FERMATA
FERMATA 1975
První album Fermaty mi zní nejarchaičtěji, ovšem je potřeba si uvědomit spoustu souvislostí – mluvím o kapele, která je pro mě srovnatelná v podstatě s kýmkoliv na světě, natáčelo se za socialistického husákovského režimu, kapela byla na začátku své kariéry atd., atd. Takže nechci psát negativně o nějakých nedostatcích, nicméně mě debut Fermaty neoslnil, jako některé další nahrávky. Místy zní album až legračně, zejména rytmika, navíc, když člověk ví, jak fantastičtí bubeníci (hlavně Martin Valihora a dnes Igor Skovay) později v kapele hráli, totéž platí o baskytaristech, Laco Lučeničovi a zejména pak Fedoru Frešovi. Ovšem náznaky toho, co přijde, cítím už tady. Nejvíc v závěrečné Perpetum III., hlavně v tom úžasném (nespočítatelném) motivu z úvodu skladby, který se pak opakuje v posledních pěti minutách se střídáním sól na kytaru a klávesy. Je to – pro mě – jiná muzika, než ta, kterou tak na Fermatě miluju. O tom ale později.
PIESEŇ Z HÔ¼ - 1976
Album otvírá titulní, jedenáctiminutová Pieseň z hô¾, opravdu hodně jazzrocková skladba a já si znovu uvědomuju, jak jiná je Fermata dnes, hlavně naživo, sám jsem loni na podzim jazzrock očekával a je fakt, že i provedení téhle skladby na živém albu z roku 1999 je velice odlišné, rockovější, tvrdší. Od úvodních taktů je zřejmá změna na bubenickém postu, Cyril Zeleňák hraje podstatně rozmanitěji, moderněji, s mnohem větším nadhledem, nicméně se nemohu ubránit pocitu až chladné akademičnosti a zbytečně dlouho opakovaného hlavního hudebního motivu, což platí i o následující skladbě, Svatba na Medvedej lúke a částečně i o třetí, Posledný jarmok v Radvani. Tam už ale náznaky typické (mojí typické) Fermaty jsou, ve střídavých sólech kytary a kláves.
I skladba Priadky je ve stejném duchu, řekl bych takový typický jazzrock té doby, s pěkným Ferovým sólem v páté minutě.
A tak – pro mě – to nejlepší přichází nakonec, nejprve v kraťounké Dolu Váhom, ze které přímo čiší slovenskost a hlavně pak v poslední, desetiminutové Vo Zvolene zvony zvonia. I tady se vlastně opakuje jeden hudební motiv, ovšem rozjíždí se pěkně a velmi pozvolna, ve třetí minutě se přidají housle a je to opravdu nejen zajímavé, ale i velice krásné a opět velice slovenské. Stejně tak vyhrávky na syntezátor se zvukem zvonů. V polovině se skladba zlomí do sóla na klávesy, posléze na housle, aby se v posledních třech minutách nejprve jen v jakýchsi náznacích a později naplno vrátila k hlavnímu hudebnímu motivu z úvodu, který je pak v úplném závěru vylepšen vokály. Vylepšen moc povedeně.
HUASCARAN – 1977
Vynikající album !!!!! Titulní Huascaran I, kterým Fermata začíná dnes svoje koncerty, jejíž úvod mi připomíná začátek Close To The Edge (musím se někdy Fera zeptat, jestli ho skutečně Yes inspirovali) a při které si nemohu nevzpomenout na svoje miláčky Genesis. Když si uvědomím, jak skvělá alba točili v té době (A Trick Of The Tail, Wind And Wuthering) a jak odlišně zní po třiceti letech naživo a to samé platí o Fermatě. Jen s tím zásadním rozdílem, že v případě Genesis je ten posun směrem dolů (nepíše se mi to lehce), u Fermaty nahoru.
Líbí se mi řazení skladeb, jeden Huascaran na začátku, druhý na konci, oba od Fera a uprostřed Berkovy dvě skladby – 80 000 a Solidarity, musím Berku velice pochválit – jeho rukopis je evidentní a obě skladby jsou úžasné, ten motiv v 80 000 na deset dob, to je fakt paráda !! Líbí se mi – nesmírně !!!!! – Laco Lučenič, hraje opravdu úžasně a ten zvuk, na tu dobu – a místo natáčení !! – neuvěřitelný !! Líbí se mi Karol Oláh. Líbí se mi bonusy, dokonce skladba 15 je podle mě nejlepší z celého alba, jako autoři jsou uvedeni Griglák i Berka, no a já si říkám, že asi proto se mi tak líbí, chápete, ne ? Líbí se mi všechno, je to značný, opravdu veliký posun, ve všech směrech, oproti druhému albu. Ještě pořád je to na mě moc velký jazzrock, hodně mi to připomíná největší světové kapely té doby, třeba The Mahavishnu Orchestra nebo Chicka Coreu s Return to Forever a žádný zásadní kvalitativní rozdíl neslyším, ale asi to není ten můj pravý šálek kávy, chcete – li, nerozumím tomu. Ano, Huascaran je výtečné album, ovšem vrchol Fermaty – alespoň pro mě – má teprve přijít.
DUNAJSKÁ LEGENDA 1980
Vrcholem tvorby Fermaty jsou tři alba, natočená během dvou let ve stejné sestavě : Fero Griglák – Tomáš Berka – Fedor Frešo – Karol Oláh, a to Dunajská legenda, Biela planéta a Generation.
Kapela se posunula od místy (pro mě) až nudného (uznávám, že je to silné slovo) jazzrocku k přímočařejší, rockovější, tvrdší a snad i přístupnější muzice, ke kratším skladbám. A už na tomhle albu je ten posun opravdu velice zřetelný, začíná to být ta moje Fermata, jakou mám nejraději. Silné, slovanské (a slovenské) hudební motivy, při kterých si uvědomuju tuhle naší vyjímečnost, kterou prostě opravdu jiné kapely mít nemůžou. Zpěvná a technicky brilantní Ferova kytara, už tady občas s tím úžasným tónem, ze kterého se později ještě mnohokrát doslova podělám (naživo pak vždycky). Asi nejvíc jazzový Tomáš Berka, který kromě vynikajících beglajtů a sól je i autor převážné části skladeb. No a výtečná rytmika, Karol Oláh a nový baskytarista Fedor Frešo, který doslova tvrdí muziku, je to takový protipól Berkova jazzového přístupu a je opravdu radost ho poslouchat.
Všechny skladby jsou velice vyrovnané, osobně bych vyzdvihl poslední tři, hlavně Žilic, ozvláštněný zajímavými vokály a s parádní basou, asi nejtvrdší věc na albu. Vůbec mám pocit, že Berkův vliv na tomhle albu je obrovský, až snad zásadní.
Dunajská legenda je veliký posun. Roli hrají možná i tři roky, které uplynuly od natočení Huascaranu. Fermata se s každým dalším albem dostávala výš a výš, rozdíl mezi prvním a druhým je obrovský, Huascaran je bez debat mezníkem kapely, no a tady je posun hlavně v hudebním směru, kterým se kapela začala ubírat. A pro mě to byl tedy směr rozhodně ten nejlepší, jaký si mohla zvolit.
BIELA PLANÉTA 1980
Já to vidím asi takhle : první tři alba mají hodně společného, vyšla brzy po sobě, muzika Fermaty je dost podobná, ano, říkejme tomu jazzrock, jazzrock s prvky artrocku, je to jedno, pro mě je to jedna etapa kapely, kdy na každém dalším albu byl evidentní kvalitativní posun, ve všech směrech a Huacaran je skutečný vrchol tohoto období, krásná deska, téměř dokonalá.
Druhá etapa Fermaty, to jsou další tři alba. I ona vyšla v rychlém sledu, během dvou let, hraje na nich jedna sestava a i hudebně na mě působí jaksi uceleně a s podobnou vzestupnou tendencí, jako v případě prvních tří. Už na Dunajské legendě se, po tříleté pauze, ukázala Fermata v dost odlišném stylu, který potvrzuje a ještě posunuje i na Bielej planétě. Osm poměrně krátkých, v podstatě normálních písniček, skoro až popových (v dobrém slova smyslu), nemůžu si pomoci, pro mě jsou mnohé hity, které by si zasloužily hrát v rádiu, chybí jim jen zpěv. Chci se vyhnout srovnávání, jaké se mi nabízí (s např. již zmiňovanými Genesis a jejich postupnému odklonu po odchodu Petera Gabriela, odklonu, který probíhal zhruba ve stejné době jako u Fermaty), ale znovu opakuju – cesta, kterou se kapela vydala, byla správná. Působí na celém albu velice sevřeně, sehraně, rytmika bezchybně šlape, rád bych si poslechl nějaké živé nahrávky z té doby, existují – li, opravdu je radost poslouchat tandem Karol Oláh – Fedor Frešo, je to pro mě podobná lahůdka, jako Vlado Čech – Vladimír Padrůněk. No a nad tím vším se doslova vznáší oba hlavní protagonisté, autoři hudby i sólisté – Tomáš Berka a Fero Griglák. I zvukově je album kvalitativním posunem.
Všech osm skladeb je skvělých, vrcholem jsou pro mě Da Gama, Humbolt a závěrečná Livingstone. Asi není náhoda, že právě Da Gama je na repertoáru Fermaty dodnes, je to opravdu povedený kousek, kde během čtyř a půl minut je ke slyšení jazz, hard rock i rytmické kotrmelce, ovšem Humbolt, to je pro mě z celého alba naprostý bonbónek, jedna z nejlepších skladeb vůbec. Začíná úplně nevinně, až sladce, podle lyrické předehry byste nečekali, to, co pak přijde. Fakt bomba !!!!! Hlavní motiv, taková kostra, je na 10 + 9 dob a je to prostě úžasné – jasné bicí, které to celé drží pohromadě s fantasticky brumlající Fedorovou basou a takovou novovlnou , Policeovskou kytarou v pozadí. První sloka je celá jen o tom brumlání, ve druhé se přidají klávesy s takovými vyhrávkami a pěknými smyčcovými kily. V další sloce nastává změna – kytarové sólo a rytmus je zjednodušen na sedm dob. No a závěr opět model 10 + 9. Omlouvám se za pitvání, já si většinou všimnu těch rytmických zhulenin už napoprvé, ale nezabývám se jimi, to až tak na čtvrtý, pátý poslech, ale tohle, to prostě JE k posrání !!!!! Žádná samoúčelná onanie, je to naprosto přirozené, všechno do sebe náramně a úžasně zapadá a výsledek je fantastický.
GENERATION – 1981
A Fermata, k mé radosti, pokračuje v nastoleném trendu – zní už téměř tak, jak jí miluju z živých vystoupení. Opět několik (tentokrát sedm) kratších písniček, které mají společné znaky – krásné, silné, slovansky znějící melodie, úžasná rytmika, dokonale sehraná a zvukově nádherná, úderná a místy moc pěkně tvrdá (někde jsem slyšel, jak Fedorovi kdosi vyčítal, že hraje postaru, trsátkem, nemoderně, mně se tenhle styl, kterým hrál i třeba Vláďa Padrůněk, strašně líbí), nejvíc do jazzu kapelu směřující klávesy Tomáše Berky a Ferova krásná sóla se silným a jasným zvukem, jaký dnes má i na koncertech. Samozřejmě, že jasným kandidátem na nejlepší skladbu alba je Viňa Del Mar, stěžejní číslo dnešního repertoáru Fermaty.
No a končí druhá – pro mě vrcholná – etapa kapely. Nechci hodnotit posun v muzice, protože to každý cítí a vnímá jinak, jak už jsem řekl, mně je mnohem bližší styl, prezentovaný na těchto třech albech, než jazzrock, jaký hrála Fermata v začátcích. Pro mě by mohla tahle tři alba vyjít jako celek, trojalbum v době svého vzniku nebo dvoj CD dnes. Stejná sestava, hodně podobná muzika, sám bych si vybral takových 45 minut a sestavil album, které by – pro mě – nemělo jedinou chybičku, jediné slabé místo, Viňa Del Mar z Generation, Žilic z Dunajské legendy a většinu z Bielej planéty, čímž jasně dávám najevo, kdo je můj favorit z těchto tří vrcholných alb Fermaty.
AD LIBITUM – 1984
Vyjímečné album v historii Fermaty, album, kde se zpívá. Měl jsem s ním trochu problém, považoval jsem ho za nejslabší, které kdy kapela vydala. Už ne. Je prostě jiné. Uplynuly tři roky, odešel Fedor Frešo (to je, myslím si, hodně znát), Karol Oláh se neubránil – místy – ohavnému, modernímu, elektronickému soundu bicích, stejně jako celá kapela, která zní občas jako Europe, ale muzika je to kvalitní. Juraj Bartovič zpívá výborně, za nejsilnější skladby považuji Posledné tango na Vajnorské ulici s nádherným, velice silným refrénem, Stoličky, šlapavý, pěkně tvrdý bigbít, trochu ve stylu Etc … a hardrockovou Prvý pád. Ano, Ad Libitum je hodně jiné, odlišné album, popovější, líbivější, přístupnější. Ale velice dobré a mně se právě líbí, že Fermata zůstala tou kvalitní kapelou i když zabrousila do trošku jiných vod.
SIMILE – 1991
Po sedmi letech se Fermata vrací s novým studiovým albem, Fero se obklopil mladými muzikanty, zůstal z původní sestavy sám a mám pocit, že skladatelsky vyzrál. Kapela hraje – jak jinak – úžasně a řekl bych, že ještě zdokonalila ten styl, který tak miluju hlavně z alba Biela planéta , že pokračuje v nastoupeném směru. Střídají se zde dvě polohy – rocková, místy hodně tvrdá s akustickou, lyrickou, občas mám ale pocit, že ty pomalejší věci nemají až takovou sílu. A tak úvodní, skoro hardrocková skladba Dr. Gamow dává sice tušit, že návrat to bude skutečně velkolepý, až bombastický, ale opravdu – a nepíše se mi to lehce – jsou na albu slabá místa. Spomienka na Amsterodam, to je pro mě takový vrchol toho, co se mi na Fermatě líbí – je to vlastně vyložený hit, už vůbec žádný jazzrock, silné, krásné melodie, nádherná kytara. A naživo – lahůdka !! No a jak je prvním vrcholem úvodní Dr. Gamow, druhým pak závěrečná Hrdzovlasá, krásná, rocková kompozice.
REAL TIME – 1994
Druhé album, natočené ve stejné sestavě a ve stejném duchu, je podle mého podstatně povedenější a vyrovnanější, než Simile. Začíná podobně, tvrdou vypalovačkou Long Way (v závěru se skvělým sólem na foukací harmoniku !!) a opět se tu střídají rockové věci s pomalými, lyrickými baladami s akustickou kytarou a krásnými, teplými klávesovými plochami (Returns) s typickými, slovanskými Ferovými sóly. Zvuk kytary je už takový, jak ho znám (a miluju) z koncertů Fermaty – silný, hutný, průrazný, dlouhý.
Somedays je parádní rocková – zpívaná !! – skladba, za kterou by se nemusela stydět žádná světová kapela, krásné vokály, mám při poslechu příjemnou husí kůži. A Blue Monday i následující Tequila Sunrise je typická ukázka toho všeho, co Fermata začala v období tří alb s Fedorem – silný melodický, instrumentální popartrock, Subway je navíc hodně veliká jízda. Living Your Lives – opět zpívaná skladba s hitovými ambicemi, krásná písnička. Jen poznámka – zpěvákem na albu je baskytarista Tublatanky Pa¾o Horváth a mně se moc líbí.
Celkově se mi zdá Real Time opravdu lepší, než Simile, takové víc nadupané, s lepšími a silnějšími nápady a krásnými melodiemi, které Fero jakoby úplně lehce a bez problémů sype z rukávu. Jedna z etap Fermaty, to jsou tato dvě alba, Simile a Real Time, comeback slavné kapely je výtečný a Real Time téměř bez slabého místa.
LIVE – 1999
Skvělý, úžasný dokument o tom, že comeback Fermaty byl opravdu velkolepý. Svědčí o tom i fakt, že naprostá většina skladeb je právě z posledních tří alb, úvodní Dr. Gamow ze Simile, tři skladby z Real Time a pět z posledního X, které v té době ještě nebylo dotočené a vydané, takže třeba úžasné Perpetum III. je hráno jako Bezmenná. Je moc dobře, že kapela zařadila Pieseň z hô¾, alespoň z mého pohledu je to naprosto úžasné srovnání, jak se kapela posunula za víc, než dvacet let, samozřejmě, je to nejvíc jazzrockem ovlivněná skladba na albu, ale zahraná velmi moderně, kytara zní úplně jinak, než na studiové nahrávce, no a největší změna je díky bubeníkovi Martinu Valihorovi, který hraje fantasticky, samozřejmě nejen tady. Maličko se mi zdá, že zvuk baskytary není úplně ideální, ale milé jsou občasné chybičky, třeba když Fero párkrát sáhne vedle v Pop Artu nebo zmatky v úvodu Part I.. Koncert má obrovské grády, od Part I. je to fantastická jízda až do úplného závěru, jedné z nejsilnějších skladeb od Fermaty vůbec - Viňa Del Mar z alba Generation. I toto živé album jasně dokazuje, že Fermata je světová kapela.
X – 1999
Nemůžu jinak, než napsat to, co cítím – že jde o možná vůbec nejlepší album Fermaty. Po svém comebacku fungovala kapela již bez větších přestávek, i když od poslední studiové nahrávky uplynulo pět let. Do kapely se vrátil Fedor Frešo a na klávesové nástroje hraje Peter Přeložník, vypůjčený z kapely Prúdy a kromě změny na postu bubeníka tak Fermata v tomto složení funguje již téměř deset let. Bubeníci, to je – zejména pro mě – vůbec kapitola sama pro sebe, tady (a ještě na živém albu ze stejného roku) hraje Martin Valihora, v té době třiadvacetiletý a jeho zásluha na konečném výsledku je obrovská, jedním slovem hraje úžasně. Jediný z českých bubeníků, který s ním snese srovnání je podle mého Jiří Hrubeš, jehož jsem mnohokrát viděl a slyšel hrát živě, když byl přibližně ve stejném věku.
Album začíná, podobně jako dvě předešlá, svižnou rockovou Full Power a pokračuje ještě úžasnější Part I.,kde po delší době slyšíme víc rytmických složitostí, jako v jazzrockových dobách a Rendez – vous je nádherná, lyrická skladba s naříkající Ferovou kytarou (zejména v tom hlavním – silném – hudebním motivu) a krásnými klávesovými plochami, úvodní tóny téhle skladby mi hodně silně evokují Huascaran. Genuine – to je vážná hudba, hraná na moderní elektronické nástroje v kombinaci s Collinsovskou mezihrou. Nádhera. Letná, to je takové zklidnění, kdyby na albu nebyla, mělo by 45 minut a mně by to nevadilo. Pop Art mi trochu svou stavbou připomíná After The Ordeal z alba Selling England By The Pound od Genesis, velice povedená, krátká skladbička Perpetum III. je jeden z vrcholů alba, opět víc jazzrocková, víc složitějších a mně milých lichých rytmů (hlavní hudební fráze je na devět), navíc housle a ten Ferův nádherný, silný a dlouhý tón, opravdová lahůdka. Guitar Dreamin´ = další vrchol !! Mrazíci běhají po celém těle a já si říkám, jak je možné něco tak pěkného vymyslet, nacvičit, zahrát a nahrát. Jak jsem tedy – aspoň myslím – tvrdý rocker a mám dávno vybranou skladbu na svůj pohřeb (Ten Years Gone od Led Zeppelin), tak tahle by se mi taky líbila :-) Anebo, jestli se Vám to zdá hodně morbidní, tak si představuju, jak krásné by bylo být při poslechu téhle nádhery s někým, koho milujete. Part II. se mi zdá trochu bez nápadu, což bude asi tím, že je po dvou vrcholných skladbách alba, no a Fade Out je takové příjemné zakončení, hodně připomínající Genesis z doby The Lamb Lies Down On Broadway, nejen zvukem kláves, ale i celkovou atmosférou.
Vynikající album !!!!! Kdyby na něm nebyla skladba Letná a Part II., mělo by 40 minut. Kdyby Part I. byl jako předposlední, před Fade Out, bylo by to – pro mě – dokonalé, bezchybné, mistrovské dílo a to nejlepší, co kdy Fermata natočila. I tak, bez těch kdyby je to ale opravdu nádhera.
NEXT – 2005
Když jsem slyšel tohle album loni na podzim poprvé, říkal jsem si, že spolu s Ad libitum jsou to dvě nejslabší studiové nahrávky Fermaty. Stejně jako o některých albech Genesis z osmdesátých let, ani o těchto se mi nepíše nejlépe, naštěstí to mám tak, že když někoho miluju, dokážu mu odpustit spoustu věcí, i těch méně povedených a nesdílím názor, že ta a ta kapela se na to měla vykašlat po tom a tom albu, v tom a tom roce. Slyšel jsem Next už asi desetkrát a s každým dalším poslechem si na něj víc zvykám a míň mi vadí. Nicméně, proti skvělému, podle mě jednomu z nejlepších, X, je to velký rozdíl. Zatímco na X jde o evidentní návrat ke složitějším skladbám, navíc přesně na tu hranici, která je pro mě akceptovatelná - totiž žádný velký jazzrock, ale nádherně vymyšlené kompozice, inteligentní muzika, kterou si opravdu vychutnám i se všemi těmi rytmickými kotrmelci, navíc skvěle zahraná, tady jde zase spíš o jednodušší, krátké popové skladby. Jsou tam takové náznaky, třeba ve skladbě City nebo Xenia, ale nepřísluší mi asi hodnotit, proč Fero natočil tohle album v podstatě celé úplně sám, takže to vlastně není Fermata. To ví nejlíp on sám. Mně nezbývá, než se těšit na to, že příští album vyjde co nejdřív a že bude minimálně tak výtečné, jako X. No a taky, že konečně uslyším na studiové nahrávce hrát svého kamaráda Igora.
Uvědomuju si, že jsem použil mnoho velice silných výrazů, superlativů, ale já to tak opravdu cítím. Miluju tuhle kapelu, miluju hudbu, kterou Fermata dělá už pětatřicet let. Přiznám se, že jsem znal jen Huascaran, který měl v době vydání můj o osm let starší švagr, ten si pamatuju velice dobře a mlhavě si vzpomínám nejspíš ještě na Bielu planétu. Nějak jsem o Fermatě celou dobu tušil, ale zajímat jsem se o ni začal až po prvním koncertu (společném s kapelou Energit), 25. října ve Vagónu. Byl jsem naprosto nadšen a unešen a tenkrát jsem prodělal první Fermatí karmu, kdy jsem naposlouchal všechny její nahrávky. Druhá karma nastala po druhém koncertě, 23. ledna v Akropoli a třetí, ta úplně největší a nejdelší trvá nepřetržitě od 25. července, kdy jsem Fermatu viděl potřetí, opět ve Vagónu a byl to zatím nejlepší koncert. Pravdou je, že obě vystoupení ve Vagónu měla zvláštní kouzlo v tom, že jsem se o ten fantastický hudební zážitek mohl s někým podělit, s někým, kdo to cítil velice podobně a naplno si to dokázal užít, stejně jako já, v prvním případě Roman Dragoun, ve druhém pak Honza Holeček a jeho šestnáctiletý syn. Slyšel jsem komplet Fermatu za posledních deset měsíců mnohokrát, znám celou její tvorbu už velice dobře, některá alba výborně a spoustu skladeb si celé dny broukám a jen těžko je dokážu vypudit ze své hlavy. Nepamatuju si, že bych někdy takhle doslova propadl nějaké české nebo slovenské kapele a opakuju – uvědomuju si, že moje nadšení bude pro někoho až třeba přehnané, ale pro mě je prostě Fermata kapelou na světové úrovni, srovnatelnou s čímkoliv a s kýmkoliv. Téměř pětatřicet let existence, jedenáct studiových alb a ani jedno vyloženě slabé - neznám moc kapel, které by se takovou bilancí mohly pochlubit. První, jazzrockové období, vyvrcholilo úžasným albem Huascaran a já si znovu neodpustím poznámku o skvělém Laco Lučeničovi - jeho baskytara je tady naprosto geniální. Upřímně - Fermata pro mě nikdy nebyla nějaká pravá jazzrocková kapela, ty jazzové prvky tam vnášel hlavně Tomáš Berka, jak svou hrou, tak i pochopitelně svými skladbami. Fero je podle mého především rockový kytarista, který nezapře vliv mnoha svých světových kolegů, abych jmenoval alespoň jednoho – Jimmy Page - a naživo pak je kapela spíš hardrocková. Druhé období Fermaty, tři alba, vydaná během dvou let - Dunajská legenda, Biela planéta a Generation - jsem během svého psaní označil za vrchol celé tvorby a měnit na svém názoru mnoho nehodlám. Pravdou ovšem je, že alba, vydaná po comebacku, po sedmileté pauze, jsou skvělá a zejména X (ano, vím, opakuju se) je naprosto úžasné a já mám velikou radost, že Fermata je v tak výtečné kondici. Už jsem trošku srovnával, pro někoho možná nesrovnatelné - Fermatu a kapelu, kterou mám nejraději - Genesis. Nechci to nějak moc rozpitvávat, věřím, že mi mnozí porozumí. Prostě mám z Fermaty úžasný pocit, tahle kapela byla vždycky skvělá, ale ať poslouchám jakékoliv jejich album, třeba třicet let starý Huascaran, pořád jsem myšlenkami na jejich třech koncertech (nejvíc na tom posledním), které jsem viděl. Tahle kapela, v čele s Ferem Griglákem, vůbec nepatří do starého železa, je v neuvěřitelné formě a já věřím, že se od ní dočkám ještě mnoha skvělých alb a zažiju mnoho strhujících koncertů. Hodně často slyšíme a čteme od samotných muzikantů, že jejich kapela, která má za sebou dvacet, třicet i víc let existence, vydala právě svoje nejlepší album, hraje ve své nejsilnější sestavě, zkrátka je na vrcholu. Málokdy to – podle mých zkušeností – bývá pravda. Fermata na vrcholu je. Fero vyzrál za ty dlouhé roky nejen jako autor, ale taky jako kytarista, je vidět, že na sobě neustále pracuje. V kapele vždycky hráli špičkoví hudebníci a současná sestava s Fedorem Frešem, Peterom Prieložníkom a Igorem Skovayem je famózní. Lhal bych, že na mém hodnocení nemá vliv fakt, že jsem měl možnost – alespoň maličko – poznat muzikanty osobně. Má. Jsou to velice milí, skromní kluci a to člověka potěší. No a já to vidím tak, že bych měl svoje povídání ukončit. Povídání o kapele, kterou opravdu miluju, jak je asi z mých řádků evidentní.
Pepa Nováček
červenec – srpen 2008
|
Registrace nového uživatele 
