Echolyn – As The World – 1995
Na krátkou, smyčcovou předehru All Ways The Same navazuje titulní skladba As The World, kde jsem si na jednu stranu až skoro oddychl, že nečelím od začátku takovému hudebnímu masakru, jako v případě prvních dvou alb – „normální“ dvě sloky a dva refrény s předvídatelnými stopkami v jejich závěrech. Ovšem hned poté se k mé velké radosti opět dostavil pocit ohromení z toho neuvěřitelného množství změn a nápadů během jen pár minut. Asi tak od času 1:30 – tedy za pouhé tři minuty!!! - toho zazní tolik, že mnoha kapelám by to vystačilo na celé album. Vokály se stopkami ve stylu Gentle Giant. Zajímavé kytarové sólo jen s doprovodem bicích, tedy bez basy. Zvláštní klávesy (nějaký varhanní zvuk). Jazzrocková pasáž v lichém rytmu – na pět – se skvělými bubny, hlavně činelem jízdy. Zklidnění s elektrickým pianem. Místy až hardrocková jízda. Strhující vícehlasy. Nebo ten šrumec v závěrečných vteřinách.. Echolyn mi znovu dokazují, že jsou pro mě už na stejné úrovni, jako moje nejoblíbenější kapely. Opravdu veliká radost z poslechu téhle fantastické skladby.
Při zběžném, či „povrchním“ poslechu působí skladba Uncle dost lyricky, je pomalá, zasněná, dost mi připomíná Genesis. Ale i tady se toho děje mnoho, jen je potřeba poslouchat pozorně. V úvodu (a později se tento model zopakuje) se střídají takty na sedm + šest dob, je to jedno z těch progrockových klišé, které jsem slyšel už ve stovkách skladeb. Přidá se skvělá kytara v beglajtu a opět doslova zaburácí nádherné vícehlasy. Kapela hraje poměrně tvrdě. Poté je pasáž, znějící jako Tool. Následuje krátké sólo na syntezátor, vystřídané sólem na kytaru – rovněž krátkým, jen pár taktů a to jedna z mnoha věcí, které mě na Echolyn baví, tohle je veliké mistrovství, a mnoho kapel to nedokáže, důvody mohou být různé, přes nedostatek nápadů až po zbytečnou onanii. A to jsme teprve v polovině skladby!! Tady mi to hodně připomíná Genesis, myslím ten klavír s kytarou. Poté vokály úplně jako Crosby, Stills, Nash & Young. Kolem páté minuty jazzová pasáž se stopkami. Pak návrat k tomu motivu na sedm + šest dob a konec je jakoby „přilepený“ úplně odjinud a zase trochu ve stylu Genesis - a já opět zírám, kolik nápadů a změn střídají hudebníci během krátkých časových úseků, a klaním se před nimi až k zemi.
How Long I Have Waited zní zatím nejjednodušeji, resp. nejpřístupněji, čímž chci říct, že hudba Echolyn je opravdu velice náročná, komplikovaná, složitá … no, možná až opravdu nepřístupná, podobně jako Gentle Giant, ktreré na tomhle albu připomínají skutečně hodně. Tady je fantastická baskytara a nádherně to kapela vždy rozbalí v refrénech.
U Best Regards se Vám, hoši milí, přiznám k tomu, že jsem zvolil už v minulosti použitý způsob poslechu a psaní recenze – skladbu po skladbě jsem postupoval, a každou si pustil dvakrát za sebou. Po prvním poslechu jsem vždycky sundal sluchátka, zamyslel se (ano, to já občas dělám, hehe), svoje hlavní pocity se snažil zaznamenat, no a pak při druhém už dával pozor na nějaké zajímavé detaily. A ještě doplním, že před tímto „sluchátkovým“ poslechem jsem album slyšel asi tak osmkrát. No a po prvním poslechu téhle skladby mě napadaly takové dvě stěžejní myšlenky – zaprvé, že hoši jsou opravdu géniové a zadruhé, že je to skoro pocta Gentle Giant. Při druhém jsem zaregistroval velice zvláštní, až podivné harmonie (mrzí mě, že tomu nerozumím), zajímavé je „ubrání“ jedné doby na konci fráze, stopky, piano, ve druhém zpěvu syntezátor, vícehlasy, mezihra na sedm dob, v závěru kytarové sólo – opět spousta nápadů během necelých pěti minut, skvělé jsou v téhle skladbě bubny, basa, klávesy, zpěv … prostě všechno.
The Cheese Stands Alone je tvrdá, ve zpěvu až agresivní s krásnými vícehlasy v refrénu. Pěkná je mezihra s těmi „odpovídačkami“, fantastické taky klávesy (kolem 1:30). Sólo opět krátké, jen 45 vteřin - najjazlé, skvělé. Před třetí minutou Yessovská kytara (slide?) pak zaburácí krásné vícehlasy, a zase stopky ve stylu Gentle Giant.
No a máme tady dvacetiminutovou kompozici Letters, kde mi tedy opravdu dva poslechy nestačily, a nejen tahle skladba, ale celé album mi dalo zatím nejvíc zabrat a stálo mě mnoho času a úsilí, ovšem nelituju toho, protože jak je asi zřejmé, už dlouho jsem nebyl tak nadšený.
Prose je taková předehra, krásná, jazzová, zpočátku hraje jen klavír a kytara, slyším kontrabas a pěkně to celé graduje. A Short Essay začíná samotným (krásným) zpěvem, opět skvělé vícehlasy. Přemýšlel jsem při poslechu mj. o Supper´s Ready, kterou si dokážu zazpívat celou a napadlo mě, jestli si někdy zvládnu zapamatovat i Letters. Sloky jsou na sedm dob, refrény na pět a trochu zní jako Yes. Ve třetím je kytarové sólo, na konci zase jen zpěv, zklidnění, smyčce, pidlikání na kytaru, nádhera. My Dear Wormwood – zase super vícehlasy ve sloce, pod tím skvělý syntezátor. Je to taková rozverná, veselá, radostná a zároveň pošahaná muzika (podobnou dělali Gentle Giant). A složitá. Složité, nezvyklé harmonie (rád bych, kdyby se k tomu vyjádřil někdo, kdo tomu rozumí), složité rytmy. Zde opět model 7 + 6 dob v tom paraptá nebo co tam zpívají. Zklidnění, zpomalení přijde v Entry 11-19-93. Až skoro nasládle působí tahle píseň, ve druhé části se ovšem nádherně rozjede. No a při poslechu poslední části této fantastické dlouhé skladby, One For The Show, kde jsou úžasné klávesy (syntezátor a piano), jsem si kladl otázku, kdo že je asi autorem té překrásné hudby. Hledal jsem – a nenašel. Na stránkách kapely jsou u jednotlivých skladeb uvedeni pouze autoři textů, z čehož usuzuju, že muziku píšou chlapci společně?
No, mám za sebou mnohahodinový maraton poslouchání a psaní o hudbě, která mi přináší neuvěřitelnou radost. A před sebou ještě přes dvacet minut.
The Wiblet je asi předehra k Audio Verite, a kapela pokračuje v neuvěřitelné jízdě – až ve sloce přijde konečně zklidnění a „normální“, jednoduchá muzika, refrény s takřka hitovými ambicemi, krásné vícehlasy. Ale to by nebyli Echolyn, aby nepřišli po druhém refrénu s další šílenou pasáž – a zase jen mistrovsky na pár vteřin. Po třetím je pak návrat k motivu ze začátku skladby a v posledních pár vteřinách zase jakýsi „přílepek“.
Settled Land
Krásná písnička. Pomalá. Zasněná. Moc se mi líbí zpěv (čím dál víc), v refrénu opět úžasné vícehlasy. I tady působí hudba poměrně přístupně. A už téměř tradičně, klasicky, přidávají Echolyn svou typickou změnu, v čase 3:20 – pasáž se stopkami a vokály, kterou se ani nesnažím spočítat, trvá jen asi minutu a vracíme se k poslednímu zpěvu. Stále čekám na nějakou slabší skladbu, hehe.
A Habit Worth Forming
Zdá se, že po té zhruba třičtvrtěhodinové smršti zařadili chlapci opravdu jednodušší a přístupnější písničky. To ovšem neznamená, že by tahle nebyla skvělá – a parádní je kytarové sólo v závěru, kde si říkám, že Brett Kull má asi hodně rád Steve Howea.
Never The Same
Tak to vypadá, že jsem se konečně dočkal, hehe, a na úplný závěr alba zazní skladba, která je asi nejslabší. Pro mě, samozřejmě. Začátek pěkný – příčná flétna, smyčce, pak zpěv jen s akustickou kytarou, zazní i zobcová flétna, ale ty aranže jsou pro mě už tak tak na hraně, a závěrečné dvě minuty, kde se opakuje ten nasládlý refrén už lehce za. Hranou.
Echolyn jsou velké sousto. Obrovské. Fakt mi dávají zabrat. Ale strašně mě baví. A začínám do nich už trochu pronikat a taky se v nich orientovat. Christopher Buzby je, řekl bych, hlavním skladatelem a aranžérem, a stává se z něj můj velký oblíbenec, který zcela jistě míří mezi mé TOP klávesáky. Budu rád, když mi to nějaký odborník (Marku?) vysvětlí a objasní, myslím ten názor (spíš pocit), že většinu hudby skládá on. Taky se mi líbí, že hodně používá klavír. Brett Kull je podle mě skladatel číslo dvě a i jeho hra mě nesmírně baví. Jak vypadá zpěvák Ray Weston, jsem zjistil až předevčírem, kdy jsem sledoval koncert z roku 1995 – do té doby jsem žil v tom, že sólově zpívá Brett Kull. Jeho hlas je velice podmanivý, a zajímalo by mě, jestli se podílí na psaní hudby. A řekl bych, že Tom Hyatt ani Paul Ramsey muziku neskládají, ovšem rytmika je to fantastická, a skoro jsem si jistý, že všichni mají nějaké hudební vzdělání, protože jsou instrumentální extra super hráči. A pokud máte i o tom někdo informace, sem s nimi.
Takže, co napsat v posledním odstavci? No, budu se – protože musím - opakovat – Echolyn jsou naprosto fantastická kapela a jejich muzika mě strašně moc baví, zamiloval jsem se do nich až po uši. I když mi opravdu připomínají mnoho kapel – Gentle Giant, Yes, Genesis, Rush, Crosby, Stills, Nash & Young, Jethro Tull, Marillion, Tool a další, tak neslyším žádné kopírování nebo napodobování, ale skutečně jen inspiraci. Jejich hudba je originální. Taky nepodbízivá. A protože bych nejspíš mohl psát další a další bláboly, raději toho už nechám. Poslední věc – vícehlasy používají tak nějak jinak, než jsem kdy slyšel, ale nedokážu to asi dost dobře vysvětlit. Prostě to nejsou jen „obyčejné“ vokály, ale (i tím, že znějí skoro v každé skladbě), tak na mě působí … nevím, jinak, možná jako další hlavní hudební nástroj?
10/10 |
Registrace nového uživatele 
