zadáaníG. jim situaci nijak neulehčoval. Ale nebil do nich, protože nechtěl, aby mu rány vraceli obušky, při čemž by mohl ztratit vědomí, zato s dědou před nimi cvičil, že se k němu nemohli v úzké cele dostat a chopit se ho.
Pak zcela náhle ustal. Pustil dědu, který se v tu ránu posadil na zem a chytil se za krk, zatímco G. tam zůstal stát s tupým pohledem v očích. »Já nevím,« řekl jako omámený a vrtěl hlavou. »Já nevím.«
Dozorci ho popadli za ramena. »Ale my víme,« prohlásil jeden z nich a druhý řekl klidně třetímu: »Ruplo mu v hlavě. To bych si o něm nepomyslel.«
Přes pár zdí odtud nájemný náklaďák ve vší tichosti zastavil v temnotě u venkovní zdi vězení. Na obou koncích zdi se tyčily věže a některé další její úseky byly dosti osvětleny, například kolem hlavního vchodu a v místě kolem cvičiště, ale tady bylo ticho a tma, kterou v pravidelných intervalech porušovala pouze světla reflektorů, jež klouzala po vnitřní straně zdi. Důvodem byla skutečnost, že poblíž této její části nebyly vůbec žádné cely ani vchody. Za zdí byly podle G. nákresů objekty, v nichž byla umístěna teplárna a prádelna, kuchyň a jídelní bloky, kaple, různá skladiště a podobně. Žádný úsek zdi nezůstal nestrážen, ale ostraha v této části byla velice formální. Mimoto při takové proměnlivosti osazenstva jako ve vězení X Y byly pokusy o útěk velice řídké. |