Ingeborg Jacobs: Vlčí dítě : neuvěřitelný životní příběh východopruského děvčete Liesabeth Otto
Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli je mi autorka sympatická. Nemůžu se zbavit dojmu, že je na jedné straně velmi otevřená, ale na druhé se malinko dělá lepší. A já jí pak nevěřím.
Po pravdě mě štvala. Zavřeli ji a jako jediná dostala milost, ale nikdo ji nechtěl, tak něco ukradla, aby se dostala do teplíčka a pohodlí tábora, ale tam to bylo hrozné, dril, šikana, práce. Co kruci čekala?
No, čekala, že jí všichni budou pomáhat a starat se o ni. Někdo jí občas pomohl, ale buď málo nebo špatně. Nebo jí nepomohl a ona se mu pomstila (eufemisticky říká, že se ozval „východopruský ďáblík“). Pokud udělala něco špatného - udělala to jen proto, že někdo jiný udělal/neudělal něco jiného.
Žila s mužem, který jí slíbil své jméno, když mu porodí dítě. Takže přecházela, že ji bil, porodila mu dítě a vzala si ho. Pak zjistila, že jí vadí, že ji bije a opustila ho. Když se pak po letech vracela z Německa zpátky do SSSR, neváhala ho požádat, aby se za ni zaručil a překvapilo ji, že nechtěl.
V Německu jí jednoho dne bratr řekl, že její dcera bude chodit do internátní školy, aby se naučila německy. Internátní škola jí vadí, protože má pocit, že tam chodí jen nemocné nebo hloupé děti (s. 227), ale nic s tím nedělá, i když ví, že tam její dceru šikanují. Navíc v SSSR taky chodila do internátní školy (s. 212) a to jí nevadilo.
Dalšího krásného dne jí bratr řekne, že se přestěhuje z otcova domu do bytu a nesmí otci říct, kde bude bydlet. A ona se odstěhuje a jediné, co jí na tom vadí, že nemůže bydlet v domě, kde je spousta místností. Za samozřejmé považuje to, že jí někdo ten byt platí a stará se o ni, ale pořád má pocit, že jí ve Východním Prusku bude líp. Tak se tam vrátí a je to pořád ten samý Sovětský svaz, kde se na Němce dívají skrz prsty i 30 let po válce.
Její naivita v některých věcech hraničí až s hloupostí.
s. 179
Já jsem si prostě pořád myslela, že člověk dítě dostane jen tehdy, když si to jeden z těch dvou, muž nebo žena, přeje. A tohle si myslí po porodu dítěte, které se narodilo v důsledku znásilnění třemi vojáky. Bíle: Navíc je nejdřív rozhodnutá dítě zabít, ale její spoluvězeňkyně jí to rozmluví a při propuštění z vězení vezme dítě na Sibiř.
Po propuštění by hrdinka na jednu stranu chtěla dítě vidět, ale na druhou tam nemůže přijít s holýma rukama, takže to pořád odkládá a odkládá. Když se za ním vypraví, je Valentýně vděčná. Valentýna, která muži namluvila, že to dítě je jeho. Čemuž nerozumím. Hele, byla jsem ve vězení a hádej, co jsem ti přivezla? Naše dítě. ? Když potom zjistí, že dítě není její, tak se z Valentýny, která byla přítelkyně a skoro svatá, stane největší mrcha, která ji podváděla a okrádala, kde mohla. *
Na s. 291-293 po pokusu dcery o sebevraždu „ji popadl vztek, jak jí tohle mohla udělat, přece ji nenechá s dětmi samotnou!“. Pak jí před kamerami řekla, co si o ní tak přibližně myslí a sdělila jí, že člověk musí mít odvahu žít atd. V předchozím textu několikrát zmínila, že by bylo lepší, kdyby ona nebo její dcera byly mrtvé, protože by tak netrpěly a neměly tak těžký život.
A pak tomu nasadila korunu (s. 294):
“Já nechci, já nechci, abys pila. Každý den. To nechci. To nechci. Vidět tě tak každý den.“
„Proč lžeš, proč lžeš?“
„Nelžu. Já lžu? Já že lžu?“ rozkřičela se Elena.
„No jistě, proč... proč vykládáš tady těm lidem, že tvoje matka je alkoholička, To přece není pravda.“
„A najdi snad?“
„Ne. Potřebuju dopink. Ale nejsem závislá.“
„To jseš, to teda jseš!“ Elenin hlas se zlomil. „To víš naprosto přesně. Přesně to víš.“
Při těch slovech své dcery jsem nad sebou bohužel ztratila kontrolu, bez uvažování jsem Eleně vlepila zvučnou facku.
Pak přizná, že sice byla doba, kdy byla závislá, ale teď už není.
...byli jste tady a pohrozili jste, že už nikdy nepřijdete, jestli se budu prát se zetěm. Přitom jsem se jen bránila, když mě začal v hádce fyzicky napadat. Tehdy jsem své problémy s Olegem a Elenou vždycky utápěla v alkoholu. Tehdy to začalo, že jsem si dala jednu, dvě láhve piva a šla jsem dělat na zahradu. Trvalo to několik let, to musím přiznat, ale pak jsem s alkoholem přestala.
Taky si v některých věcech odporuje.
s. 74
Tetu Jusje jsem viděla naposledy na počátku devadesátých let.
s. 78
Seznámila jsem se s ní v roce 2000, kdy jsem byla s novináři ještě jednou u tety Jusje.
s. 112
Proč mě tenkrát 14. listopadu 1955, v den mého propuštění, neposlali do Německa, mi není jasné dodnes. Že by kvůli tomu, že německou národnost zatloukala?
s. 172 Proč se na mě pořád lepili muži, nevím. Taková krasavice jsem zase nebyla, a byla jsem na ně hrubá.
s. 194 Byla jsem tenkrát pěkná holka...
Zjevně jsem to špatně pochopila, protože jak píše Ingeborg Jacobs v epilogu: Liesabeth mě okouzlila, možná proto, že jí malinko závidím její takřka dětskou víru i její bytostnou důvěru v dobro v člověku, které si kromě lásky k přírodě a vypjatého smyslu pro zodpovědnost vždy uchovávala - spolu se slušnou dávkou humoru a zvídavosti. Zažila jsem ji jako člověka tvrdého vůči sobě samému a shovívavého vůči slabším... Všimla jsem si jen té lásky k přírodě, jinak bych řekla, že mluví o úplně jiném člověku. Ale na Databazi knih dostala 89%.
U obrazové přílohy nechápu, proč je u fotky napsáno „Liesabeth, Vladimir a Elena roku 1967“ a nevysvětlí, kdo je ta druhá paní.
„S otcem Albertem Otto po Elenině křtu, 1977“ Zase nevíme, kdo je ta druhá paní.
s. 97,98
k vlaku byli přistaveny „havrani“, nákladní auta přestavěná pro transport vězňů. ?
s. 52 několk dní
s. 278 sotvak-do
s. 293 „To si jen myslíš, bránila se Elena,“miluju...“ |
Registrace nového uživatele 
