Alice Kopřivová: Nejsem namalovaná!
Jota 2015
 Před „čertem“ ji zachránily jenom příběhy s babičkou.
Nepřišla mi vtipná. Jako blog bych to pochopila, ale proč tohle vydat knižně... to mi opravdu není jasné.
Rádobyvtipné historky ze současnosti mi přišly trapné a hloupé a chvílemi jsem měla vážně pochybnosti o autorčině inteligenci (nepamatuje si, kde má schůzky, hází mince do automatu a nevšimne si, že propadají, každé ráno hledá, kde zaparkovala auto, jak tankovala u stojanu pro náklaďáky).
s. 114
Ráda píši o tom, co je pro mě a můj život důležité, příběhy, které mě naplňují. Jako například o tom, jak měla puchýře z lodiček a náplast stříhala rovnou v lékárně, jak si nemohla koupit na benzince kafe, protože nebyla namalovaná. Nebo jak na dovolené nemohli najít dálkové ovládání. A jak chodí na kávičku s tou či onou kamarádkou, jak je ovíněná, jak jí spadly klíče do záchodu, jak jí bylo špatně po víně, jak byla na koncertě a ovíněná vylezla na stůl a napsala na zeď vzkaz fixem apod.
Je neuvěřitelné, kolik divných a nevyrovnaných lidí potkává. Ale ona se vymyká průměru a je v pohodě. Nechápe kamarádky, které mají depku a nezvládají svůj život, aby z ní na s. 179 vypadlo: Příšerný, mám depku.
Je mi útěchou, že autorka čte hodnotné knihy, např. od Josefa Formánka. A to byste nevěřili - potkala ho v obchodě a nikdo ho tam nepoznal, jenom ona. Zatímco on si kupoval jablka, tak ona dávala autogram paní z Miami, která její nepublikovanou knihu od někoho dostala, a když ji potkala v obchodě, tak ji musela oslovit. Podle čeho ji baba poznala mi opravdu není jasné. Jejímu známému dokonce někdo její knížku ukradl a spousta lidí chtěla dotisk.
Taky se pohoršuje nad tím, že lidé neznají skvělého Murakamiho. Ona o něm pravda taky nikdy neslyšela, ale dostala ho od kolegy na Vánoce a teď je svatější než papež.
Co se týče stylu - používá zbytečně moc vykřičníků a zdrobnělinek (dortík, šatičky, Naděnka, Terezka, ouška, prstíkem, autíčko, hlavičky, papulka, pivko, kávičky, hrudníček) + oblíbené sloveso „dávat“ (dáváme vodní dýmku, dáváme pizzerii, dáváme láhev vína, další raut už nedávám...)
s. 80 ...nebolelo, „...
když si večer...“
s. 157 „...jenže mi si ale spolu povídáme...!“
s. 237
Slovo na závěr.
Jestliže jste se dostali až na poslední stránku mojí knihy, je to pro mě ta nejkrásnější pocta, které se mi mohlo dostat.
Jestliže pro vás byl čas, který jste strávili četbou, příjemný a samotné čtení vás přivedlo na jiné myšlenky, chci psát dále.
Tak tohle opravdu nebyl můj případ. Napadl mě jeden citát z Cimrmanů. A není to ten „Piš, barde, střádej...“, ale ten z korespondence s Ladislavem Stroupežnickým.
|
Registrace nového uživatele 
