každopádně, řeknu ti, nelituji toho!“ Mezitím zhasla světla a zápas by měl brzy započít.
s. 23 „Alespoň táta mi to říkal.“ Tedy děda - s. 8.
s. 56 k tribuně, na které jsem často sedávala s tátou
Na hokeji byla všehovšudy dvakrát? Třikrát? Ale nikdy s tátou. Hrdinka žije ve vzduchoprázdnu, o matce se nezmiňuje vůbec, otec je tam jen aby ji donutil jít s dědou na hokej a děda aby ji vzal na hokej a na bruslení s hokejisty.
s. 15 Týmová barva sice zelená je
s. 24 s vlajkami, na kterých byl modro bílý znak týmu.
s. 81 Ale všechno, co jsem ti psala, bylo z mé hlavy. Nikdy jsem se ničím neinspirovala.
s. 69 Ale první bylo, že jsem mu poslala jakýsi citát.
Autorka používá špatně čárky, plete si významy slov a některé větné konstrukce budí dojem, že ona nebýt z našeho kmene.
Taky by jí měl někdo říct, že jsou i jiná slovesa než „dostat“ a „udělat“.
s. 10 „Nechtěj mi namítat, že tě ty hokejový bláboly zajímaj,“
s. 29 Ovšem, nestalo se tomu tak.
s. 31 Dala jsem si láhev vody podpaž.
Najednou jsem z ničeho nic dostala odvahu.
s. 32 „Kdepak,“ opovrhovala jsem tedy „odporovala“
s. 32 donesu až domu
s. 33 Žádná fanynka mi ještě nikdy nepomáhala s nákupem domu. tedy „domů“
s. 34 oba jsme se smály Silvie a Radek
s. 34 oba jsme si navzájem zahleděli do očí
s. 41 dala tu tašku domu
s. 42 Koukla jsem se podezřele tedy „podezřívavě“
s. 46 vtipkovala jsem překypovaná úžasem
s. 48 vzala si naušnice tedy jednu
„Dobrá, tady je zase číslo mé,“
s. 50 Spousta pesimismu v mém těle odporovala s optimismem.
s. 51 vysela přes rameno
neboť není tak dosti ponurý
s. 52 vydaly Silvie a Radek
s. 53 kluky z týmu vidím každým dnem tedy „každý den“
který si již žije svým životem a nikoho k němu nenechá přihlédnout
s. 54 „Jsi vítěz,“ oddychla jsem si. Po běhu. Že by autorka chtěla naznačit, že nemohla popadnout dech?
navrhl mi tužebně
s. 57 jsem si zády sedla na lavičku
s. 58 „Bude to taky vypadat, lépe.“
a ten nejvrchnější knoflík si porozepla
vystával ve frontě
„Koupil jsi ten popcorn ve slané příchuti?“
s. 59 Schody nás vyvezli
tak vytvářeli pohyb Obrázky
s. 62 začala Monika z tajemna
s. 63 „Měli by, jste si všechno ujasnit.“
Žádnou větu ze mě nevypravila.
Co když je to prostě jenom fám
s. 69 Já tě strádám!
s. 85 Mimochodem, napsal ti Radek něco na tu tvou, co by báseň?
s. 86 „No, já nevím,“ řekla jsem kompromisně.
s. 88 dolu na zem
s. 93 „Davide, co mi jdeš sdělit?“ tázal se Radek pohotově.
Oblíbená slova: již, též, ale však, dokavaď, ou
ji/jí - s. 41 (4x), 45, 64, 66, 68, 70, 75, 77
uvozovky - s. 52, 70
Závěrem ještě jedna hluboká myšlenka: s. 69
Měsíc svítí a dívá se na mě, vidíš ho též? Posílá ti ode mě pozdrav, prosím, přijmi ho. Nebeské stříbro sděluje, že noc netrvá věčně, budí vodu v každém těle, proto vyjdi ven a nepromarni tento magický okamžik.
|
Registrace nového uživatele 
