Echolyn – Suffocating The Bloom – 1992
Poslouchal jsem druhé album Echolyn v posledním týdnu odhadem desetkrát, a vždycky mě velice potěšilo. Líbilo se mi víc a víc, a nemohl jsem se dočkat, až nasadím sluchátka a do hudby se ponořím s odhodláním a cílem něco napsat. Vůbec jsem nepochyboval o tom, že stejně jako u debutu budu i tady nadšen, až ohromen. Takže jdu na to.
21
Tak jsem naprosto bezradný. Opět jsem dostal takovou nálož, že nemám slov a nevím, jak tu nádheru popsat. Jen během několika desítek vteřin (než začne zpěv) slyším tolik hudebních motivů, nápadů a změn, že pochybuju, jestli už jsem se s něčím takovým setkal. S trochou přehánění je v podstatě jiný každý takt a taky těch inspirací a vlivů, co slyším – v samotném, rozverném úvodu třeba Gentle Giant, potom hodně Genesis, jedna pasáž mi připomněla něco ze sólového Hacketta, jedna Jethro Tull, jedna Marillion, ale třeba ty jazzrockové pasáže Zappu a i „vážná“ hudba zazněla, ale vůbec jsem neměl pocit, že jde o nějaké kopírování. Napadlo mě, že si skladbu budu pouštět pořád dokola a rozeberu jí do nejmenších detailů, ale to bych pak recenzi psal dva, tři týdny. Opravdu jsem okouzlen a ohromen – všechno tady je naprosto dokonalé a krásné, až nadpozemsky, chce se mi napsat – špičkové, fantastické výkony všech instrumentalistů i vokalistů, ale hlavně strhující a překrásná, geniální a neuvěřitelná HUDBA.
Winterthru
Až skoro jsem si říkal, zaplaťpánbůh, že druhá skladba není takový mazec, jako první. Tahle písnička bude zřejmě tak nějak – jakoby, hehe – vánoční, což usuzuju podle slova christmas, které jsem tam opakovaně zaslechl, a taky podle závěrečných taktů.
Memoirs From Between
První polovina skladby je víceméně akustická. A krásná, samozřejmě. Poté spustí celá kapela, úžasně to graduje, aby po chvíli nastala taková najjazlá pasáž. Anglicky neumím, ale celé se to nějak točí na tomhle rýmu:
Set a course, up ahead
Straight into heaven...
A fantasticky graduje a končí pak dlouhým fade outem. Už v první skladbě mě napadlo, jestli náhodou pan mistr bubeník nemá rád Phila Collinse, a tady jsem si to tedy říkal znovu. Hraje podobně, a hraje skvěle.
In Every Garden
Další překrásná písnička, kde mě pro změnu napadlo – díky velké podobnosti s Genesis – že i kytarista asi bude mít hodně rád Steve Hacketta. Úžasné vícehlasy a ve druhém refrénu strhující gradace. Předchozí krátkou Reaping The Harvest vnímám jako takovou předehru.
A Little Nonsense
Tvrdší skladba, taková „kombinace“ Gentle Giant (těch tedy především) s Yes (ve formě jakési „přísady“ v podobě těch dvou vokálních pasáží – paradydádydádydáda nebo tak něco se tam zpívá). A aby toho nebylo málo, tak je tam ještě během pouhých tří a půl minut „vetknuto“ takové jazzrockové sólo. No, hoši, další bomba a Echolyn už takřka neochvějně a jistě stojí na (mém) vrcholu vedle Genesis, Yes, Led Zeppelin + dalších legend.
One Voice
Srdceryvná písnička, pro změnu ve stylu Jethro Tull a v kytarovém sóle slyším Marillion. Zvukově krásné a malebné smyčce a flétna, jako „předehra“ je tady The Sentimental Chain.
Here I Am
Opět překrásné vícehlasy, připomínající Yes. Už je mi to trochu trapné, uvítal bych nějakou slabší skladbu, ke které bych měl nějaké výhrady, ale nemůžu sloužit, prostě další bomba. Znovu pěkná jazzrocková pasáž a vynikající basa – řekl bych bezpražcová.
Cactapus
Hackettovská kytara v úvodu. A i dál má skladba podobný zvuk a ducha starých Genesis, opět s jazzrockovým nádechem. Krásná krátká instrumentálka.
Suite For The Everyman
A máme tady závěrečnou, osmadvacetiminutovou, jedenáctidílnou kompozici. Při jejím poslechu na mě nejvíc dolehly určité výčitky, že nemám Echolyn naposlouchané zdaleka tak dobře, jak bych chtěl, a zdaleka ne tak dobře, abych o jejich hudbě mohl zasvěceně psát. Celkově mi skladba (zejména v první polovině) připomíná Misplaced Childhood, nejen zvukově (hlavně kytara), ale i podobným hudebním pojetím. Ale slyším tady opravdu mnoho vlivu a inspirace – rozverné a rozjuchané pasáže ve stylu Gentle Giant a Franka Zappy, vokály jako Yes i The Beatles, instrumentálně hodně často zní pak kapela jako Genesis, ve finále pro změnu jako Rush. Vrcholem je nejspíš poslední část, vlastně asi titulní skladba Suffocating The Bloom.
Takže ano, na jednu stranu výčitky, na druhou ještě větší nadšení z objevení téhle fantastické kapely a z jejího druhého alba, kde mi ani těch cca deset poslechů nestačilo k jeho poznání. Nicméně i kdybych ho poslouchal opakovaně, pravděpodobně bych momentálně nic kloudnějšího nevymyslel. O Genesis jsem psal poprvé asi třicet let poté, co jsem je poznal, podruhé pak za dalších cca patnáct let, takže třeba si Echolyn v pětasedmdesáti zopakuju, hehe. A i kdyby ne, už teď mě naprosto okouzlili a jsem nesmírně šťastný, že jsem je – konečně – poznal.
Teď tedy předhazuju svoje ne úplně „zasvěcené“ bláboly, a na závěr chci ještě napsat, že vokál mi připomíná skutečně velmi, velmi mnoho mých oblíbených zpěváků, a to si nejsem jistý, jestli si vzpomenu na všechny - Fish, Geddy Lee, Peter Gabriel, Robert Smith, Maynard James Keenan, Steve Hogarth, Robert Plant, Kevin Gilbert. Taky bych ještě jednou rád zopakoval, že u Echolyn opravdu necítím žádné napodobování nebo kopírování, přesto, že v jejich hudbě je slyšet velké množství vzorů a inspirace, přijdou mi velice originální. A moc se těším na další dobrodružství při poznávání jejich úžasné hudby.
10/10 |
Registrace nového uživatele 
