Provedl jsem porovnání následujících edicí Aqualung:
1. - 1984 Kanada VKM 41044 (matrice Cinram Toronto)
2. - 1986 Evropa 610016-222 (matrice Sanyo Japan)
3. - 1988 Japan CP28-1033 (matrice Toshiba Japan)
4. - 1997 USA GZS-1105 (matrice Nimbus USA) DCC Gold disk, remasteroval Steve Hoffman
5. - 2014 HD-Tracks 96kHz/24bit stereo remixoval a remasteroval 2011 Steven Wilson
Technicky:
1. - 43:23 DR16 (L-15,6 / P-15,6)
2. - 43:33 DR15 (L-14,9 / P-14,9)
3. - 43:29 DR14 (L-14,1 / P-14,4)
4. - 43:56 DR15 (L-14,4 / P-14,7)
5. - 43:31 DR14 (L-14,2 / P-14,1)
Obecná zvuková charakteristika:
1. - mírný ostřejší šum, mírně užší stereo prostor, přesná lokalizace nástrojů
2. - mírný šum s nižšími kmitočty, širší stereo prostor, lehce utlumenější kmitočtové spektrum, přesná lokalizace nástrojů
3. - mírný šum s vyššími kmitočty, širší stereo prostor, mírně ostřejší kmitočtové spektrum, přesná lokalizace nástrojů
4. - nejslabší šum, nejširší stereo prostor, vyrovnané kmitočtové spektrum, přesná lokalizace nástrojů
5. - žádný šum, nepřirozené rozmazané stereo, nápadně zvýrazněné basy, nástroje plavou v prostoru
Příklady konkrétních pasáží:
(rozdíly mezi 1.-4. jsou nepatrné, 5. má úplně jiný charakter)
Závěr skladby Aqualung - brejky na bicí
1.-4. - jednotlivé údery jsou přesně lokalizované, je slyšet svižné odskakování paliček s ostrými vzájemně oddělenými údery a jen mírným dozníváním, umístění úderů pokrývá postupně během brejku celou levopravou bázi v plné šíři, barva zvuků dovoluje dovoluje odlišit tón každého typu bubnu, závěrečný úder každého brejku je tom-tom úplně vpravo a svým odlišným zvukem vytváří výrazný bod v zakončení, brejky vystupují nad zvukové pozadí jako samostatný útvar, každá sada úderů je brilantně plastická a rychlá.
5. - každá rána duní přidaným basovým efektem, který na originálu není, dunění se slévá s dalším úderem, rychlý brejk tak ztrácí svižnost, je rozplizlý a zatěžkaný, jednotlivé údery znějí podobně dunivě, jsou utopené v okolním prostředí, nevyčnívají z nahrávky, nejsou přesně lokalizované, snaží se být jakoby současně všude v prostoru, mám z nich pocit vířivého neostrého hučení, nikoli rychlých brejků.
Finále skladby Aqualung tak zcela ztrácí na své razanci, vypjatosti a jiskřivosti, je z něj zahuhlané bouchání.
Mother Goose - tamburína
1.-4. - celou skladbou se vine zvonění tamburíny v pravém kanálu. Je umístěna hodně vpravo, nevyčnívá, naopak se proplétá se zvukem ostatních bubínků, které jsou slyšitelně hrané částečně dlaní, částečně paličkami. Toto proplétání krásně vykresluje atmosféru skladby, je to jedna z nosných linek. Zvuk tamburíny je křehký, jemně cinká, chvílemi se vytrácí, úplně vidím ruku, která ji drží.
5. - tamburína je uprostřed nahoře. Vlezle syčí pořád stejnou razancí, s vyhrocenou plechovostí ničí dojem z této jemné skladby. Na bubínky se musím hodně soustředit, abych je vůbec identifikoval, znějí z jednoho místa a úplně ztratily svoji širokou škálu tónů i akustickou pestrost. Žádné proplétání se nekoná, nahoře zle chřestí dominantně plechová tamburína, dole se krčí plastové kyblíky.
My God - první tři minuty
1.-4. Kytara příjemně zní, chvění strun je přímo hmatatelné. Je umístěna mírně vpravo, každé drnknutí má vlastní dynamiku, lze identifikovat každý tón, jeho barvu, nástup i doznívání. Vnímám prstoklad. Přidá se klavír, ten má širokou klaviaturu přes celou levou stranu. Kadence, umístění a síla každého úderu je jasně patrná. Hluboký témbr těla klavíru je přímo úchvatný. Tyto dva nástroje spolu se zpěvem vykreslují první dvě minuty v nádherné souhře vyvážený a emocionálně příjemný zvukový prostor s mírně zasněnou atmosférou. V momentu nástupu tvrdé kytary a bicích se v kontrasu děje nenadálý vpád agresivních zvuků. Jejich útok v rytmizovaném nekompromisním sledu má přímo zabijácký účinek. Je to maso.
5. - Ostrý zvuk kytary kovově bodá do uší. Je to ohromný mučicí nástroj pro vnímavého posluchače. Naplňuje celý prostor, je to kytara rozmáznutá skoro v celém předozadním i levopravém spektru. Zní jako stroj. Nemá duši, je jen reprodukovaná. U klavíru basují snad všechny klávesy, ty s vyššími tóny se utápějí v prostoru přecpaném hučením a dozníváním všeho možného. Žádná poetika, je to maglajz. Nástup kytary nepřekvapí, je to jen další úder do hlavy z mnoha. Celá stavba úvodu skladby je smáznutá do jedné zvukové kašovité směsi.
Čím víc se soustředím na zvukové atributy obou verzí, tím více shledávám, jak je ta Wilsonova odlišná směrem k horšímu. Vytrácí se z ní téměř vše, co mám na hudbě rád.
Původní nahrávka trošku šumí, což odpovídá době vzniku a je tím dokreslen lidský a přirozený charakter zvuku alba. Prostředí bez šumu v životě neexistuje vyjma speciálních bezdozvukových komor. Dále v původních masterech lépe rozlišuji rukopis hudebníků a vnímám celý proces průběhu skladby věrně v prostoru a čase. Zvuk je dlouhodobě neunavující, vtahuje do hudby. Je autentický, adekvátní, žádoucí.
Remix je postavený na okázalý účinek. Snaha přiblížit zvuk současným trendům, opatřit jej efektními atributy, aby lépe vynikal z dnešních přehrávacích zařízení (mp3 z mobilu, nebo ntb) zničila osobitost nahrávky. Zmizel charakter nástrojů, mikrodetaily, rozlišení. Celé se to ztrácí v hávu umělých příkras, nahrávka zní unifikovaně v jednolitém bum-cink pseudo prostorovém zvuku, zmizela brilance, přirozenost, pestrost. Zvuk je tvrdý, sevřený a násilný, což je také moderní trend, přitom původní Aqualung je poetický a otevřený. Zmizel šum a občasné defekty (třeba výpadek na začátku Wind Up ve slově "school", jenže já se na to zaškobrtnutí vždycky těšil, je to jako signifikantní prasklina ve staré malbě), zvuk je sterilní, umělý a nezáživný, vůbec k nahrávce nesedí. Je zajímavý tak pro povrchní poslech na laciném aparátu.
Dokonalost zvuku tkví v něčem jiném, než absenci šumu a přemíře basů. Dobrý zvuk je otázka pocitu z dlouhodobějšího poslechu, současné mixy se ale snaží ohromit po pár vteřinách, protože posluchač to déle jak tři minuty nebude poslouchat, to mu už bude předložen další hit. Delší poslech je nepříjemný a únavný. Wilson, ale zdaleka nejenom on, se vydal možná s dobrým úmyslem úplně špatným směrem. |