Rush – Grace Under PressurePo nepovedeném albu Signals je doslova radost poslouchat Grace Under Pressure. Kapela jakoby se tak trochu vrátila o tři, čtyři roky zpátky.
Jsem skutečně nadšen. Už po dvou posleších jsem byl rozhodnutý dát čtyři hvězdičky, ale s každým dalším se mi ta muzika líbila víc a víc. Opravdu veliká, veliká radost. Atributy osmdesátek jsou tady naprosto evidentní - zvuk, použití elektronických bicích, aranže, moderní syntezátory, všech osm skladeb je, řekl bych, velice přístupných, nejen délkou, ale i svou jednoduchostí, která je ovšem jen zdánlivá. Pozorný posluchač si jistě všimne, že většina skladeb jsou poměrně složité artrockové kompozice, jako třeba hned úvodní, vynikající Distant Early Warning. Kromě jistého návratu o pár let zpátky, tady slyším taky radost, pohodu, muzikantské nadšení, energii, to vše tady doslova tryská plnými proudy, a to mi na Signals chybělo.
Album je velice vyrovnané, není tady jediná slabá skladba, a jestliže je první strana výborná, tak druhá začíná opravdu bombou, The Body Electric, což je skvělá skladba, nádhera a veliká pochvala, je radost takovou muziku poslouchat. Přemýšlím, že se Rush poprvé podařilo zařadit skladby na album tak, že graduje až do úplného závěru, alespoň mým uším to tak připadá, Kid Gloves je jeden z vrcholů, ale stejně tak následujíc Red Lenses a závěrečná Between The Wheels. Při poslechu posledních dvou skladeb jsem si dlouho lámal hlavu, co mi připomínají. A asi na to nepřišel. V Red Lenses znějí Rush asi nejvíc jinak, jako nějaká bluesová kapela ze začátku sedmdesátých let, ale marně přemýšlím, jaká. U Between The Wheels jsem nejprve myslel, že mi připomíná něco od Steve Hacketta, a pak mě napadla Without Hope You Cannot Start The Day z alba Union od Yes. Ale asi to taky nebude přesně ono.
V rámci poslechů tohoto alba jsem rovněž shlédl hodinové video Grace Under Pressure Tour, a byl nadšen. Skladby z alba Signals byly očividně – a ušislyšně - nejslabší, ale naživo bych je klidně ohodnotil o půl až celou jednotku více, stejně tak Vital Signs z Moving Pictures, ta tady má grády jako kráva, hlavně ten závěr, to je proti studiové nahrávce až neuvěřitelný rozdíl. Jsem moc rád, že jsem tohle video viděl, protože kapela hraje neskutečně dobře, instrumentálně jsou zkrátka na vrcholu, ta sehranost, lehkost, radost a pohoda, s jakou si koncert evidentně užívají, je naprosto úchvatná. Neil Peart hraje fantasticky, ale ten mě ani tak nepřekvapil, největší bomba pro mě byla baskytara. Za prvé hraje Geddy Lee na podivný, až ošklivý nástroj s názvem Steinberger L2, ale hlavně hraje naprosto famózně. A stejně tak zpívá, až mě to fakt zarazilo, a říkal jsem si, jak moc je asi ta nahrávka upravená. Všiml jsem si taky několika míst, kde se ozývají zvuky nástrojů, na které nikdo evidentně nehraje (dával jsem v těch pasážích dobrý pozor, jestli Geddy Lee nebo Alex Lifeson nešlapají na nějaké pedály. Nešlapali). Nejmarkantnější je to ve skladbě Tom Sawyer. Ale necítil jsem se podvedený, prostě ten záznam vylepšili, nijak zvlášť to nevadí. A jelikož jsem si pak ještě poslechl celý koncert z audia, který má skoro dvě a půl hodiny, a jehož technická kvalita není nic moc, tak doporučuji opravdu spíš to video. Nicméně pro nadšence, jako jsem já, tady je odkaz:
https://www.youtube.com/watch?v=wHcWMM_XCbc
Abych byl ale taky trochu kritický – nebo spíš objektivní – tak musím bohužel napsat, že po YYZ, kterou rovněž zahráli fantasticky, přišel bez přehánění šok, a to sice zpěv v The Temples Of Syrinx. Dost příšerný. Ale zase závěr velmi mile překvapil – při dvou skladbách z prvního alba, Finding My Way a In The Mood jsem si uvědomil, že vidím na pódiu Rush po více, než deseti letech od vydání prvního alba, a že tahle kapela prostě urazila za tu dobu neuvěřitelnou a obdivuhodnou cestu. Evidentně na sobě strašně pracovali, a zlepšovali se celý ten čas ve všech směrech, kompozičně, aranžérsky, zvukově, instrumentálně, a při sledování toho koncertu jsem si několikrát vzpomněl hlavně na Genesis, ale i další rockové superkapely té doby. Samozřejmě, že se žádné nepodařilo udržet na vrcholu (teď myslím zejména skladatelském) extrémně dlouhou dobu, a já tam cítím velkou podobnost. Prostě v začátcích slyšíme u těchhle skvělých kapel to mladické nadšení, ten elán, energii, odhodlání, taky určitou naivitu a nezkaženost, a logicky se po nějaké době dostaví vyčerpání, vyhaslost, ztráta invence, objeví se nějaké ty hvězdné manýry, kdy je asi těžké ustát slávu, peníze, obdiv fanoušků i kritiky, plné koncertní haly nebo dokonce stadiony, když vám je třeba teprve pětadvacet let.
Jsem poctivý a upřímný, a jak jsem už několikrát psal, nebojím se žádných překvapení, a ani nemám problém změnit zcela zásadně hodnocení. Jsem rád, že jsem si našel ten hodinový koncert, který jsem neznal, protože mě napadlo, pustit si ještě jednou Signals (po osmé, výjimečně jsem poslechy počítal), a rovněž přidal na svém hodnocení. S odstupem několika dnů to tedy vidím podobně, jako s alby Permanent Waves a Moving Pictures. Totiž, že Signals a Grace Under Pressure vnímám jako dvojalbum, s tím rozdílem, že slabší je první strana.
Až mě teď napadá, jestli to s tou upřímností a poctivostí nepřeháním. Tuhle recenzi píšu na několikrát, a jelikož dnes (16. 7.) oznámil Marek, že dva týdny nebude mít čas, tak jsem zvědav, jestli a kolikrát si ještě obě poslední alba pustím, a jak moc ještě změním svůj názor na ně. No, aspoň vidíte, jak se mnou hudba Rush cloumá. Samotného mě to překvapuje. Ale ještě víc těší.
No a 18.7. jsem si obě alba znovu poslechl, a už s tím musím přestat. Nechám všechno, co jsem napsal, ať už to působí jakkoliv zmateně. Prostě beru zpět svoje hodnocení Signals, a dávám, stejně jako Grace Under Pressure plnou hehepalbu.
5/5
|
Registrace nového uživatele 
