Echolyn – Windowpane – 2012
Island
Za poslední dva měsíce jsem slyšel tohle album minimálně desetkrát, a s každým dalším poslechem rostlo a rostlo. Moc jsem se těšil, až si ho konečně poslechnu na sluchátka, protože jsem očekával velikou radost a nadšení, a to hned z úvodní dlouhé kompozice. Vím dobře, jakými slovy končilo moje hodnocení The End Is Beautiful, a věřte mi, že bych už skutečně docela rád napsal něco „negativního“ o hudbě Echolyn, ale zatím Vás (i sebe) „bohužel“ zklamu, hehe. Island je (momentálně) další vrchol kapely, naprostá dokonalost a krása, a po prvním poslechu na sluchátka jsem nebyl schopen napsat ani slovo, protože zkrátka nevím, jak tu nádheru popsat. Nezbývá mi nic jiného, než skladbu poslouchat opakovaně a po částech, pokud o ní mám něco smysluplného a konkrétního sdělit.
Prvních pár taktů zahraje samotná kytara, poměrně tvrdé riffy. Pak se rozjede stěžejní rytmus, který je takřka v celé skladbě, tzn. na 11 dob – resp. 6 + 5. Ta první část je skutečně naprosto strhující, střídají se tvrdé a jakoby „rozevláté“ pasáže, místy se stop – timy. Ano, nemůžu neslyšet třeba fantastické bubny - Paul Ramsey je úžasný bubeník, pro mě srovnatelný třeba s Philem Collinsem, kterého mi tady trochu připomíná. Slyším taky nějaké smyčce, výborné varhany, kytaru a po zhruba třech a půl minutách, kdy končí ten úvod, je skvělá baskytara. Na druhou stranu ale vzpomínám, co napsal Štěpán o tom, že ho často nenapadne analyzovat jednotlivé nástroje a vokály, protože hudba Echolyn působí opravdu velice organicky. Jestliže mě první tři minuty doslova ohromily, tak vězte, že skladba pokračuje dál na stejné úrovni, dokonce bych řekl, že ještě o něco vyšší. Od času 3:20 začíná tedy zpívaná část s již zmiňovanou fantastickou baskytarou, v refrénech se ozvou klasické překrásné vícehlasy, a celá pasáž se zopakuje. Poté (6:50) zní Echolyn trochu jako Dream Theater – jen pár taktů – a pak (7:20) zpomalí a zde mi připomínají Yes, asi to dělá hodně ta slide kytara. Krásný zpěv, pod ním klavír, vokály, nějaký syntezátor, to celé v třídobém rytmu. Kolem desáté minuty slyším kazoo – pokud to tedy není syntezátor. O něco později je pár taktů prostor pro bicí nástroje – skoro sólo – a v několika taktech návrat k tomu rytmu na 11 dob. Poté zase zklidnění s klavírem a blížíme se k závěru. Jsem opravdu dojatý, protože tohle je pro mě hudba s velkým „H“. Vokály v Fill my eyes with your yesterdays and beyond. a závěrečné strhující finále, končící dlouhým fade outem – jak říkám, nemám slov, tohle je naprostá dokonalost. Vidět a slyšet to naživo – a zemřít. Pro mě zatím zcela jednoznačně absolutní vrchol Echolyn.
Headright
Echolyn jsou geniální i v tom, že po tom úvodním, šestnáctiminutovém „masakru“ zařadili tuhle jednodušší, krátkou písničku – asi z obav o zdraví posluchačů, kteří by další hudební nářez nemuseli přežít, hehe. Ovšem i na ploše tří minut jsou krásné vokály a v závěru parádní gradace. A výborná basa.
Locust To Bethlehem
Pomalá, pěkná písnička, trochu kántry, trochu Led Zeppelin. V polovině mezihra se smyčci.
Some Memorial
Druhá dlouhá skladba. Pomalá, trochu (na Echolyn překvapivě) bluesová. Opět mě fascinuje, jak si kapela hraje s rytmy – naprosto přirozeně, nenásilně, střídají se tady takty na šest a na pět dob. A lahůdka je pak pro mě pasáž zhruba od osmé minuty, kdy hrají na 8+5, to se mi moc líbí. Krásné, až dojemné místa, kde se zpívá … No wonder our eyes were shut through it all.. A taky mě baví ten (hlavní) hudební motiv, který hrají varhany a pak se k nim přidá kytara.
Past Gravity
I zde slyším jisté blusový feeling. V téhle skladbě se mi moc líbí, jak dokáží Echolyn hrát úsporně (ve slokách) a na druhou stranu to pak fantasticky rozbalit. Krásná písnička.
When Sunday Spills
Nádherná skladba. Strašně moc nápadů během pár minut – jiní by z toho udělali celé album. Třeba v Things got ugly. Ugly got so violent. - jen zpěv – a ten klavír tam je naprosto famózní!!! Jeden z vrcholů alba, zejména díky tomu úžasnému a strhujícímu závěru - při Don't give another day, don't give another! běhá mráz po zádech – a do toho ještě gradace s kytarovým sólem.
(Speaking In) Lampblack
Tohle je zřejmě nejjednodušší, nejměkčí, nejsladší (díky těm smyčcům), nejméně zajímavá, a (vůbec se mi to slovo v souvislosti s Echolyn nechce používat) nejslabší skladba na albu. Přesto výborná.
The Cardinal And I
A na závěr bomba. Vynikající a jako vždy u Echolyn naprosto přirozené spojení zpívaných, jednodušších pasáží s těmi „složitými“, zde v úvodu a na konci – v parádním sedmidobém rytmu. Při tom úžasném hlavním motivu mě opět napadají myšlenky o organickém celku – nepoznám totiž, kdy hraje kytara, kdy syntezátor, kdy společně – nepoznám a nemám potřebu to zjišťovat. Skvělé je (krátké) tvrdé kytarové sólo v úvodu. Pouštěl jsem si tuhle skladbu několikrát za sebou a uvědomil si, že s každým dalším poslechem bych mohl připsat další a další věci, které jsem objevil. Opravdu mě fascinuje to spojení, kdy uprostřed se jedná o „normální“ písničku, ve které na úvod a na závěr zazní ty fantastické melodie na sedm dob. Na konci pak vše úžasně graduje, hlavně pak při Dissolve like daylight, tady Echolyn zní jako staří Genesis.
Při opakovaných posleších tohoto alba jsem se jen utvrdil v tom, že Echolyn nemají v podstatě žádnou slabinu, a každá další deska je vlastně lepší, než ta předchozí. Tady na ploše sedmdesáti minut není jediná slabá skladba, a to nejlepší nám kapela naservírovala hned v úvodu – Island je opravdu naprostá lahůdka, jedna z vrcholných kompozic, nejen od Echolyn – pro mě je srovnatelná s čímkoliv.
10/10 |