Lev Šejnin: Zápisky kriminalistovy
Státní nakladatelství krásné literatura a umění 1962
s. 14 Řekněme si upřímně: v dnešní době se dá těžko pochopit, jak mohl být jmenován vyšetřovatelem sedmnáctiletý mladíček, dokonce bez jakéhokoliv právnického vzdělání.
Tím by se mohl vysvětlit věk major Lysenkové z Rudé rakve.
s. 67
„Vysvětlete soudu, z jakých pohnutek jste učinila udání prokurátorovi?“
„Jsem přece sovětská žena,“ prostě odpověděla Věra Ivanovna.
„Soudu je všechno jasné, další otázky nemám,“ uzavřel předseda.
Možná vás překvapí, že můj neoblíbenější díl Dobrodružství kriminalistiky je Krevní skupina a odehrává se v Petrohradě.
A na s. 81 je zmíněn soudní lékař Petr Sergejevič Semjonovský.
Na s. 279 se objevil i Těr-Avaněsov. Je zjevné, že autor seriálu tuto knihu četl, protože některé věty v něm byly použité téměř doslovně. Jen místo Katajeva je tam sám autor. Naivně jsem si myslela, že Dobrodružství kriminalistiky je na základě skutečných událostí, včetně jmen atd. Ale není. Těr-Avaněsov nespáchá sebevraždu, žije ještě v roce 1928 a dostal „jen“ deset let. Šiškin/Mejlon nebyl zabitý a nešlo o krevní skupiny. Nicméně scéna, kde podle slovního popisu zadrží každého zrzavého, je pravdivá. Pobavilo mě, že kapitalistického nepmana, který byl do aféry zapletený, pojmenovali po sovětském kriminalistovi (Osipov).
Ale došlo i na Katajeva . Sice jen v doslovu, ale i to se počítá.
Na s. 87 se v Lenningradu roku 1924 objevuje třicetiletý kriminalista/vyšetřovatel Vasiljev. Chvilku jsem váhala, jestli to může být „můj“ Vasiljev z Eastlanda. Nemůže. Ale pak mi došlo, že zatímco v Eastlandovi se Vasiljev během revoluce sám vyhodil i s kanceláří do vzduchu, tak skutečný Vasiljev emigroval a žil v Paříži, kde vydal i svoji knížku Ochrana. No vida.
Jsou tam tři povídky, jak se zločinci hromadně a dobrovolně hlásili u policie a žádali trest, aby mohli začít znovu, lépe, socialistiky. I Rybinovi, který zabil 2 lidi se ulevilo. Jen jestli ho potom nezastřelili.
s. 143,144
Tento klenotník s dřevěnou nohou přichází tedy jednoho večera na oddělení milice. Přerývaně a rozpačitě vypráví. Odšroubuje svou dřevěnou nohu a z tajné skrýše vysype na úřední stůl odcizené zlato a brilianty.
Ptají se ho, čím si mají vysvětlit jeho nečekané přiznání. Vždyť ho nikdo nenutil.
„Copak opravdu nechápete? Vysloužil jsem si tuhle dřevěnou nohu v boji za sovětskou moc a bylo by hanba ukrývat v ní skvosty, které jsem sovětské moci ukradl. Mimoto není tak snadné ty skvosty zpeněžit.“
Kdyby došlo k něčemu podobnému za hranicemi, pronásledovali by ho reportéři s aparáty, noviny by přinášely interviewy se všemi jeho příbuznými a známými, stal by se prostě senzací dne. U nás tato příhoda nikoho zvlášť neudivila. No právě.
s. 141 starý kulak a děnikinec Má to něco společného s Antonem Ivanovičem Děnikinem?
s. 259 „Nechápu, genacvale, čeho je dost?“ genacvale?
s. 106 „...ať ví, pša krev, zač je toho loket!“ pša krev?
s. 156 Salikov (...) Salíkov
s. 266 p roto
|
Registrace nového uživatele 
