pár slov k echolyn před odsudkyEcholyn (nebo echolyn , jak členové oficiálně uvádějí) jsou pro mne unikátním ansámblem v mnoha věcech. Jedna z nich je kombinace kolektivní geniality a naprosté obyčejnosti, přirozenosti, bez výstřelků, póz. Typická je pro ně spíše absence potřeby specifické image, zařazení. Čemu se chtěli vyhnout, neúspěšně, byla i progrocková škatulka (což mi připomnělo třeba S.Wilsona, který s tím má též problémy). Jak s úsměvem poznamenal jeden z nich, prog znamená hlavně - no girls. Pár veselých chlapíků s úžasnou chemií, která mezi nimi konstantně je. Na pódiu na první dojem působí jak z vesnické zábavy. Co je ovšem odlišuje, jsou jejich schopnosti skládat a hrát muziku na úrovni, která je řadí vedle těch absolutně nejlepších. Vlastně jsou pro mne v jistém smyslu svoji vlastní „ligou“. Jejich hudba je přes virtuozitu na jednotlivých postech vytvořena často do tak organického celku, že mě (pokud to není přímo účelem poslechu) často nenapadne analyzovat dílčí aspekty, nástroje, vokály atd.
Popularita echolyn je ve světě „sofistikované“ hudby roztříštěna do hrstek skalních fanoušků po celém světě (znám i jednoho Číňana, který sehnal i všechny ty sólové projekty, které já jsem do té doby za boha nemohl). A pak taky velmi lokální, díky výjimečným koncertním dovednostem, okolo domovské Filadelfie - Pensylvánie, New Jersey. Narozdíl např. od klasických rivalů té doby, krajanů ze Spock’s Beard, kteří se stali dostupni i širšímu pobliku, Echolyn tu hranici prog-rockové obskurity ne úplně překročili. Jestli to je těžší přístupností, nevalnou propagací, absencí jakéhosi guru v kapele jako je Morse nebo Fish... těžko říct. Ale něco na tom je asi i dobře. Zajímavý „fakt“ - kdysi jsem dělal na základě statistiky poslechů mužů a žen na internetových platformách test, jak to má ten a ten interpret rozděleno. Ze všech, vč. nejzavtrzelejšího progu, Echolyn vyšli na tom grafu osamělí někde v rohu jako zoufale nejvíce maskulinní – tj.na okouzlení děvčat prý skutečně nejsou vhodni.. Zajímavé ale, že dvěma jsem tuto hudbu kdysi nenápadně podsunul, jedna propadla několika písním Kulla, druhá zas hlasu Westona.
Díky poslední desce, která se u mne točila teď velmi často, jsem si vyposlechl poslední dostupné rozhovory s kapelou. Fascinující povídání. Všichni členové mi vždy byli lidsky velmi sympatičtí, ale Ray Weston je mně osobně možná nejvíc. Pohodově humorný, lehce sarkastický, avšak vnímavý člověk, ve kterém je hodně emocí. Občas v rozhovorech umí správně jen jednou hláškou zabít (v dobrém slova smyslu) patos řečnických výstupů Kulla a Buzbyho, pak se ale zas sám poutavě rozpovídá o velmi hlubokých, někdy až temných zneklidňujících věcech, které ho životem provázejí. Když u něj dojde na hudbu, tak to je vždy nářez, ostatně jako u všech. Weston je velmi energický, výrazný, pozitivně nalazený frontman. Jeho sebevědomý hlas připomínající barvou Saldera ze Sagy (ale bez přílišné teatrálnosti), nebo Maynarda z Tool (ale bez přílišné depresivity/osudovosti/unylosti) umí být agresivní, zlostný a pronikavý, tklivý a lyrický, i ironický. Na druhou stranu je tu ale ta unikátní prostota, která v podstatě charakterizuje celou kapelu, schopnost splynout s publikem. Vokálně má na některých albech o něco víc prostoru, jinak v podstatě rovnocenně na tomto postu alternuje s Kullem. Dva hlavní zpěváci – to je jedním ze specifik, které moc kapel nenabízí. Napadají mne třeba Supertramp, samozřejmě Beatles i Pink Floyd – skoro ale všude, kde dva vokály fungovaly, se členové moc nesnášeli, často stáli každý v jednom rohu. Kull a Weston jsou výraznými intenzivními charaktery, u kterých mohou vznikat třenice, ale asi s tím umí i skvěle pracovat - jsou totiž jinak naprosto synergičtí, žádná chronická nevraživost, konkurence atd. Přáteli jsou 40 let.
Kytarista, zpěvák, skladatel, producent, Brett Kull, je jedním z těch talentovaných muzikantů (kalibru Belew, Rabin, Dunnery, Mitchell..), kteří mají tyto schopnosti na špičkové úrovni. Jeho zastřený, vesměs umírněnější projev (ale i on se umí „rozezlít“) a folkovější zabarvení ideálně tímto doplňuje Westona. Způsob, jakým hraje Kull na kytaru, je na můj vkus perfektní. Docela i mne sedí ten Mirův popis, zejména v počátcích je tam hodně z techniky Howea (v jeho relevantních letech..), ale s říznějším zvukem a la Lifeson (též ten ranější), s knopflerovskými vibracemi. Střídání technik během jedné sklady... Blues, jazz, folk, hardrock, klasika..kolikrát vše v jedné věci. Zvukově je ale dost osobitým kytaristou. Imponující je rovnováha mezi jeho skvělými technickými schopnostmi/variabilitou, ale zároveň funkčností pro kapelu. Bez exhibice, dlouhých sól atd. Přemýšlivý, intelektuální chlapík, zároveň ale společenský, zábavný.
Klávesista Chris Buzby, profík na svém postu, univerzitně vzdělaný učitel hudby vyrůstal s 80s muzikou a než nahráli debut, takřka neznal kapely ze 70s, kdo jsou takoví gabrielovští Genesis či Gentle Giant. Do toho jej vpravili o pár let starší spoluhráči, Kull a Weston, co se progu týče zejména první jmenovaný. Buzby dodává klíčový element komplexní klasické hudby – je zodpovědný za četné symfonické aranže, ale také za jazz/fusion postupy (rock/blues/folk základu Kulla a Westona, k nimž oni tíhnou spíše). Vyžívá se v hledání nekonvenčních leč přirozeně znějících akordových změn, kontrapunktů (možno vytušit jeho party na Echolyn i z jeho sólovky Finneus Gauge, mmj. se skvělým holdsworthovským kytaristou jménem Scott McGill). Též je slyšitelný jeho typický vokál ve vrstvených harmoniích. Příjemně, racionálně vystupující člověk, co též daleko nejde pro vtip, ale i naslouchá. Řekl bych nejvíc analytický charakter.
To je v jistém kontrastu zejména s Westonem, spíše intuitivním hudebníkem, jenž je taktéž velmi otevřeným k objevování nekonvenčních, originálních postupů, akorát ze svého úhlu (jak je patrné z jeho skvělé sólovky This is My Halo). Brett Kull osciluje někde mezi – intuicí a strukturou/matematikou. Ve výsledku je on asi tím členem, který to trochu diriguje, aspoň tak to působí - z jeho strany je to ale spíš koordinační role. Co se skladeb týče, echolyn jsou „demokratickou“ kapelou s vyrovnanými příspěvky zejména od tria Kull-Buzby-Weston. Kull též nahrál mimo domovskou kapelu několik sólovek a byl na dalších projektech (např.i s F.Dunnerym), s mnohými věcmi na úrovni echolyn. Evidentně nejvíce aktivní člen v tomto směru.
Na basu hraje na většině alb Tom Hyatt, jehož výrazná, bublavá, Jaco Pastoriem inspirovaná hra korelující s Ramseyho polyrytmy je technicky famózní a opět perfektně pasuje. Též velký profík na svůj nástroj. Klidný, soustředěný, s lehkým, mladickým úsměvem na tváři. Svým mírným vystupováním dobře doplňuje ostatní a spoluvýtváří tu chemii. Na albech, na nichž Hyatt nehraje, basuje sám Ray Weston. Figury Westona jsou méně nápadné, přímočařejší (i vzhledem k tomu, že zpívá), ale též výborné, padnoucí. Při zaměření se na ně jde též často o lahůdky.
Kdosi občas zmíní, jak moc jsou nedoceněni bubeníci jako Harrison nebo Minneman, o nichž se paradoxně mluví pořád v prog-kruzích. V takovou chvíli si vzpomenu třeba na chlapíka jménem Paul Ramsey, který bubnuje, až na novinku, na všech albech echolyn. Kolik asi tzv.expertů propagujících kvalitní rock, zná vůbec jeho jméno...? Technicky i kreativně mistr na úrovni Pearta či Collinse, pro kterého jsou tito dva i velké vzory. S echolyn může jít snad ještě dál ve využívání bizarních polyrytmických struktur, ale je zároveň kompaktní a melodický. Kompozičně smýšlející bubeník, tu ženoucí kapelu zběsilým tempem, a za moment uklidňující jazzovou lehkostí, finesou a groovem. Ramsey svoji hrou posouvá echolyn do totálních výšin. Jen neměl to štěstí, aby se dostal na obálky drum clinic...
O osudech mimo kapelu, co se týče Hyatta a Ramseye je mi doteď známo málo. Hyatt se objeví tu a tam na nějakém projektu (např. Valdez s Simonem Godfreyem z Tinyfish). Ramsey hrál s Kullem v kapele F. Dunneryho, proč ale po více jak 30 letech opustil kapelu, je zatím obestřeno tajemstvím. Buzby se živí hudbou, Kull rovněž - učí, pracuje ve studiu, produkuje řadu alb. Zajímavé je však, že talent jako Weston (ať už zpěvák, textař, basák či skladatel) v běžném životě dříve pracoval jako sekuriťák, pak na stavbách a nějakou dobu se stará o pacienty s demencí, v terminálním stádiu (co mu odešli rodiče, kteří mu toto poslání „vnuknuli“). Hudba je pro něj v podstatě „okrajovou“ záležitostí. Práce s lidmi mezi životem a smrtí mu prý dává i inspiraci k některým textům.
Primárními textaři jsou Weston a Kull, i když ne výhradně, Buzby též přispívá, a dokonce třeba i bratr Kulla, Greg, který je spjat s kapelou hlavně manažersky. Nejsou zde sci-fi / fantasy, zamilované ódy, ani nesmysly, jen aby se to rýmovalo. Texty jsou často o příbězích ze života, dramatických, osobně i společensky existenciálních, těžkých i úsměvných. Zabalené do krásných poetických figur a metafor. Objevující se temnota textů jde do kontrastu s mnohdy křehkou či rozvernou hudbou. Až absurdní protiklady jsou rysem této kapely, jak v muzice tak v textech. Často na textech pracují údajně i déle než na muzice.
Co se týče oblíbených kapel a vlivů na echolyn, všichni se shodují, že je příliš nezajímá „konkurence“ právě v podobě typických vrstevníků jako Spock’s Beard či Flower Kings. Kull hltá spoustu muziky podle jeho slov - jak klasiku, tak modernu. On je nejvíc přes sedmdesátkové věci - Yes, Genesis, ale též třeba Steely Dan či Jeff Lynne/ELO atd. Weston poslouchá rád tvrdší muziku, metal, Ozzyho/Sabbathy či Philla Lynotta/Thin Lizzy, Robina Trowera, ale dokonce i Coldplay či Keane. Z progresivní scény zmiňuje třeba Mikea Pattona či kapelu Discipline (s nimiž hráli živě a byli/jsou přáteli). Buzby kromě klasické hudby (Stravinsky) uvádí kupodivu ne klávesisty, ale především skladatele-kytaristy - Zappu, Holdswortha, Menthenyho, Morella (Rage Against Machine). Pánové se sem tam inspirují i grungem, např.Alice in Chains, Soundgarden. Hyatt se přiznává, že jeho největší hudební inspirací jsou echolyn - Mei (hehe) – na kterém zrovna nehraje, ještě spolu s alby Animals, Physical Graffiti a OK Computer. Diverzita je celkově docela velká.
Naživo jsou echolyn stejně precizní a „tight“ jako ve studiu, ale zároveň naprosto uvolnění, vtipkující během vystoupení. Podobně třeba jako Rush, živá provedení jsou často ještě větším nářezem než studiové verze. To podtrhuje schopnost fungovat v kolektivu. Jich je navíc pět a ne tři – asi o to víc je jejich sehranost pro mne věcí k neuvěření. Doporučuju živáky, které mají (velmi) ucházející zvukovou kvalitu - „Jersey Tomato“, „Stars and Garden“ (jediný DVD), či „Progfest ’94“ (official bootleg) či live in Detroit (1995). Způsob jakým se Buzby, Weston a Kull střídají v komunikaci s publikem je též ojedinělý. Jejich schopnosti udělat skvělou live show údajně byly občas i překážkou. Někteří interpreti prý někdy neradi brali echolyn jako předkapelu, jelikož se stávalo, že ti to headlinerům občas dost natřeli. Incident se stal i při předskakování Transatlantic v r.2000. Při svém vystoupení, na které měli mít třičtvrtě hodiny, jim po méně jak půlhodině začali bedňáci vyklízet pódium přímo během hraní. Kull údajně potkal během tohoto excesu Peta Trewavase. Ten mu na dotaz, co to znamená, řekl „your band’s performance was good, a little TOO good“. Přesto, Trewavas podle Westona byl jediným, s kým si padli do oka. Z vyprávění Westona, zejména Stolt jim asi nepřirostl k srdci - připomnělo mi to manýry Howea, soudě dle jeho popisu.
|
Registrace nového uživatele 
