Echolyn - část 1Kapelu jsem objevil již téměř před dvaceti lety s As the World. Přesto, jakým způsobem mne oslovilo, mi přišlo, že to je hudba, kterou je lepší dávat pomalu, a diskografii jsem si rozložil do mnohých let. Jediným albem Echolyn, do kterého jsem se ne úplně dostal, je debut Echolyn (1991). Nemůžu říct, že tu je něco co by se mi nelíbilo, od začátku se echolyn velmi příjemně poslouchají, je slyšet velký talent a potenciál s plejádou nápadů, technických parádiček a přítom cit pro melodii, písničku. Kapela ukazuje co umí, ale schází mi občas zajímavější kontinuita, dynamika, motivy jsou někdy v mixu až zahlceny. Jsou zde i vyloženě skvělé momenty, jen nemůžou tolik vyniknout skrze finální zvukovou/produkční podobu. Oproti ostatním albům, většinu věcí na tomto albu přinesl Brett Kull, a kapelou byly dotvořeny. Kolektivní věcí je ale například Shades, která ukazuje, co v kapele je. Její remake z r. 2000 (kompilace A Little Nonsense Now and Then, psal jsem o tom i zde kdysi podrobněji), je jedním z top hudebních eposů, co znám. Neskutečná nádhera, třeba na úrovni nejlepších skladeb Yes. Přivádí mne to k myšlence, jak velkou roli hraje právě produkce, jistý nadhled ze vnějšku. Na debutu se toho dost ztrácí tím vyzněním. Stačilo pár úprav, aby došlo k tak citelnému posunu. To samé Carpe Diem, doporučuju opět verzi z 2000 nebo živá provedení. Kapela přetvořila dynamiku, mix, sladila vokály, někde ubrala/přidala na detailech, jinde změnila barvu zvuku.. je z toho velký nářez.
Hudba na albu má kouzlo, je v ní žíznivost talentovaných hudebníků. A hlavně vzniklo v době, kdy byla taková muzika sama o sobě byla zjevením. Je bez typicky odpudivé produkce z přelomu 80s/90s, prosvětlené, pozitivní, živé. Jen v porovnání s ostatními alby je ještě nevybroušené. Tito raní Echolyn bývají srovnáváni s Marillion, osobně mi přijdou na opačném spektru progu. Avšak na tomto albu se nachází moc pěkná věc, u které mne hned napadli – Peace in Time. Jo, zajímalo by mne, jak by to dopadlo, kdyby v tom r.2000 předělali celé album... Tento první počin je takto někde na 7.5/10
Suffocating the Bloom (1992) je posunem, kde osobitá kapela překypuje stále prvotní kreativitou, ale už i jistou vyzrálostí a schopností jak své triky do té epické cesty poskládat. Syrovou energií prostoupené, konstantně povznášející představení dodávající adrenalin, i folkový poklid, jedna změna střídá druhou ve famózním kaleidoskopu nápadů. Jen stačí vzít první dvě jízdy. Středobodem je však kompozice A Suite For Everyman. Za zmínku stojí její živé zkrácené provedení s názvem Sweet Thing na „Jersey Tomato“. Gradace a motivy v části Mr.Oxy Moron (taková hezká slovní hříčka) od textů=oxymoronů „I’d be truthfully lying...“ až po Kullovo zvolání „there’s a lot of people talking but no one really speaking up“ a následující kytarový motiv do ticha – to jsou zimomravky, goosebumps... Tyto pocity se ale opakují průběžně na albu, ať už s Buzbyho klávesovým arzenálem, Westonovým nekompromisním vokálním projevem, zběsilými rytmy a postupy dua Hyatt/Ramsey, či nabroušenou kytarou a poetickým zpěvem Kulla. No a ty vokální aranže.. Suffocating the Bloom mi plně docvaklo až někdy v 2017, kdy jsem na něj měl náladu již tady v Číně, a v lehce šílených výpravách mezi kaňony subtropických džunglí. Nezměrně si jej užíval. Většina alba je fantastická, kousek chybí do absolutna. 9/10
As the World (1995) jsem poprvé slyšel na dvoutýdenní chmelové brigádě v obci Pnětluky (kdesi u Žatce), kam jsem si vzal pár tehdy nových neposlechnutých hudebních přírůstků. Tehdejší život v r.2006 byla klasická Vesničko má středisková, jakoby se tam čas zastavil po desítky let. Pro mne, zvyklého již na studentský život v Brně, to byl zajímavý kontrast a skvělá zkušenost. O volných chvílích jsem tam dokola poslouchal As the World. Hned od začátku jsem se přistihl, že jako narkoman nemohu přestat nasávat a poslouchat cokoliv jiného. Strašně mě poslech bavil navíc tomto lehce bizarním prostředí. V podmínkách dvanáctihodinových šichet na korbě na poli, pak několika večerních hodin v hospodě, v 5 za úsvitu zase vstávat z vrzajících rezavých patrových postelí, umýt ksicht do starých rozbořených umývárek na ubikacích, a zas znova.
Ale zpět k hudbě. která mi v mžiku přišla ohromně originální a zpočátku neuchopitelná (i po tom všem progu, který jsem už v té době znal). Snad jen jedna věc se mi dostala do hlavy velmi rychle – Settled Land, jejíž snové motivy mne po prvních posleších již neopouštěly. Toť první seznámení vůbec s echolyn.
Byla to pro mne natolik organická hudba - nevnímal jsem skladby natož, abych analyzoval rytmy nebo nástroje. Jeden čarovný celek. Postupně se momenty rozjasňovaly, na A Short Essay, Best regards, How Long I have Waited, Uncle, My Dear Wormwood, As the World, Never the Same atd atd... Ty úžasné jemné orchestrální aranže, nástrojové a vokální souboje, zvraty a veletoče. Dodnes při poslechu žasnu, kam až lidský potenciál může zajít – tohle vymyslet, zahrát, zaznamenat. Přes veškerou virtuozitu a rafinovanost je As the World smysluplné, chytlavé, rozverné až ironické, ale poetické a hluboké. Vzdušné, leč vypiplané do posledního tónu, nabušené album. Jak se říká - One of a kind. Vše na svém místě až do samotného konce, který ve své lyričnosti přesahuje prostor a čas.
Kromě muzikantů Echolyn, na tomto albu měl podíl tým vedený producentem jménem Glenn Rosenstein (mj. držitelem Grammy), který pozvedl i díky své práci hudbu na špici. Zajímavostí je, že se přesně po třiceti letech vrátil ke spolupráci s kapelou - na novince Silent Radio (na yt jsou rozhovory i s ním spolu s echolyn). Rosenstein byl tehdy na roli dosazen vydavatelem Sony Epic. Agent pro Sony, Michael Caplan našel v mladých echolyn velkou naději, poté co se mu rozplynul nápad dát dohromady Wettona a Jobsona na reunion UK (v té době se ti dva nemuseli). Bohužel v Sony, kde kapele na jednu stranu otevřeli dveře možnostem, se výsledný „produkt“ nezamlouval svým komerčním potenciálem. Zrušili jim podporu turné a celkovou spolupráci, načež tím uvrhli kapelu do vakua, finančních těžkostí a frustrace, které v podstatě vedly k umrtvení činnosti kapely.
V As the World samém je pro mne i po těch letech pořád cosi nevyřčeného. Album na věčné objevování. Měl jsem ještě několik období, kdy jsem trávil s tímto dílem čas, a vždy to byly vzácné chvíle. Echolyn s tímto albem změnili muziku jako takovou. Kdybych měl dát top 10 alb všech dob, bylo by tam vedle Relayer, Hemispheres a pár dalších... S bráchou jsme z nadšení nad touto kapelou před 10 lety udělali skromný cover Never the Same (ve té samé místnosti, co zkoušeli i další místní klouni, hehe), inspirován akustickou verzí ze Stars and Garden (2003). 10/10
K When the Sweet turns to Sour (1996) - to vyšlo v době, kdy se Echolyn na několik let v podstatě rozpadli. Jsou to v podstatě outtakes, které jsou zahrnovány, nevím proč, do oficiální diskografie. Sbírka pár věcí na kupě, není tu směřování, příběh, význam, který obvykle vnímám jako součást alb Echolyn (tudíž bez hodnocení). Jsou tam různé verze čehosi už vydaného – akustická předělávka z prvního alba, 2 živé verze a jeden zajímavý cover z prvního alba Genesis. Celkově vesměs příjemné zpestření pro ty, co čekali na novou hudbu kapely. Jinak ale spíše věc jen pro fanoušky, takže mě to osobně nemůže ani zklamat. Ale popravdě, co je na Echolyn obvykle nejlepší, je zde dost pohřbeno v mixu - ať už vokály, které na dost místech znějí zahuhlaně, tahaně. Zvuk nástrojů není dotažen, je plošší, jakoby to byly spíše demo nahrávky. Zvukově/produkčně to vrací kapelu léta zpět, případně připomíná projekt Kulla, Westona a Ramseyho nazvaný Always Almost či také Still (1997), kterým pokračovali bez Buzbyho a Hyatta. Syrovější, rockovější. Byť příjemným návratem muzikantů pro příznivce, také s alby klasických echolyn úplně nesnese srovnání. I Buzbyho kapela Finneus Gauge ze stejné doby přes svoje kvality je na tom zvukově podobně. V této době ještě členové Echolyn zjevně neměli na to produkovat komplexní, aranžérsky náročnou hudbu na vlastní pěst, odkázáni na čistě vlastní, zřejmě dost skromné zdroje (po tom finančním debaklu se Sony). Také to celé možná odráželo tehdejší stav členů kapely. Echolyn ale chytli druhý dech, inspiraci, nabrali dovednosti a asi i finance, vše potřebné k tvoření nové magické muziky.
|
Registrace nového uživatele 
