Stanislav Češka: Případ úzké dýky
Obsahem je to detektivka z velké Moravy.... Jinak je to hrůza. Autorův slohový styl je opravdu tristní a naivní, asi tak na úrovni puberťáka, co zkouší svoje první slohovky. Zejména dialogy jsou naprosto zoufalé, ty jsou tak na úrovni prvního stupně základky. Autor má navíc tendenci vše dovysvětlovat, asi aby to pochopili i ti naprosto blbí.
- Slavomír jej pobaveně pozoroval a nakonec se druha zeptal: „Vypadá to, že ti cosi nejde pod vousy, je to tak?“
Erik přikývnul. „Víš, já ti nechtěl radit, protože jsem nechtěl vypadat jako zbabělec, říkal jsem si však, jestli jsme si po našich včerejších bouřlivých zážitcích neměli vzít pár tvých vojáků. Přepadnout dva osamělé jezdce v tomhle hlubokém lese není zas tak velký problém. Tahle cesta je sice docela používaná, sám však vidíš, že i tak po většinu času nikoho v dohledu nemáme.“
Slavomír si promnul svoji bradku, jak měl ve zvyku, a řekl na to: „To ses mohl klidně ozvat. Já přece dobře vím, že nejsi žádný zbabělec. A navíc, samotného mě napadlo to, co se honilo hlavou tobě. Potom jsem si však řekl, i když si nedělám žádné iluze, že cestou do Veligradu nám žádné nebezpečí nehrozí, a bude tedy lepší dělat jakoby nic. Své protivníky tím jenom ukolébáme.“
Erik pokýval hlavou. „No jo. Asi máš pravdu. Když Ivan neprozradil, kam a hlavně ke komu jedeme, bude pro Radslavovy vrahy, protože asi sám souhlasíš s tím, že jak neznámý, co se včera před našima očima zabil, tak i návštěvník u Ivana k nim patří, cíl naší cesty neznámý.“
„Tak, přesně to si myslím,“ přitakal Slavomír a poněkud lehkomyslně dodal, „je pravda, že se cítím trochu nejistě – asi jako prase v chlívku před zabíjačkou. Myslím však, že čas na obavy může přijít až při zpáteční cestě, pokud tedy povezeme třeba něco zajímavého pro Radslavovy vrahy. A o těch dvou výtečnících ze včerejška si myslím totéž co ty. Jde určitě o lidi, kteří se nějak podíleli na Radslavově vraždě.“
Erik trochu zasmušile dodal: „Asi máš pravdu, myslím s tím tvým odhadem nebezpečí, které nám hrozí. Aspoň doufám.“
Slavomír k tomu optimisticky dodal: „A nezapomeň, že ve Veligradu máme také dvorec a v něm naše vojáky. Na zpáteční cestě, pokud to bude potřeba, je určitě využijeme.“
- Teprve v té chvíli došlo Erikovi, že mu Slavomír v lesích před Hrůdou zachránil nejspíš život. Plácnul se přes čelo a začal Slavomírovi děkovat: „Já jsem takový ťulpas, ale takový ťulpas…!“
„Co blázníš, člověče,“ udiveně pozoroval Slavomír Erikovo bědování, „to je z té únavy, co? Jak vidím, pořádně na nás padla?“
„Houby, z únavy,“ nešťastně řekl Erik, „vlastně ano, z únavy. Vždyť já jsem ti doteď nepoděkoval za to, co jsi pro mě udělal! Nějak mi to, pitomci, v tom chvatu nedošlo.“
Slavomír mávnul lehkomyslně rukou: „No, jéje! Jedno mávnutí mečem. Co na tom bylo. Vždyť ty bys to pro mě také udělal.“
Erik se trochu nešťastně pousmál. „Což o to, udělat bych to pro tebe jistě chtěl. O tom nemusíš pochybovat. Jenže to, co jsi se svým vzácným mečem předvedl, to hraničilo s kouzlem. Srazit mečem letící šíp – to jsem ještě neviděl. Provést tohle mezi vikingy, byl bys nejspíš brzy jmenován králem.“
Slavomír se usmál. „Nepřeháníš trochu? Vždyť v tom mém zásahu byl také kus štěstí.“
Erik odmítavě zavrtěl hlavou a namítnul: „Trocha štěstí v tom tvém zásahu mečem jistě byla. Jenže u nás doma se říkalo, že štěstí je dar, který bohové dávají jen připraveným a odvážným. A tak to bylo i s tvým činem, kterým jsi zachránil můj život.“
-"Jsme tak domluvení, že trojí zavrčení medvěda znamená, že je vše v pořádku. Čtyři zapištění jestřába znamenají, že je třeba být ve střehu a střídavé medvědí zabručení a jestřábí zapištění znamená varování před útokem.“...
-Jakmile takové místo přejedou, dají znamení zavrčením medvěda následované jestřábím zapištěním. Kousek popojedou, schovají se u cesty a budou čekat na útok. Pokud zjistí, že začal, dají znamení opakovaným vrčením medvěda a pískotem mladého jestřába a vpadnou útočníkům do zad.
Pokud by snad Milivoj a jeho skupina náhodou zjistili, že útok půjde zezadu, dají podobné znamení. Naopak Slavomírovi lidé je přivolají několikerým a opakovaným pískotem jestřába.
Aby mohli kontrolovat vzdálenost mezi sebou, domluvili se, že Slavomírova skupina se bude s Vladanovou dorozumívat občasným jednotlivým zavrčením medvěda a s Milivojovou skupinou si budou zase vyměňovat jednotlivá jestřábí zapísknutí.
Já bych z toho teda zblbla...
-„Musíme teď dokázat XXX vinu či nevinu a také se ujistit, že XXX je strůjcem všeho,“ odpověděl mu Slavomír.
Lumír namítnul: „To se ti snadno řekne. A proč jste vlastně za mnou přijeli?“ Potom se zarazil a dodal: „Neberte si prosím moje námitky jako neochotu ke spolupráci. Jen pořád nerozumím tomu, jak vám já a moji muži můžeme pomoci.“
No, dopr...e, tak je snad nechám domluvit a oni mi řeknou, proč za mnou přijeli, ne? Bohužel v tomto duchu se vede většina konverzací.
Chvílemi mi přišlo, že psychicky fakt ustrnul v pubertě a ještě jako holka, protože pasáže tohoto typu snad píše jenom třináctka, co začla jezdit na koních a lepí si jejich obrázky na zeď.
-Slavomír s Erikem se usadili do měkké trávy. Erik ještě před tím nabral koním do vědra vodu. Za chvíli si už Erikův grošák a Slavomírův vraník (oba střídali čtyři koně výhradně těchto barev)...
Slavomír poslal své vojáky vedené Vladanem do rodinného dvorce, aby se tam ubytovali, ponechal si pouze jednoho z nich, aby odvedl z královského dvorce jeho a Erikova koně.
Když konečně sesedli z koní, poslali je Slavomír s Erikem domů s přísným rozkazem, aby bylo o koně ve stáji dobře postaráno. Věrná zvířata si odpočinek vskutku zasloužila.
"Neměla by se nám cestou stát nějaká nehoda. Jsme tu navíc pěšky, tak nám prosím půjči dva koně. Tvoji muži si je mohou okamžitě odvést, jakmile budeme zpět v mém dvorci."
Deset Ctiborových vojáků Slavomíra s Erikem v pořádku doprovodilo do Slavomírova dvorce, tam se rozloučili, vzali si zpět půjčené koně...
a dali je do stáje a pohladili po čumáčcích....
-Je však už dost pozdě, za světla bychom tam nedojeli a za tmy bychom zase snadno my nebo naši koně přišli k úrazu.
asi nikdy neslyšel o tom, že koně vidí výborně i za tmy....
Dějově je proti tomu i Vichr z hor nabitý akčňák. Spousta zbytečného tlachání a ještě zbytečnější omáčky okolo, jen, aby se natáhl počet stran. Dočetla jsem to jenom proto, abych věděla, kdo je vrah, a přiznám se, že i to mě zklamalo na celé čáře. Zlatý zahradník.
Autor se plácá v rozplizlých dialozích, pak tam najednou lupne pojednání o barácích - ve stylu moje slohovka na téma "Jak se bydlelo ve Velké Moravě", pak chvíli "děj" a nová slohovka na téma "Jak se jedlo ve Velké Moravě" nebo "Jaké zbraně se používaly ve Velké Moravě". Z těchto pasáží čiší encyklopedičnost, jako když to fakt opsal z nějaké diplomky.
Smutné je, že autor v této řadě vydal dalších pět knih... Dvě mám ještě doma, ale asi už se nepřinutím.
"Lada se zatvářila provinile. „Ne, vůbec ne. Jen mě tak napadlo… Ale nic.“
Slavomír se usmál: „To jste vy, ženy. Něco nakousnete, a potom to nechcete dokončit. Tak ven s tím, co tě trápí?“
Dívka váhavě odpověděla: „Víš, je mi s tebou dobře jako ještě s nikým. A nechápej mě špatně. Nechci na tebe tlačit. Nechci však jen být něčí milenka, i když je mi s ním dobře. Jednou bych si přála vlastní rodinu, děti, dům. Ty jsi z nejmocnější rodiny v zemi hned po té královské, Rastislavově. Jsi vzdělaný, bohatý, poznal jsi kus světa. A my sice nejsme chudí, proti tobě a tvé rodině jsem však jen obyčejné děvče. A tak si říkám, jestli bychom se raději neměli rozejít hned teď, dokud je nám spolu dobře a nejsme na sebe vázaní.“
Slavomír položil Ladě prst na ústa a řekl: „Ty jsi fakt blázínek. Za prvé zas tak obyčejné děvče nejsi. Jsi krásné děvče, to nejkrásnější, co znám. Chudá taky nejsi, a i když nemáš zdaleka tolik majetku, co mám já, mě to vůbec nezajímá. Pro mého otce to problém být může, já bych tě však miloval, i kdybys byla úplně chudá. Já si svoje už užil a prožil. Hezkých děvčat jsem u nás i při svých toulkách světem potkal řadu. Nikdy však žádná nebyla jako ty. Že jsi krásná, to je milé, samo o sobě by mi to však nestačilo. Jsi také hodná a obětavá, jak jsem tě poznal. A kolik děvčat tu umí číst a psát tak jako ty?“
Lada Slavomíra přerušila: „Já se asi budu stydět…“
Mládenec zavrtěl hlavou. „Proč by ses měla stydět? Vždyť to vše je pravda. Víš, já už si také nějaký čas říkám, že bych se měl usadit a oženit. Ne proto, že mi otec věčně shání nevěstu a hlavně chce rozmnožit rodové jmění. Na to téma jsme se už párkrát pěkně pohádali. Jenže služba u Rastislava není často jednoduchá a bylo by pěkné se z ní vracet někam, kde mi je dobře, a hlavně k někomu, s kým mi je dobře.“
Dívka se nejistě zeptala: „To teď mluvíš o mně?“
Slavomírovi bleskly v hnědých očích veselé ohníčky. „O kom budu tak asi mluvit, když tu ležíme spolu nahatí? Už jsem se tě chtěl před pár dny zeptat, jestli bys nebyla ochotná popřemýšlet o tom, že by sis mě vzala za muže. Nutit tě nemohu a také nechci. Nevím, kdy se chceš vdávat, za koho se chceš vdát a jestli vůbec se chceš vdát. Poprosit tě, abys o mé nabídce popřemýšlela, to bych však chtěl.“
Vážně?
Možná to takhle nevynikne, to by bylo potřeba přečíst celou knihu, ale to doporučuju pouze, pokud máte silné nervy. |
Registrace nového uživatele 
