Gino Vannelli
Tak jsem si ho po delší době poslechl, kocoura jednoho. Možná se pletu, ale podle mě je to případ muzikanta ze Severní Ameriky, který byl poměrně dost osobitý a ovlivnil jiné kapely, ale v Evropě je prakticky neznámý. Možná za to může i to jméno, hehe. Od kterého byste asi nečekali texty, které nejsou blbé a často jsou dost politické. Nejsem moc schopen to hodnotit hvězdičkově. První album je dost specifické a velmi osobité. Spolu s Powerful People, Storm at Sunup a Brother to Brother jsou to hodně dobré desky s několika vynikajícími skladbami. Gist of Gemini, Pauper in Paradise a Nightwalker jsou slabší. Ze všech sedmi alb, co znám, by se dal udělat tak osmdesátiminutový nabušený výběr, který by mi v podstatě stačil.
Crazy Life (1973)
Pohodové latin/soulové balady s elektrickým pianem a lehkými perkusemi, místy je to skoro až bossa nebo jako brazilský magický pop/folk Lo Borgese a Miltona Nascimenta. Je to hodně klidné album, chybí tam jakákoli bombastičnost a předvádivost, vůbec to netlačí na pilu, nesnaží se ty vesměs dobré písničky vyždímat do kýče (možná s výjimkou závěrečné Piano Song). Občas je to i funky, třeba Great Lake Canoe. Největší odvaz i vokálně je asi One Woman Lover.
Powerful People (1974)
Druhé album je z jedné půlky podobné prvnímu a z druhé půlky už je trochu divočejší soul/funk. O něco víc synťáků a moc pěkné hammondy, které mě tady baví fakt hodně. Místy to připomíná Steely Dan, stejně jako pozdější desky. Vyzdvihl bych výborné skladby Jack Miraculous, People Gotta Move a Poor Happy Jimmy a možná ještě dramatickou Powerful People. Bubeník (vynikající) Graham Lear a klávesák Richard Baker hráli později se Santanou.
Storm at Sunup (1975)
Třetí album je ještě pestřejší, jazzovější i rockovější, ale pořád je tam ten soulový základ. Třeba úvod titulní skladby zní jako George Duke, ale pak se rozjede santanovský jazzrock s výborným Learem a nádherným saxofonovým sólem. Tohle plus Love Is A Night zjevně byla hodně velká inspirace pro Aja od Steely Dan (Love Is A Night je skoro vykradená). Druhý skvost je Where Am I Going. Pěkný hlavní motiv, opět super bicí a uprostřed krásné kytarové sólo (jakýsi Jay Graydon, který hraje i na některé desce Steely Dan). Ty kratší písničky jsou některé hodně dobré (Love Me Now, Love Is A Night), některé spíš průměrné (Father and Son postavená hlavně na textu, Keep On Walking), ale pořád zajímavé (Keep On Walking s nečekanou harmonikou, Mama Coco, Getting High).
The Gist of the Gemini (1976)
Chytlavá a silná Love Of My Life se spoustou klávesových vyhrávek a funky kudrlinek připomíná Automatic Man. Podobně jako u minulého alba mě tady moc nebaví ty pomalejší balady (Ugly Man, Omens of Love), protože už nejsou tak osobité jako na prvním albu. Naštěstí jsou tu i dravější věci, třeba Fly Into This Night. No a pak je tady najednou osmnáctiminutová War Suite, která je někde mezi Romantic Warrior od Return to Forever a latinsko-orchestrální verzí Also Sprach Zarathustra od Deodata nebo některými rozmáchlostmi ELP. Ty instrumentální části jsou zajímavé, ale zpívané části jsou spíše průměrné.
A Pauper in Paradise (1977)
Po předchozím slabším albu jsou pryč Baker a Lear, ale je tady další klávesák, kterého záhy přetáhl Santana - Chris Rhyne. Album není vyloženě špatné, ale chybí mi tady silnější materiál. Je to už dost dokola a propadá se to do průměru skladatelsky i aranžérsky. Z letargie vystupuje jako vrchol alba One Night With You s dobrými sbory. Na druhé straně je pánem orchestr. Black and Blue mě nebaví, ale A Pauper In Paradise se poslouchá celkem dobře, i když po tom náhlém zvratu zhruba v polovině je to dost extravagantní. Moc ale nevím, co si o tom mám myslet.
Brother to Brother (1978)
Na tomhle albu se vrátili k rockovější variantě soulu/funky. Už úvodní Appaloosa a The River Must Flow působí po předchozí desce jako živá voda a patří mezi lepší část alba. Na tomhle albu je zhruba tolik sólové kytary, jako na všech předchozích dohromady. Santanovský kytarista se santanovským jménem Carlos Rios hrál později se santanovým bubeníkem Michaelem Shrievem v novovlnném Novo Combo. Sestry Watersovy jsou i na deskách Santany z té doby. Celkově je to pohodová šlapající deska. Nejmíň mě baví hitovka I Just Wanna Stop a další dvě pomalejší skladby. Jinak je to solidní album. Vrcholem je titulní jazzrockový nářez Brother To Brother, který má dost prostoru i pro výborné instrumentální pasáže a kytarové sólo. Místy vyloženě santanovské a la Swing of Delight.
Nightwalker (1981)
Tohle album má trochu aktualizovaný zvuk a uhlazenou produkci a je takovým mezníkem 70s/80s. Zahrané a nahrané je to pořád na úrovni, pár pěkných míst tam taky je, ale na to, že je to deska po třech letech od té poslední, tam není moc silného materiálu. Místo osobitých snových balad z první desky jsou tady nudné slaďárny. Naštěstí ale i pár rockových věcí, z nichž nejlepší je Santa Rosa. Zajímavé je, že po Learovi a Craneym tady bubnuje Vinnie Colaiuta, který se nejvíc projevuje ve Stay With Me, což je druhá nejlepší věc na albu.
Další alba už neznám. |
Registrace nového uživatele 
