Tak AC/DC byli asi skvělí, zaznamenal jsem jen samé pozitivní, až nadšené reakce. A nejvíc se mi líbila tato:
Mňága a Žďorp
15 hod ·
Petr píše: Včera to byla fakt magická noc, myslím, že tak pro šedesát tisíc lidí :-) Vzpomněl jsem si, jak jsme na gymplu nábožně poslouchali album Highway to Hell, a hleďme, po pětatřiceti letech skřítek s kytarou stále řádí na pódiu, kapele to zařezává snad líp než zamlada, letní noc voní a já si říkám: Kam se (ještě) dožijem, když už jsme se dožili až sem?
V mé postpubertě, v období hudebních začátků, kdy jsme hrávali jen na tzv neoficiálních soukromých akcích pořádaných různě po zahradách, hospodách, vždy za doprovodu policejní buzerace a otravování, se mi jednou zdál sen, že jdu s kámošema a s lidma krásným letním dnem na nějaký festival a ten sen byl provázen tak intenzivním pocitem štěstí, že mě to probudilo a já si uvědomil, že žiju v rozvinuté socialistické společnosti roku 1985, plné fízlů, lhaní, ostnatých drátů a marné existence bez budoucnosti, což bylo probuzení jako gilotina a já se tehdy rozbrečel z toho, jak ten sen a pocit byl krásný a současně zoufale nedostupný. Už mnohokrát jsem si na něj vzpomněl, a včera zas :-)
Nechce se mi podrobně analyzovat, proč jsou právě AC/DC tak zábavní a proč jsme se dvě hodiny všichni chovali jako blázni, skákali, hrozili, zpívali a tančili, vždyť jsou to fakt všechno jen čtyři kila, základní rytmus, jednoduchý melodia - v tom to asi nebude. Nebo možná bude? :-) Možná je to ta energie, důvěryhodnost a nadšení, které do své hudby kdysi nacpali a jejíž plamen udržují tak dlouho, až se stali součástí našich životů. Možná nejdo o to, CO děláš, ale JAK to děláš. Čo ja viem? :-)
Jasně, že je to taky bysnys jako prase, ale to je mi ve chvíli, kdy přede mnou poletuje sedmdesátiletý Angus a hraje tak božsky, kdy koukám na basáka, který je v kapele 40 let , vypadá furt stejně, akorát má bílý vlasy a oddaně hraje furt dokola ty svoje osminy, úplně ukradené. Dokonce i ten bembelín Axl má navždy můj respekt z toho, jak se ke svý roli postavil. Když zpíval starší písničky, znělo to opravdu jako Bon Scott, a když se občas uklonil a poděkoval za příležitost zazpívat si s kapelou, kterou miloval už jako (cituji) mladej chuligán, v kotli jsme žasli. :-)
Nejvíc mám pod kůží právě zmíněné album Highway to Hell, a tak jsem se moh posrat, když jako druhej přídavek spustil song číslo 4 (pokud se dobře pamatuju) z týhle desky - Touch Too Much. Nepustil jsem si to teda už leta :-), ale text mi naskočil raz dva a vzpomněl jsem si, jak jsme si pouštěli furt dokola ty sbory v druhý půlce skladby. Masakr!!! :-) Dnes jsem se dočetl, že tuhle písničku zahráli včera poprve po 35ti letech. No je to možný, tohleto? :-)
https://www.youtube.com/watch?v=JGftIcp2SC0 |
Registrace nového uživatele 
