The Pineapple ThiefThe Pineapple Thief
Praha, Palác Akropolis, 2.4.2024
Toto byl můj druhý koncert TPT a v mnohém převyšoval ten předchozí v Rock Café, i když už tenkrát jsem odcházel spokojený. Kromě toho, že nyní už kapelu znám o něco víc, tak to bylo v důstojnějším prostředí Paláce Akropolis s větším pódiem a naservírovali nám mnohem větší porci. Tentokrát TPT jedou turné bez předkapely s prodlouženým setem, který měl bezmála dvě a čtvrt hodiny. A protože si nepotrpí na příliš rozmáchlé kompozice, vešlo se toho do playlistu opravdu hodně. Diskografie TPT není malá, takže by bylo z čeho vybírat, ale výběr skladeb se soustředil na „novější“ tvorbu z posledních cca 10 let. Především mě překvapilo, že poslední (loňské) album It Leads To This (nepočítám pozdější doplňkové EP Last To Run) odehráli úplně celé. Za to palec nahoru, a nejen proto, že ta deska je skvělá. Velká část byla věnována předchozí trojici alb Your Wilderness (3x), Dissolution (2x) a Versions Of The Thuth (3x), která má na svědomí současná sestava s bubeníkem Gavinem Harrisonem, z nichž ta první dvě jmenovaná řadím mezi své nejoblíbenější a přitáhla moji pozornost ke kapele. Po jedné písničce potom byla zastoupena All The Wars, Magnolia, Someone Here Is Missing a Little Man. Celkem tedy rovných dvacek kousků.
Čtveřici Bruce Soord, Jon Sykes, Steve Kisch a Gavin Harrison na turné doplňuje ještě druhý kytarista a zároveň doprovodný zpěvák Beren Matthews (který má vlastní kapelu Grip-Like Vice), jelikož jenom s jednou s jednou kytarou by to naživo nešlo, nebo by muselo být aranžmá skladeb značně ochuzeno. A to by byla velká škola. Zdánlivě na první poslech přímočaré jednoduché kytarovky se s hlubším ponořením stávají mnohem komplexnější a naživo ta propracovanost vynikla snad ještě víc a kombinace dvou kytar byla skvělá a místy vznikaly zajímavé zvukové efekty. Přitom nic není přeplácané, často spíše minimalistické, ale o to to má větší hloubku a každý tón a zvuk dotváří silnou atmosféru. Hodně efektní jsou i časté kontrasty hlasitých a tišších úseků. A kdo si potrpí na melodie, přijde si také na své.
Naživo zní kapela energičtěji než z desek, zvukově syrovější s ostřejšími kytarami. Zvuk byl většinou velmi dobrý, jenom občas se na chvilku vytratil třeba doprovodný zpěv, nebo se ztrácela čitelnost v hlasitých pasážích, což je pravidelný nešvar rockových koncertů. Naštěstí s většina hudební produkce, také díky charakteru tvorby TPT, nepřekračovala onu hranici, kdy by to zážitek kazilo, přestože ještě druhý den mám trochu zalehlé uši. Jednotlivé nástroje byla dobře slyšitelné. Potěšitelné bylo, že ani klávesy, které se drží spíše vzadu, ale tu více, tu méně přispívají k atmosféře skladeb, nebyly utopené. Na své si museli přijít všichni fanoušci Gavina Harrisona, protože bicí byly opravdu výrazné, ale ne ve smyslu, že by přehlušovali ostatní, nýbrž pestrou a bohatou hrou. Myslím, že také díky němu se kapela v posledních letech dostala více do povědomí, ale byla by škoda se zaměřovat jenom na něj. I když toho v TPT hraje hodně, je součástí fungujícího celku vedeného frontmanem Brucem Soordem, který nepatří mezi virtuózní kytaristy, kteří by zahlcovali hudbu rychlými sóly, ale s elektrickou nebo akustickou kytarou čaruje jiným způsobem a hodně efektně, mnohdy stačí jenom správné hrábnutí do strun a je to silnější než krkolomné sólo. Jeho zpěv mi je příjemný a naživo je také důraznější. Jon Sykes s typickými velkými sluchátky patří mezi baskytaristy, které mě baví poslouchat a jeho výraznou baskytaru dost vnímám a stejně nepostradatelný je také jeho doprovodný zpěv. Steve Kisch je spíše v pozadí, ale je tam, i když jsem ho moc neviděl, jelikož mi ho zacláněly klávesy a tablet, kde má zřejmě noty.
Malým zpestřením koncertu byl i kratší akustický set, kdy se kapela (bez druhého kytaristy) sesedla vpředu a odehrála tři písničky. Mám raději jejich plnohodnotnou elektrickou tvorbu, vhodně však byly zvoleny Barely Breath a Snowdrop, které jsou k tomu vhodné, třetí Threatening War bych raději slyšel v plné verzi, ale jinak nebyla špatná. V této části pobavil Jon Sykes chrastítkem v podobě ananasu a Gavin Harrison bubnováním i na Bruce Soorda a krk kytary. V tom prodlouženém koncertu působila akustická vložka docela příjemně.
Pokud jde o vizuální stránku, ta šla trochu bokem, v pozadí byl na plátně (asi) promítnutý obraz z alba It Leads To This, který se za celou dobu neměnil, světle byla spíše skromnější, ale vůbec to nevadilo. Ten večer patřil hlavně pánům na pódiu a jejich parádní hudbě a k silné atmosféře a jedinečnému zážitku to bohatě stačilo, nebylo potřeba nic schovávat za velkou show.
V sálu určitě nebylo narváno, ani vepředu nebyla žádná tlačenice, přesto uvnitř bylo už od začátku docela dost teplo, naštěstí se to postupně dál nezhoršovalo a vzduch nebyl vydýchaný. Stál jsem poměrně blízko pódia, tak nevím, jak to vypadalo vzadu, ale potěšilo mě, že tu nebyla záplava lidí sledujících koncert přes obrazovky mobilů. Občas ho někdo sice vytáhnul na pár fotek, ale jinak nic a je mnohem příjemnější být ve společnosti, kde fanoušci přišli hudbu poslouchat a vnímat vnitřně a ne natáčet. Možná tomu pomohlo i to, že před začátkem zazněla z éteru žádost, aby se lidi zdrželi natáčení.
Na koncert jsem se dopředu těšil, TPT patří mezi moje velké oblíbence, ale odcházel jsem ještě víc nadšený, než jsem si dovedl představit. Uši zažívaly slast, záda a nohy trpěly, ale celkově to byl další super silný hudební zážitek.
Sestava:
Bruce Soord – akustické a elektrické kytary, zpěv
Jon Sykes – baskytara, doprovodný zpěv
Steve Kisch – klávesy
Gavin Harrison – bicí
Beren Matthews - elektrické kytary, doprovodný zpěv
Playlist:
The Frost
In Exile
Demons
Put It Right
Our Mire
Versions of the Truth
Every Trace of Us
White Mist
All That's Left
Now It's Yours
Threatening War (acoustic)
Barely Breathing (acoustic)
Snowdrops (acoustic)
Rubicon
To Forget
It Leads to This
Give It Back
-----
Fend for Yourself
Alone at Sea
The Final Thing on My Mind
|
Registrace nového uživatele 
