Sparks – Lil’ BeethovenO hudbu Sparks jsem se začal víc zajímat až v roce 2017, když se blížilo vydání (výborného) alba Hippopotamus. Do té doby jsem slyšel pouze dva jejich hity This Town Ain’t Big Enough For The Both Of Us (1974) a When Do I Get To Sing ‘My Way‘ (1994). Oba v devadesátých letech, ale že ten druhý byli Sparks jsem zjistil až po dalších dvaceti letech. I když se mi už tenkrát This Town… hodně líbila (znal jsem ji z jednoho na oldies zaměřeného pořadu v rádiu), neměl jsem možnost si někde půjčit desku, takže jsem na ni časem zapomněl a Sparks tak stáli stranou mého zájmu až do toho roku 2017. Tehdy jsem zcela propadnul hlavně nejslavnější trojici alb Kimono My House, Propaganda a Indiscreet z poloviny sedmdesátých let. Je tedy pochopitelné, že jsem chtěl víc a postupně jsem se pustil i do poslechu dalších desek v bohaté diskografii, která tenkrát čítala už nějakých 23 kousků. Prokládal jsem to i mnohými koncertními videonahrávkami, které jsem našel na internetu, což bylo také zásadní pro pochopení, co jsou Sparks vlastně zač. Že to není standardní kapela, ale především nezaměnitelná bratrská dvojice Russell a Ron Maelovi, že u nich nelze brát nic vážně a že je to naprostý kult a hudební škatulka sama pro sebe, ať už dělají hudbu v jakékoliv sestavě nebo stylu. Bohužel jsem také zjistil, že se jejich hudba od originálního glam/hard/pop rocku velmi brzy přenesla do sfér mimo můj zájem a dlouhá léta se nesla spíš ve stylech synth popu, diska, techna, taneční hudby a popu v duchu toho největšího hudebního balastu, co přinesla hlavně osmdesátá léta. Kdo mě zná, tak ví, že osmdesátky v hudbě rozhodně neodmítám, ale v tomto případě je ta hudba pro mě většinou za hranou přijatelnosti. Nutno ale zmínit, že i v tomto dlouhém období, které přetrvalo až do nového tisíciletí, dokážu najít občas něco zajímavého a především v pozdějších interpretacích na koncertech dostávají některé skladby zajímavější a přijatelnější podobu. Když jsem se tou diskografií probíral, nečekal jsem tedy, že ještě narazím na něco zvlášť zajímavého, ale stalo se.
V roce 2002, po třiceti letech na hudební scéně, vydali Sparks svou devatenáctou studiovou desku Lil’ Beethoven, která začala novou éru, a to opět nadmíru zajímavou a originální (a stále ujetou) a dá se říct, že na této vlně, i když opět s nějakou tou proměnou stylu, jedou dodnes. Hudba na Lil’ Beethoven se zcela odlišuje od čehokoliv, co Sparks do té doby nahráli a vlastně i od čehokoliv, co jsem do té doby slyšel. Ani není obvyklé, aby padesátníci po tolika letech a albech, na kterých vystřídali několik stylů, přišli s něčím tak novátorským. Pro mě je to určitě jedna z nejoriginálnějších a nejzábavnějších desek, co jsem kdy slyšel, a společně s následujícími Hello Young Lovers (2006) a Exotic Creatures Of The Deep (2008) tvoří geniální trilogii hudebních skvostů nejen v diskografii Sparks. Ještě dva roky před Lil’ Beethoven vydali Sparks “techno pop” Balls, po kterém tu už nenalezneme ani stopu. Kromě odklonu od zvuku a stylu Sparks odlišně přistoupili i ke skládání. Hodně využívají smyčce (ze syntezátoru), piáno a prvek opakování. A vůbec dost čerpají i z klasické hudby, ale nechybí ani popová a rocková stopa. Klasické bicí (Tammy Glover) jsou však využité jen zřídka, stejně tak kytara (Dean Menta), přesto tu svoji roli mají také. Zpěv, nebo lépe řečeno hlasy, mají větší roli spíše jako další hudební složka než jen způsob sdělení textů, hodně jsou využité i vrstvené sbory. Lil’ Beethoven se dá obtížně zařadit do nějaké škatulky nebo k něčemu připodobnit. Ale deska je natolik svá, že by to bylo i zbytečné. Stejně je nakonec podstatné, jak na posluchače zapůsobí bez ohledu na nějaké škatulky. A na mě tedy zapůsobila opravdu hodně. Minimalistická i bombastická zároveň, zábavná, kupodivu vlastně i dost melodická, aranžérsky propracovaná a možná i ne úplně doceněná. Samozřejmě ani tentokrát se Sparks neberou vážně a v hudbě a textech je hodně vtipu a nadsázky, a to mi určitě ještě spousta uniká. I když si Russell s Ronem dělají legraci za všech okolností a ze všeho, nelze je brát za nějaký sranda projekt. Hudební složku není nijak zanedbávaná, právě naopak. Krátce k jednotlivým skladbám…
Na úvod není lepší volby než The Rhythm Thiefm neboť je názornou demonstrací změny stylu a oproštění od rytmiky z předchozích alb. Hudební složku tvoří hlavně smyčce, tympány a opakující se vokály a sbory. I když to tak na první poslech možná nevyniká, orchestr zde nabírá na intenzitě a skladba je celkově dost pompézní. Zajímavé je poslechnout si i instrumentální verzi, která se objevila jako bonus na reedicích desky.
How Do I Get To Carnegie Hall? je tématicky postavená na vtipu o tom, jak se dostat do Carnegie Hall. Zde je pro změnu hlavním prvkem piáno, a to hodně výrazným a intenzivním. A samozřejmě i zpěv a sbory. Výborná záležitost a vřele můžu doporučit i zajímavou coververzi, kterou nahrála zpěvačka Gemma Ray (zřejmě ve spolupráci se Sparks).
What Are All These Bands So Angry About? je opět plná mohutného dunění tympánů, trochu vstupuje do hry elektronika a zkreslený hlas, ale střídají se i s lehčími pasážemi s uvolněným piánem a melodickým sborovým zpěvem. K této jsem se propracovával obtížněji, nepatří mezi ty největší favority, ale i tak se mi líbí a jako součást desky funguje víc než dobře, samostatně bych ji nejspíš nevyhledával.
I Married Myself je první skladba, která má běžnější písničkovou strukturu a zpěv. Je to taková silně melancholická melodická balada s hezkým hudebním podkresem, kde kromě piána a smyčců je slyšet i něco jako malebné hammondky a xylofon. Těžko říct, jestli je to oslava nezávislosti nebo je tématem smutek z osamění, tuším v tom hodně nadsázky, takže možné je cokoliv, každopádně je to hodně příjemná písnička.
Ride ‘Em Cowboy jako kdyby kombinovala postupy z prvních dvou skladeb, opět tu slyšíme smyčce a piano, do toho radostné (asi) cembalo a hodně rytmický zpěv, díky kterému skladba krásně šlape a baví. V textech se objevuje hodně protikladů a slovních hříček, celkově hodně chytlavá věc.
My Baby’s Taking Me Home je hodně zajímavá už jenom tím, že vokální složku tvoří neustálé opakování věty My Baby’s Taking Me Home a vrstvené vokály, kromě chvíle mluveného slova ve druhé polovině. Nejprve působí skromněji s doprovodem piána a sem tam kytary, postupně graduje, až se přidá kytara a bicí a výraznější sbor i smyčce, které dotáhnou skladbu do mohutného finále. Zajímavé je si všímat různého hlasového výrazu, který dokáže pěkně pracovat s emocemi a z té jedné věty vytřískat maximum. Nevím, co tím chtěli autoři říct, ale je to neuvěřitelně zábavné.
Your Call’s Very Important To Us, Please Hold jsem asi nejdéle vstřebával. Opět opakování krátkého textu (automatické hlášky z telefonní linky), smyčce, piáno a tympány. Zdánlivě nuda, jenže dejte to do rukou Maelovcům, a je z toho hudební drama.
Ugly Guys With Beautiful Girls je nejdelší skladbou na albu a zároveň jedinou, kde se dá mluvit o rocku, ale i když obsahuje poměrně tvrdý kytarový riff, bicí a naléhavý zpěv, má daleko ke klasické rockové písničce. Velkou část tvoří mluvené slovo, kde se Russell v roli vypravěče, kterého opustila přítelkyně, s vtipem sobě vlastním zabývá věčnou záhadou vyřčenou už v názvu.
Suburban Homeboy na závěr je zase něco úplně odlišného a víc písničkového. Jako kdyby svým pojetím byla z úplně jiné desky, ale přesto ke zbytku pasuje. Veselá melodická a hodně chytlavá skladba, kde si pobrukují dechy s orchestrem a výborná tečka za celým albem.
Lil’ Beethoven ani dvě následující alba (poslouchal jsem je hned po sobě) u mě nebyla láska na první poslech. Sice jsem vítal odklon od elektronické taneční hudby, ale to opakování mi vadilo a skladby se mi kvůli tomu zdály moc dlouhé. Také mě mrzelo, že Russell moc nevyužívá normální způsob zpěvu a celé to bylo moc divné. Ale něco se mi z nich v hlavě zaseklo a nutilo mě to poslouchat znovu, až jsem tomu úplně propadnul a sháněl jsem je na CD (tehdy dost obtížně, reedice přišly až později). Dnes už na mě působí velmi přirozeně a nekomplikovaně, stále mě však neuvěřitelně baví je poslouchat a obdivovat talent jejich autorů. A vůbec nemám problém si je pouštět pořád dokola, což samo o sobě je vždy případ těch nejoblíbenějších desek. Budu se opakovat, ale Lil’ Beethoven je prostě geniální.
5/5
|
Registrace nového uživatele 
