Můj svět.
Můj svět už není nikde.
Všechno je minulost.
Někdo, kdo znal moji situaci, třeba by si myslel, že lidem závidím. Že jim závidím jejich pohodu, skromnou a nenápadnou, nic nežádající, naplněnou až po okraj prostou radostí z ranního probuzení a poledního oběda.
Odejít.
Takové hezké slovo pro smrt. Takové kulaté. Neodře kůži, dá se snadno spolknout, projde jícnem bez zadrhnutí.
Chtěl jsem utéct, uniknout, ale není úniku.
Věděl jsem, že už nemůžu vzít zpět, co jsem udělal. To je po smrti stejné jako zaživa: člověk nemůže nic vzít zpátky, nic nemůže vrátit a udělat jinak.
Ani nevím, jestli jsem oběť nebo vítěz, jestli má smrt splnila, co jsem od ní očekával
Nemohl jsem ovšem být překvapen. Zaživa nikdo neví bezpečně, co uvidí po smrti, a pro každého musí být prvý dojem po smrti přinejmenším zvláštní.
....
Ale třeba je tomu ještě jinak, třeba lidé po smrti zůstávají stejní jako byli před ní, nemění se, žádné poznání, žádná moudrost, žádné tajemství pravdy k nim nepřichází ani pak. Třeba jsou to jenom výmysly, těšínská jablíčka. Každý ví, že smrtí o něco přichází, a lidé si proto navykli dívat se na smrt jako na výměnný obchod. Přijdu-li o něco, něco jiného musím získat, aby byla ve smrti spravedlnost. Jako by nutně musela být ve smrti spravedlnost, když není v životě.
|
Registrace nového uživatele 
