Chcete něco pro zasmání, hehe ?
Po skoro třech týdnech jsem ze sklepa vytáhl běžky a vyrazil dnes ráno směr Harrachov. Samozřejmě jsem nepočítal, že bude sníh hned někde dole, ale myslel jsem si, že než dojdu na Ručičky, což je tři a půl kilometru, tak někde v lese lyže nasadím. Nenasadil. Po šesti kilometrech jsem došel na Dvoračky, a bylo mi jedno, že asi na lyžích pojedu jen polovinu trasy, protože bylo nádherně, a ty výhledy na Rokytnici stály za to.
Říkali mi asi tři kolegové, že z Dvoraček je to hroznej krpál, asi kilometr a půl, který se na lyžích nedá jet, a musí se pěšky, ale pak, že to je paráda. Mně kopce nevadí, i když v tom sněhu to nebylo úplně příjemný, a taky jsem si všiml cedule s nápisem Lavinové nebezpečí, které jsem ovšem nevěnoval pozornost, ani faktu, že je na rozcestí, kde rovně je zelená, kterou jsem se vydal, a neměl, a doleva červená, kterou jsem se nevydal, a měl, jak jsem zjistil po návratu na mapách :-)
Pořád ale jsem byl v klidu, a ani mi nevadilo, že tedy na lyžích pojedu asi necelou polovinu plánované trasy.
Sem tam jsem se zabořil do sněhu, občas po koleno, občas až po pás, a jelikož byl krásný den, teplo, a já nikam nespěchal, tak jsem si vždycky rozepnul botu, a sníh vyklepal, abych neměl vlhké ponožky, že jo :-)
Pak jsem už i (zatím jen lehce) znervózněl, protože cesta přestávala být cestou, pode mnou byla nějaká strž nebo roklina, do které se mi nechtělo spadnout, nade mnou se tyčily poměrně zlověstné skály, a všude kolem to vypadalo tak nějak lavinově - jsem rád, že jsem to poznal, podle mapy je to Kotelní jáma - lavinový svah, hehe.
Potom už jsem byl nervózní celkem slušně, v ruce běžky, všude kolem přes metr sněhu, cesta v prdeli, a to už mi opravdu vůbec nevadilo, že na běžkách neujedu ani jeden decimetr :-)
Stále jsem ale po zaboření se do sněhu rozepínal boty a vyklepával sníh, zdálo se mi to důležité.
Moje nervozita byla čím dál větší, a když jsem v lese spatřil potok, řekl jsem si, že se musím držet u něj, protože se přece někde musí vlít do nějaké řeky, že jo ? V jednom místě se ale do toho potoka vléval jiný, a já musel ten užší nějak překonat, pokud jsem se nechtěl vracet. Jednou nohou jsem se smekl, a lehce jí na chvíli do potoka ponořil, ovšem boty se zdají kvalitní, protože jsem žádné vlhko nepocítil. Ale po dalších několika desítkách minut jsem byl ve stejné situaci, potok byl už spíš taková říčka, a já věděl, že prostě jí úplně normálně přejdu, a bude mi úplně u prdele, jestli si namočím boty a ponožky. Namočil, i kalhoty, a říčku jsem přebrodil asi po kolena. Kdyby bylo třeba mínus deset, měl bych už možná v tuto chvíli natažené bačkory :-)
Přechod přes řeku měl jednu nespornou výhodu - nemusel jsem už řešit, a zdržovat se nějakým vyklepáváním sněhu z bot kvůli vlhkým ponožkám. Několikrát jsem i upadl, jednou mi spadly sluneční brýle do potoka, a párkrát jsem se přistihl při myšlence, že mi je všechno jedno, že seru na běžky, že seru na všechno, hlavně, abych se vymotal někam do civilizace, a zachránil si svůj mrzký život :-)
Několikrát se objevila cestička, a já několikrát zajásal, ovšem většinou skončila u vody a já se drápal do nějakých strží.
Nakonec jsem zahlédl stavení, pak cestu a pak dokonce silnici, a umíte si asi představit, jak se mi ulevilo. Bylo mi úplně jedno, že nevím, kde jsem - byly to Dolní Mísečky. Šel jsem asi dva kilometry po silnici, zamával asi na pět aut, která projela, všichni se na mě vysrali :-)
Nakonec jsem měl zprdele kliku - došel jsem k autobusové zastávce Vítkovice - hotel Skála, a za tři minuty přijel autobus, který mě odvezl do Semil, a odtud jsem měl hned přípoj až do Tanvaldu.
Byl to moc pěkný výlet, a jsem rád, že jsem si ho tak pěkně naplánoval :-) |
Registrace nového uživatele 
