Thieves´ Kitchen
Tak jsem se rozhodl pečlivě poslechnout všechna alba téhle kapely, kterou jsem objevil teprve před pár dny. Chronologicky, bez předsudků, objektivně, hehe. Při poslouchání jsem si několikrát uvědomil, že je asi brzy psát nějaká hodnocení, měl jsem si dát delší pauzu, vždyť je to teprve týden, co jsem je slyšel poprvé (Genius Loci) a čtyři dny, co jsem doposlechl všechna alba. No ale začal jsem, tak to dokončím, a třeba za čas se k téhle kapele vrátím.
Head – 2000
Úvodní, šestnáctiminutová Mute je výborná, nevím o kapele mnoho, ani o muzikantech (jestli předtím někde hráli), beru to jako jejich první studiovou nahrávku, která se opravdu povedla. Není tu mnoho vaty, je to poměrně nadupané nápady, jistě, slyšíme tu ty známé a mnohokrát opakované artrockové postupy a klišé, ale nepůsobí to jako vykrádání nebo kopírování. Už tady vévodí kytara, jak v sólech, tak vyhrávkách, které (mně) občas znějí tak nějak slovansky a připomínají Fera Grigláka a jeho Fermatu. Řekl bych, že Phil Mercy bude hlavním skladatelem, a tenhle chlapík se mi začíná opravdu hodně líbit.
V Time je skvělá instrumentální pasáž, kde se střídá kytara s (asi) minimoogem, a je tady opět nádherná, ty dlouhé, táhlé tóny, moc šikovnej tenhle Phil Mercy.
The Return Of The Ultragravy je skladba, kde se (bohužel) hodně zpívá, a tak první polovina patří k tomu nejslabšímu, co je na albu slyšet. Instrumentální pasáž zalahodí posluchačovu uchu, ale i tak je tahle skladba prostě slabší.
Integrity je (bohužel) v duchu předchozí skladby. V těch zpívaných pasážích se za prvé neděje mnoho zajímavého, a za druhé je zpěv opravdu unylý a nudný.
T.A.N.U.S mi za prvé od začátku strašně něco připomíná (a nevím, co), a za druhé je to od začátku veliká a nádherná jízda, na devět. Tohle je opravdu krása, klasická progrocková skladba té doby. Uprostřed je kytarové sólo, takové rockové, na čtyři, pak je moc pěkná pasáž, kde Hammondy (asi - nebo nějaké jiné varhany) hrají ten základní motiv na devět, do toho se začne zpívat, přidají se vokály, ostatní nástroje, kytara jakoby v pozadí sóluje (krásně sóluje), graduje a má nádherný zvuk. Pak se přidá nějaký syntezátor, piano a zpěv – sakra, koho jen mi to připomíná ? Pouštěl jsem si to několikrát dokola a nepřišel na to, úplně to mám na jazyku, znáte ten pocit, že jo ? Snad mi někdo řeknete. Jo, takže tahle skladba je opravdu bomba,a zase jsme u toho samého problému – kdyby tady byly tři skladby, Mute, Time a T.A.N.U.S, mělo by album něco přes čtyřicet minut a bylo by super, pro mě možná i na plnou palbu.
Argot – 2001
Album začíná velice zostra a tvrdě, a velice zajímavě, na pět, skladbou John Doe Number One. A mně při poslechu dochází několik věcí. Za prvé, moc pěkná baskytara, nějaký Andy Bonham. Za druhé – ta hudba je moc složitá (složitá a výborná), nedá se poslouchat takhle najednou, měl bych si dát pauzu. Za třetí už vím, koho mi připomínal ten zpěv ve skladbě T.A.N.U.S, nejdřív jsem si uvědomil, že Thieves´ Kitchen určitě (podle mě) vycházejí z King Crimson, o Genesis a Yes tu byla, myslím, už řeč, no a pak mi to samozřejmě a konečně docvaklo - Gentle Giant !!! Tahle dvacetiminutová kompozice je taky velice povedená, ale jak jsem si uvědomil a už psal – není vůbec jednoduché do té hudby proniknout.
Escape – to piano na začátku jsou Yes jako vyšití. Je to taková pomalejší a „kratší“ věc, trošku „najazzlá“, ale jazz, případně jazzrock v hudbě kapely je evidentně přítomen i jinde.
Proximity – hlavní motiv je na deset, inspirace Gentle Giant je tady podle mě zcela evidentní. V polovině skladby přichází zklidnění a krásná instrumentální pasáž, pro změnu na jedenáct dob. Je tu moc pěkná baskytara a v sólech se střídá kytara s (různými) klávesovými (mnou neidentifikovatelnými) nástroji. A pěkný hoboj. Tahle skladba je velice povedená.
Call To Whoever – rytmicky asi nejšílenější věc, hlavní motiv ve zpěvu je na jedenáct, pak hrají, myslím, na sedm, v instrumentální pasáži, po cca osmi minutách zase na devět – ale to je fakt tedy jízda, Hammondy, skvělá basa, kytarové sólo, a před zpěvem na chvíli zase hoboj. Musím si dát po dvou albech pauzu, ale začínám přicházet téhle hudbě a kapele na chuť. Neřekl bych, že druhé album je nějak výrazně lepší, než první, nicméně mi tady nevadí žádná ze čtyř skladeb.
Shibboleth – 2003
První album s Amy Darby, a i když jsem si tak nějak zvykl (co taky můžu dělat, že jo ?), tak prostě ten zpěv je opravdu nejslabší článek kapely, a je unylý, nudný a monotónní.
V první skladbě, The Picture Slave, zaujme jazzová pasáž, druhá, De Profundis, je velmi povedená, taková pomalá až snad balada, místy trochu ve stylu King Crimson (ty mellotronové plochy). Třetí, Cardinal Red je (ve zpěvu) na devět - v předchozí to bylo zase rytmicky velmi složité, občas hráli, hoši, na patnáct, ale už se ani nesnažím to spočítat - raději si užívám skvělou instrumentální pasáž s parádní baskytarou a střídající se kytarou se syntezátorem. Tahle skladba je výborná, jen ten zpěv mě prostě pořád tak nějak až snad místy i sere.
Pomalá, Spiral Bound, jen s piánem a akustickou kytarou je naprosto zbytečná věc, kde není unylý, nudný a monotónní jen zpěv, ale i všechno ostatní. Nejslabší skladba na albu.
Úvodní motiv v Chovihani Rise je úžasný, na kolik je, Vám nepovím, protože se ani nesnažím to spočítat. Skoro slintám blahy z basy, která nejen hraje úžasně, tedy ne ta basa, ale Andy Bonham, a i zvukově je to lahůdka, stejně jako všechny ostatní nástroje. Po zhruba pěti minutách následuje poměrně zběsilá až Zappovská pasáž. No, a tady jsou dvě možnosti. Nebo tři. Buď je to tak náročné, že je fakt problém to soustředěně poslouchat a ještě se snažit o tom něco napsat anebo je to už trochu nuda a je tam těch zvratů a motivů a rytmických a dalších zhulenin moc. Anebo jsem už starej a blbej. Nevím ještě, pro jakou možnost se rozhodnu.
První tři a půl minuty skladby Surface Tension, jsou neuvěřitelný mazec, samozřejmě instrumentální. Ale zpěv není takový průser, dokonce v refrénech se Amy Darby pokouší o nějaké výšky a její zpěv tady opravdu vybočí z té unylosti a monotónnosti. Ale je lepší, když tu hubu zavře, hehe.
The Water Road – 2008
Krásná, sedmiminutová předehra v úvodní The Long Fianchetto, další dvacetiminutové skladbě, nevím o žádné jiné kapele, která by měla tolik takhle dlouhých skladeb. Kupodivu mi tady zpěv ani tak nevadí. Jedna z nejpovedenějších dlouhatánských kompozic, není co vytknout.
Nezvykle krátká, místy veselá, rozverná až rozjuchaná Returglas je docela milé a příjemné překvapení.
Chameleon je moc pěkná, pomalá skladba, taková jednodušší, přístupnější, popovější, i když ani tady evidentně hoši nehrají zrovna na čtyři. Nádherné je to kytarové sólo na konci se skvěle brumlající basou a klávesami, které to sólo úžasně podbarvují.
Om Tare je výborný kontrast proti pomalé předchozí skladbě, je to opravdu veliká jízda, bohužel ale tady to zpěv vyloženě kazí (chtěl jsem napsat "kurví", ale to bych si samozřejmě nedovolil). V téhle skladbě je asi nejvíc patrný ten obrovský rozdíl v instrumentálních pasážích, kdy kapela hraje jako o život a těmi zpívanými – tohle mohla být bomba, ale není. Škoda.
Následují dvě pomalé skladby, nádherná Tacenda For You, a When The Moon Is In The River Of Heaven, nejen flétnou a klávesami připomínající King Crimson.
Plaint je taková dvouapůlminutová zbytečnost, vznešeně se tomu říká miniatura.
No, a závěrečná, titulní The Water Road je tak nějak ve stylu v podstatě celého alba, pomalá … a ruku na srdce, trochu otravná, unylá a monotónní. Řekl bych, že tohle album je asi nejslabší, nejméně pestré, mně se tedy líbí nejmíň. Oceňuji nástroje, které tady zazní, flétna, housle, saxofon, hoboj, opravdu moc se mi líbí, jak a co hraje Andy Bonham na basu, a upřímně – změnu na postu varhaníka jsem vůbec nezaregistroval, Wolfgang Kindl i Thomas Johnson jsou oba vynikající hráči, nepoznal bych, kdo z nich hraje, a machrovat není můj styl, hehe.
One For Sorrow, Two For Joy - 2013
Od prvních tónů skladby Deor zní kapela mnohem lépe, než na předchozím albu, hudba je jakoby jasnější, průzračnější, a taky tvrdší. Druhá skladba, Hypatia je ale opět v takovém tom pomalém (a pro mě, bohužel, nudném, nezajímavém a monotónním) tempu, ovšem zvukově je to opravdová lahůdka – poslouchám na sluchátka, a případná tvrzení o nízkém, vysokém, popř. jakémkoliv DR, s mým názorem nikterak nezacloumají. Ledaže by zacloumala.
Ovšem pak následuje A Fool’s Journey, jedna z nejlepších skladeb Thieves´ Kitchen. Tvrdá, s až hardrockovými kytarovými riffy, vykašlal jsem se na stromy a větve (zcela jistě to není na čtyři) a nechal se unášet tou krásou celého lesa, abych taky někdy byl alespoň trochu poe až pate, hehe. Tohle je vážně bomba.
Krásný začátek s akustickou kytarou, flétnou a klávesami, jakoby z časů In The Wake Of Poseidon, tak to je, prosím pěkně, Germander Speedwell. Ona celá tahle balada je tak ve stylu King Crimson (později třeba housle), ale nějak zvlášť na větvi z ní nejsem. Patrná je v téhle skladbě změna rytmiky – jiný bubeník a zejména baskytarista, ten hraje opravdu dost jinak. Pěkně, samozřejmě.
Trochu Zeppelínovská (hlavně tou akustickou kytarou) je krátká The Weaver, inspirace Black Mountain Side je naprosto evidentní. Anebo jsem Mimoň, což je druhá možnost. Pěkná písnička.
One For Sorrow, Two For Joy je první – a zároveň u jediné – album, na kterém nenajdeme dvacetiminutovou kompozici.
Závěrečná Of Sparks And Spires je celkem povedená, ale poslech je náročný, což nepíšu poprvé, ani naposledy, hehe.
The Clockwork Universe - 2015
První a zejména druhá skladba na mě působí velice vyzrále, jakoby se kapela usadila, což ale nejspíš nebude úplně správný výraz. Opět totiž změna na postu baskytaristy, bubeník je tedy na posledních třech albech stejný, do toho informace od Mira, že Thieves´ Kitchen v podstatě vůbec nekoncertují, což je obrovská škoda a vůbec to nechápu, já mít takovou skvělou kapelu, chtěl bych samozřejmě hrát před lidmi. No, je to pro mě taková záhadná kapela, záhadná, složitá, komplikovaná, a pořád ještě stále jen minimálně objevená.
Astrolabe je další taková až (pro mě, a zatím) zbytečná miniatura. Zato Prodigy, to je podobně silná a povedená skladba, jako A Fool’s Journey.
No a pak tu máme další dvacetiminutovou kompozici, The Scientist’s Wife, jejíž legrační název mě přinutil si najít text a nechat si ho přeložit – myslel jsem, že bude taky nějaký veselý a vtipný - není, moc mu nerozumím, ale je mi to tak nějak celkem, abych řekl pravdu, jedno. Tahle skladba se povedla, a já si uvědomuju, že pravděpodobně neznám jinou kapelu, která by mi dala takhle zabrat, která by měla tak komplikovanou a opravdu na poslech náročnou muziku, do které není vůbec jednoduché se ponořit, porozumět jí a pochopit. Bude to ještě fuška, a bude to trvat. Ale doufám, že odměna bude stát za to.
No, a poslední skladba, Orrery, už mi tam přijde zase tak nějak navíc, zbytečná. A fakt se těším na poslední album, Genius Loci, jsem zvědav, jestli si potvrdím svůj názor, že je to nejlepší album Thieves´ Kitchen, a taky si uvědomuju, že je to fakt záhul, a že jsem měl asi s tímhle poslechem a psaním ještě počkat, až tu hudbu dostanu víc pod kůži.
Genius Loci - 2019
Ano, asi je to nejlepší album Thieves´ Kitchen. Už jsem o něm psal, takže jen krátce. V úvodní skladbě Eilmer je opravdu všechno, a je povedená a krásná. A vyzrálá. Od začátku, kdy hraje jen kytara a zpívá se, je to takové pohlazení.
Zopakuju, že ve druhé skladbě, Uffington, je nádherná instrumentální pasáž (cca čtyři minuty, od času 3:30), a je tady úplně boží baskytara. Zopakuju, že třetí skladba, krátká The Poison Garden, je víceméně zbytečná vata, a že dvacetiminutová The Voice Of The Lar je výborná skladba, až bombovitého charakteru. K závěrečné Mirie It Is budu po dalším poslechu shovívavější, nejen díky fantastické base.
Psal jsem tyhle bláboly asi čtyři dny, počty hvězdiček jsem nakonec smazal, protože se znovu přiznám, že se pořád ještě v té muzice a tudíž ani v těch albech neorientuju tak dobře, jak bych chtěl. A jsem zvědavý, jak budu o Thieves´ Kitchen smýšlet za rok, dva, deset, protože až čas prověří opravdovou kvalitu. Zatím, po týdnu, musím napsat, že tahle kapela stojí za pozornost, já se, jak víte, umím nadchnout poměrně snadno, rychle i často, ale Thieves´ Kitchen jsou pro mě opravdu velký, příjemný a mimořádný objev, a doufám, že se mi podaří časem do jejich hudby mnohem víc proniknout. Momentálně přemýšlím o tom, že v té muzice, kterou jsem poslouchal, cítím obrovskou poctivost a taky spoustu práce. Mnohokrát jsme tady hodnotili stejná alba tak odlišně, od nuly do plné palby, a to jsme v podstatě všichni naladěni na víceméně stejnou nebo velice podobnou vlnu. Pro jednoho naprostá sračka, pro druhého bomba, která dojme k slzám – to se tu děje i u takových kapel, jako třeba King Crimson, Jethro Tull nebo Rush. A asi je to v pořádku, protože změřit ani určit se to žádným způsobem nedá. Co je ale naprosto evidentní a bez debat, je úroveň jednotlivých muzikantů – můžeme diskutovat a polemizovat, můžeme se i hádat o tom, jestli je hudba Thieves´ Kitchen dobrá nebo špatná, ale i kdyby složili tu nejkrásnější a nejlepší muziku na celém světě a nebyli tak vynikající hráči, bylo by jim to k ničemu, protože by jí prostě nedokázali zahrát a nahrát.
No a myslím, že je načase toho blábolení nechat.
|
Registrace nového uživatele 
