Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Hosting     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Já Vánoce juchuchu
oslavím na Lopuchu!

Lopuch.cz

Povinné ručení
Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Klub GENESIS [ŽP: 8 týdnů] (kategorie Hudba) moderují Vaklaf, Bubla, PepaNovacek.
Archiv
Domovská stránka aktualizována 16.4.2019 20:53






Stojí za shlédnutí:




  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help

Nemáte právo psát do tohoto klubu. Práva vám může přidělit moderátor klubu. Požádejte ho v soukromé poště.

[ 27238 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
keysersoze KeyserSoze 11.11.2019 22:36  47226
Tak pro nechápavé:

TGM = Tomáš Garrigue Masaryk
GMC = General Motors Company
GM = George Michael

Hehe.
antony Antony Klaun ve věku hudby 11.11.2019 20:30  47225
Mě při čtení automaticky napadlo General Motors.
pepanovacek PepaNovacek 11.11.2019 20:08  47224
Ty zkratky jsou někdy fakt srandovní, mně tam chybí T, a čtu to tedy jako Garrigue Masaryk, hehe.
keysersoze KeyserSoze 11.11.2019 19:57  47223
PepaMáš pravdu, Pepo. GM tenkrát všechny zastínil. S prstem v nose.
pepanovacek PepaNovacek 11.11.2019 19:47  47222
OliasJá jsem ten koncert v roce 1992 viděl, a pamatuju se, jak jsem byl fakt na větvi, protože George Michael zazpíval Somebody To Love opravdu neuvěřitelně, nikdo lepší ten večer nebyl. A pár solidních sraček udělal snad každý, hehe.
keysersoze KeyserSoze 11.11.2019 18:34  47221
OliasPro mě byl George Michael jeden z nejlepších popových zpěváků vůbec. A měl jsem kliku ho i slyšet naživo. Ten určitě ve studiu nepotřeboval opakovačky - tak čistý zpěv s dokonalým frázováním se prostě jen tak neslyší.
olias Olias tUnE-yArDs! - https://www.youtube.com/channel/UCeo49u1 11.11.2019 17:25  47220
PepaPřipomíná George Michaela. Jo, v něčem jsou si podobní..GM byl taky naprosto vynikající zpěvák, pokaždé když si na něj vzpomenu, vybaví se mi jeho až šokujícím způsobem skvělé vystoupení s Queen, ovšem taky udělal pár solidních sraček, že, hehe..
bubla Bubla přesto - nebo snad právě proto 11.11.2019 11:12  47219
PepaTak to slyšíme docela podobně.
pepanovacek PepaNovacek 11.11.2019 11:09  47218
Gino Vannelli - druhá část, hehe
The Gist Of The Gemini – 1976

Jak jsem byl až nadšen ze Storm At Sunup, tak čtvrté album je podle mě propad. Líbila se mi úvodní Love Of My Life, a nelíbily, až sraly mě pomalé, unylé, popové (až snad sračkově přiteplené, nebo přitepleně sračkové) Ugly Man a Omens Of Love. Dlouhá kompozice War Suite byla docela milé překvapení, z větší části. Na albu se producentsky podílel Geoff Emerick, což já tedy ale nějak nikde neslyšel, hehe. Jo, a nejmladší brácha, Ross, který na předchozím albu jen zpíval vokály, tady hraje i na kytaru – jestli je teda pravda, co píšou na těchhletěch internetech.

A Pauper In Paradise – 1977

A propad pokračuje, ono taky vydat pět alb za pět let … v té době sice naprosto běžná věc, dnes takřka nepředstavitelná. Tady se shodnu s Honzou – vrchol alba, i když spíš vrchůlek, je One Night With You, ten zvrat v závěrečné A Pauper In Paradise se mi docela líbí, je to takové příjemné vytržení z letargie, která se dostavuje při poslechu té předchozí pasáže. Ale to vytržení je velice krátké, celkově je to čtvrthodinová nuda a vata. Už na minulém albu jsem si občas říkal, koho mi Gino Vannelli připomíná, a je to, prosím pěkně, George Michael.

Brother To Brother – 1978

Pokud si pustíte tohle album hned po A Pauper In Paradise, tak je to skoro šok. Appaloosa je vynikající, možná i nejlepší skladba z celého alba. Ale stejně mě pořád sere ten zvuk hi – hat, který je prostě ohavný, zní jak moje Amati, které mi tatínek koupil ve stejném roce, tedy 1978. Moc se mi taky líbí Love And Emotion, výborně šlape a je tam skvělá kytara. A jedním z vrcholů je samozřejmě Brother To Brother, ty instrumentální pasáže jsou vynikající, skvělá rytmika, kytara, to je opravdu super skladba, super zahraná. Ty pomalejší skladby mě taky baví mnohem míň, ale celkově je tohle album asi nejrockovější, a asi i suverénně nejlepší, hehe.

Nightwalker – 1981

První skladba mě doslova ohromila, hlavně tedy zvukově. A rytmika je skvělá, Vinnie Colaiuta to opravdu hrne úžasně. I druhá skladba na mě působí jako smršť. Třetí skladba mě moc nebaví, ale I Believe je zase skvělá – zní moderně, nadupaně, prostě za mě paráda.Ty © Bubla pomalé nudné slaďárny mi tady až tak nevadí, a nezdá se mi, že by byl materiál nějaký slabší. Vyloženě slabou nebo blbou skladbu jsem tady neslyšel (nejslabší je asi závěrečná) Santa Rosa je výborná, a třeba Stay With Me je skoro bomba. Celkově se mi Nightwalker líbí opravdu moc. A další alba taky už neznám.
antony Antony Klaun ve věku hudby 11.11.2019 10:21  47217
Gino Vannelli mně vždycky přitahoval, obzvláště jeho tvorba ze sedmdesátek je skvělá. Přišel mi svým vývojem a proměnlivostí takový Queenovský, potažmo Mercuryovský. Musím si ho osvěžit..
antony Antony Klaun ve věku hudby 11.11.2019 10:19  47216
Po návratu z dovolené tady vidím spoustu inspirativních příspěvků. Děkuji všem.
pepanovacek PepaNovacek 10.11.2019 18:58  47215
Gino Vannelli
Tak já jsem si ho poslechl po delší době taky, přesněji řečeno po šestaapadesáti a půl letech, hehe. Zatím tedy první tři alba.

Crazy Life, to jsou opravdu pohodové skladby, úplně na větvi jsem z nich ale nebyl, moc pěkné je to elektrické piano, nejvíc se mi líbila Fling Of Mine. Album obsahuje devět skladeb a nemá ani pětadvacet minut, hehe, takhle krátké desky netočili ani The Beatles.

Powerful People je mnohem lepší, resp. mně se mnohem víc líbí, je rockovější, skvělá je People Gotta Move, Jack Miraculous se výborným sólem na syntezátor, a jazzová Powerful People. Při poslechu tohohle alba jsem si už místy říkal, že je výborné.

No a Storm At Sunup je výborné (skoro) celé, to už se mi opravdu líbilo moc. Úvodní jazzrocková skladba je fakt super, druhá, tvrdší, taky. Bicí jsou výborné, i zvukově je to lahůdka. A i třetí, Mama Coco, se mi moc líbí, pak jakoby spadne řemen, ale jen na chvíli, opět se to rozjede ve Where Am I Going, což je pro mě asi nejpovedenější skladba na albu. Skvělá je Love Is A Night se parádní basou i poslední Getting High. A Gino Vannelli zpívá fantasticky.

Děkuji Luďku, Jane, Oliasi a Bublo. Zítra budu pokračovat.
olias Olias tUnE-yArDs! - https://www.youtube.com/channel/UCeo49u1 10.11.2019 18:41  47214
BublaPěkný souhrn, je vidět, že sis to poslechl s chutí. Chtěl jsem už předtím reagovat na to ´přetahování´ muzikantů. Nemyslím, že by to bylo Vanellimu nějak vadilo, což dokazuje právě třeba Colaiuta, který nahradil Craneyho (ten v té době zjevně už byl u Jethro Tull(. Vanelli byl evidentně schopen najmout kohokoliv..
bubla Bubla přesto - nebo snad právě proto 10.11.2019 16:39  47213
Gino Vannelli

Tak jsem si ho po delší době poslechl, kocoura jednoho. Možná se pletu, ale podle mě je to případ muzikanta ze Severní Ameriky, který byl poměrně dost osobitý a ovlivnil jiné kapely, ale v Evropě je prakticky neznámý. Možná za to může i to jméno, hehe. Od kterého byste asi nečekali texty, které nejsou blbé a často jsou dost politické. Nejsem moc schopen to hodnotit hvězdičkově. První album je dost specifické a velmi osobité. Spolu s Powerful People, Storm at Sunup a Brother to Brother jsou to hodně dobré desky s několika vynikajícími skladbami. Gist of Gemini, Pauper in Paradise a Nightwalker jsou slabší. Ze všech sedmi alb, co znám, by se dal udělat tak osmdesátiminutový nabušený výběr, který by mi v podstatě stačil.

Crazy Life (1973)
Pohodové latin/soulové balady s elektrickým pianem a lehkými perkusemi, místy je to skoro až bossa nebo jako brazilský magický pop/folk Lo Borgese a Miltona Nascimenta. Je to hodně klidné album, chybí tam jakákoli bombastičnost a předvádivost, vůbec to netlačí na pilu, nesnaží se ty vesměs dobré písničky vyždímat do kýče (možná s výjimkou závěrečné Piano Song). Občas je to i funky, třeba Great Lake Canoe. Největší odvaz i vokálně je asi One Woman Lover.

Powerful People (1974)
Druhé album je z jedné půlky podobné prvnímu a z druhé půlky už je trochu divočejší soul/funk. O něco víc synťáků a moc pěkné hammondy, které mě tady baví fakt hodně. Místy to připomíná Steely Dan, stejně jako pozdější desky. Vyzdvihl bych výborné skladby Jack Miraculous, People Gotta Move a Poor Happy Jimmy a možná ještě dramatickou Powerful People. Bubeník (vynikající) Graham Lear a klávesák Richard Baker hráli později se Santanou.

Storm at Sunup (1975)
Třetí album je ještě pestřejší, jazzovější i rockovější, ale pořád je tam ten soulový základ. Třeba úvod titulní skladby zní jako George Duke, ale pak se rozjede santanovský jazzrock s výborným Learem a nádherným saxofonovým sólem. Tohle plus Love Is A Night zjevně byla hodně velká inspirace pro Aja od Steely Dan (Love Is A Night je skoro vykradená). Druhý skvost je Where Am I Going. Pěkný hlavní motiv, opět super bicí a uprostřed krásné kytarové sólo (jakýsi Jay Graydon, který hraje i na některé desce Steely Dan). Ty kratší písničky jsou některé hodně dobré (Love Me Now, Love Is A Night), některé spíš průměrné (Father and Son postavená hlavně na textu, Keep On Walking), ale pořád zajímavé (Keep On Walking s nečekanou harmonikou, Mama Coco, Getting High).

The Gist of the Gemini (1976)
Chytlavá a silná Love Of My Life se spoustou klávesových vyhrávek a funky kudrlinek připomíná Automatic Man. Podobně jako u minulého alba mě tady moc nebaví ty pomalejší balady (Ugly Man, Omens of Love), protože už nejsou tak osobité jako na prvním albu. Naštěstí jsou tu i dravější věci, třeba Fly Into This Night. No a pak je tady najednou osmnáctiminutová War Suite, která je někde mezi Romantic Warrior od Return to Forever a latinsko-orchestrální verzí Also Sprach Zarathustra od Deodata nebo některými rozmáchlostmi ELP. Ty instrumentální části jsou zajímavé, ale zpívané části jsou spíše průměrné.

A Pauper in Paradise (1977)
Po předchozím slabším albu jsou pryč Baker a Lear, ale je tady další klávesák, kterého záhy přetáhl Santana - Chris Rhyne. Album není vyloženě špatné, ale chybí mi tady silnější materiál. Je to už dost dokola a propadá se to do průměru skladatelsky i aranžérsky. Z letargie vystupuje jako vrchol alba One Night With You s dobrými sbory. Na druhé straně je pánem orchestr. Black and Blue mě nebaví, ale A Pauper In Paradise se poslouchá celkem dobře, i když po tom náhlém zvratu zhruba v polovině je to dost extravagantní. Moc ale nevím, co si o tom mám myslet.

Brother to Brother (1978)
Na tomhle albu se vrátili k rockovější variantě soulu/funky. Už úvodní Appaloosa a The River Must Flow působí po předchozí desce jako živá voda a patří mezi lepší část alba. Na tomhle albu je zhruba tolik sólové kytary, jako na všech předchozích dohromady. Santanovský kytarista se santanovským jménem Carlos Rios hrál později se santanovým bubeníkem Michaelem Shrievem v novovlnném Novo Combo. Sestry Watersovy jsou i na deskách Santany z té doby. Celkově je to pohodová šlapající deska. Nejmíň mě baví hitovka I Just Wanna Stop a další dvě pomalejší skladby. Jinak je to solidní album. Vrcholem je titulní jazzrockový nářez Brother To Brother, který má dost prostoru i pro výborné instrumentální pasáže a kytarové sólo. Místy vyloženě santanovské a la Swing of Delight.

Nightwalker (1981)
Tohle album má trochu aktualizovaný zvuk a uhlazenou produkci a je takovým mezníkem 70s/80s. Zahrané a nahrané je to pořád na úrovni, pár pěkných míst tam taky je, ale na to, že je to deska po třech letech od té poslední, tam není moc silného materiálu. Místo osobitých snových balad z první desky jsou tady nudné slaďárny. Naštěstí ale i pár rockových věcí, z nichž nejlepší je Santa Rosa. Zajímavé je, že po Learovi a Craneym tady bubnuje Vinnie Colaiuta, který se nejvíc projevuje ve Stay With Me, což je druhá nejlepší věc na albu.

Další alba už neznám.
bubla Bubla přesto - nebo snad právě proto 8.11.2019 22:34  47212
OliasJá neříkám, že to neni dobrý, hodně se jím v té době inspiroval Santana, kterej mu i přetáhl ty muzikanty. Akorát mě to nikdy nějak zázračně nechytlo.

[ 27238 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
Povinné ručení porovnání

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt