Steven Wilson - To The Bone (2017)
Tohle album je svým způsobem logickým pokračováním Hand Cannot Erase. Od klasického art-rocku na Ravenovi se přes tak nějak na půl cesty stojící Ruku vrací ke stylu blízkému prostřednímu období Porcupine Tree (tak zhruba mezi The Sky Moves Sideways a In Absentia). V něčem je to samozřejmě zase jiné a možná i vyspělejší, ale tohle je můj převažující pocit z tohoto alba. Odkazy na art-rockové kapely minulosti jsou tady hodně skryté. Ve srovnání s předchozími deskami tu řada věcí zní jakoby zjednodušeně, i když to zase tak zjednodušené není, ve skutečnosti je to stále promakané dílo, ale tlačí se to do takového art-pop-rocku, který známe i z Porcupine Tree. Připadá mi, že jestli se tady něčím inspiroval, tak jsou to trochu osmdesátky. Ale naštěstí je ta inspirace spíš v takovém nějakém stylu a pocitu, než v přebírání typických zvuků apod. Zvukově je to naprosto moderní album a jako vždy výborné. Protože nejsem kovaný ve Wilsonových favoritech 80. let, tak mi možná spousta souvislostí uniká, ale zmíním jednu, která mi neunikla. Na To The Bone je ve dvou skladbách výrazná harmonika. Hraje na ni Mark Feltham a řekl bych, že není náhoda, že podobnou atmosféru jako začátek skladby To The Bone (po tom mluvení) má začátek alba Spirit of Eden od Talk Talk, kde hraje na harmoniku ten samý Mark Feltham. Dál už je to hudebně samozřejmě někde úplně jinde... Plus ten devadesátkový styl, který už Wilson spoluvytvářel s Porcupine Tree, ale to není inspirace, to už je on sám.
Wilson se taky rozhodl, že si skoro všechno nahraje sám s Adamem Holzmanem a třemi bubeníky. Občas se mihne nějaký kytarista nebo basák a Kilminster si alespoň zazpíval. Možná se mu zdálo, že se příliš schovává za geniální spoluhráče, nebo si prostě řekl, že hudbu v tomto stylu si nahraje nejlíp sám. Nebo se bál, že Beggs mu do toho nařeže Squirea s Rutherfordem... Těžko říct. Na druhou stranu si hodně pomohl oběma zpěvačkami, k čemuž se ještě dostanu. Uvidíme, co v tomto ohledu přinese další deska. U To The Bone jsem taky zatím neřešil texty, protože tam zjevně není nějaký jednotný příběh, takže mě to úplně nevtáhlo. Zaregistroval jsem uprchlíci, teroristi, lidi, co se jim nedaří odstínit zvuky souložících sousedů, takže nemají dokonalé poslechové podmínky, sem tam něco podivně optimistického...
Album má taky hodně úchylný obal. Nevím, co přesně to má symbolizovat, hehe. Na dalších fotkách je v nějaký mlhovině nebo je pocákanej barvama (a logicky se tváří celkem nasraně), tak nevim. Moc velké umění na MI. Celkově mě obaly a vůbec výtvarné zpracování desek Wilsona i Porcupine Tree připadají jako takové nevýrazné tápání nebo minivýstavka divnejch nápadů, co zrovna někdo měl. Výjimkou jsou Raven a Ruka, ty se mi naopak líbí moc.
Úvodní To The Bone je výborná skladba na úvod. Wilson tady hraje krásnou basu a pak i skvělé špinavé kytarové sólo, které mi stavbou připadá docela Govanovské. Výborné jsou ty doprovodné vokály i foukačka. Z minima "písničky" tady Wilson vytěžil maximum výbornou aranží. Hezký je i ten hammondovo/synťákový konec. Úvodní akordy a melodie v Nowhere Now výborně navazují na To The Bone. Nevím, čím to přesně je, ale prostě ty skladby fungují skvěle za sebou. Celé to stojí na silných melodiích a šlapající rytmice, která je většinu času zbavená veškerých art-rockových příkras. Díky tomu vynikne závěr. Hodně osmdesátkový začátek Pariah přináší pro Wilsona poměrně atypickou baladu. Snovou atmosférou mi to připomíná Entangled, o kterém byla nedávno řeč. Wilson zpívá dobře, i když tohle není skladba, kde by mohl skutečně zazářit, jako třeba Raven. Proto je super, že je tu opět Ninet Tayeb, která je prostě boží, hlavně ten přelom do toho vířivého konce se mi moc líbí. Bez ní by tahle písnička byla ne poloviční, ale třetinová. The Same Asylum As Before je taky pěkná věc s lehce floydovským nádechem a kytarou hrající si na sekvencer. Výborná je ta klidná část s elektrickým pianem a kytarovým sólem. Smyčcové aranže taky pěkné. Závěrečná gradace se povedla. No. První třetina alba je takový porcupineovský minimalismus. Skladby nepřekypují stovkami nápadů ani nečekanými zvraty, melodie jsou docela chytlavé a hodně to stojí na aranžích, příjemném zvuku a případně na zpěvu Ninet Tayeb. Baví mě to, ale tímhle přístupem se nedá dostat zase tak daleko a v diskografii Porcupine Tree je vedle výborných písní v tomto stylu taky hodně průměrných. Wilson není McCartney a každej jeho song není Trains.
Druhá třetina začíná Refuge, což je zase z hlediska struktury něco úplně jiného. Moc pěkný dlouhý úvod, krásně jsou tam zakomponované ty umělé smyčce. Celkově řekl bych mnohem zajímavější než jeho zpívaná část v Pariah. Potom přichází ta gradující část s pianem, výbornými bicími a třemi skvělými sóly - Feltham, kytara jakéhosi Paula Staceyho a synťák, na který hraje asi Wilson? Tohle je opravdu hodně dobrý moment, je to atypické, silné, možná i trochu pinkfloydovské. Závěr s pianem a harmonikou je tak akorát. Tohle je asi zatím vrchol alba. Pak se brutálně střihne atmosféra do tucavé Permanating. Její umístění na albu mi nesedí a asi dost přispívá k tomu, že ji nemám moc rád. Nelíbí se mi ten úvodní recitativ a příliš na pilu tlačící refrén. Wilson není ABBA. Nemá smysl, abych psal, jak by to podle mě bylo lepší. Nejlepší část je "Time is moving on..." a kytarové sólo. I ta část "Permanating, celebrating now..." se mi celkem líbí, ale víc by se hodila jako bridge do nějakého trochu jiného hudebního kontextu. Textově, produkcí, strukturou i zvukem to spouští všechny sensory "pozor, tohle má být singl", ale připadá mi to nucené a v podstatě takové archaické. Je to asi jako kdyby Yes vydali z Magnification singl Don't Go a čekali, že s tím udělají díru do světa. Don't Go je super písnička, ale prostě mimo dobu. A tím samozřejmě neříkám, že miluji pop roku 2017, ani že nejde dělat pop v retro stylu. Ale nemůže to podle mě znít jako Permanating. Navíc v sevření tří vynikajících a náladou a v podstatě vším úplně odlišných skladeb. Následující Blank Tapes nás totiž vrací na úroveň Refuge. Podobně jako Transience na předchozím albu je to nádherná melodie, na Wilsona řekl bych skutečně exkluzivní, ještě umocněná Holzmanovou hrou na klavír (jedno z mála míst, kde trochu přijde ke slovu) a pěveckým duetem s Ninet Tayeb. Ta album skutečně hodně pozvedává. Jediná škoda je, že je ta písnička tak krátká. Pak ovšem následuje třetí vrchol alba, People Who Eat Darkness. Výborný začátek, text jsem úplně nepochopil, ale je zajímavej. Hrozně se mi tady líbí bicí a tamburína, kytary, zpěvy, hlavně ty předabované vícehlasy "We who eat darkness", opět se skvělou Ninet Tayeb, prostě to fantasticky šlape. I ty klidnější akustické pasáže jsou výborné. Skvělé kytarové sólo, které opět hraje Velmistr sám. Výborná věc. Druhá třetina alba je výrazně lepší, ale s kaňkou v podobě Permanating.
Ještě bych se v téhle části vrátil k textům, které jsem si nakonec přečetl. Permanating má v podstatě text o tom, že čas plyne a člověk si má užívat přítomnost... asi. Nevím, no. Je jasné, že zrovna tahle písnička nepotřebovala do textu vměstnat antické drama, ale tohle mi prostě připadá slabé. Ovšem možná je to myšleno jako kontrast k předchozí Refuge. Kontrast dvou lidí s úplně jinými starostmi. Nebo kontrast dvou stavů mysli. Asi bych o tom mohl filozofovat dál, ale to se dá o čemkolins (c) Pepa a když si přečtu text Blank Tapes, takže jsem nevim a řikám, mně to nevadilo, stejně bych musel dát do toho (c) Ivánek. Pokud jde o Refuge, už hippies pochopili, že písnička nevyřeší problémy skutečného světa. Dokonce někteří hippies později pochopili, že je nevyřeší ani drogy. Nechci Wilsonovi upírat upřímnost, ale textově je to naprosto banální. Zároveň je to téma, u kterého muselo být Wilsonovi jasné, že to přitáhne publicitu, tak si mohl dát víc záležet. Takhle to bohužel podobně jako Watersovo "Imagine a leader with no fucking brains" může donutit k "zamyšlení" a přesvědčit leda tak přesvědčené. Samozřejmě s tím rozdílem, že Waters takhle nadává už od 70. let a je v tomhle naprosto autentický a v těch nejlepších momentech geniální (The Final Cut, Amused To Death), zatímco Wilson píšící dosud texty o lásce, o sériových vrazích a jiné hororové příběhy se najednou probudil. Wilson není Waters. Je to další moment do skládanky, která ve mně vyvolává pocit lehké nucenosti a kalkulu tohoto alba. Ještě mohlo být na obalu v pozadí hořící WTC a ve videoklipu k Permanating skupinově znásilněná indická školačka sledující při tom video na iPhonu. Ale tak daleko to naštěstí nedospělo a jak říkám (c) Jarda Jágr, hudebně je Refuge bomba.
Song Of I je trochu gabrielovská, osmdesátková, malinko připomíná i Index. No a tady Wilson místo Ninet Tayeb zpívá se Sophií Hunger, jejíž hlas se sem hodí naprosto perfektně. Skvělá volba. Pořád se mi dere na mysl, že to je jako popíjet při několikachodové večeři vynikající víno, ale když se podává chod Song of I, tak vytáhnu jiné a všichni konstatují, že to je ideální kombinace. Nikdy jsem sice nic takového neprovozoval, ale víte, jak to myslim, hehe. Celá skladba se mi moc líbí, i ty orientálně znějící smyčce. Na tomto typu hudby mi vždycky přišlo nepochopitelné, jak se to skládá. Připadalo mi, že to vyžaduje hroznou představivost. Nečekaná a výborná věc. Detonation začíná trochu jako Ancestral. Pak se to zlomí do takové porcupineovské jízdy, která se postupně vrátí někam k Arriving Somewhere But Not Here, nebo dokonce The Sky Moves Sideways. Zase je tady taková ta přehledná, ale fakt šlapající rytmika. Hodně dobrých devět minut, výborné dlouhé kytarové sólo, které tentokrát hraje David Kollar z Prešova. Song of Unborn pak plní tak trochu funkci Happy Returns. Ale není to zdaleka tak silná věc. Nejvíc se mi tam líbí ta část se sborem a pak samotný závěr. Jinak se to docela táhne a připadá mi to jako ne úplně strhující konec nevyrovnaného alba. Navíc mi trochu vadí, že se Wilson zařazením těchto dvou skladeb trochu moc okatě opakuje.
Když to shrnu, tak asi dvě třetiny alba jsou výborné nebo velmi silné a zbytek je slabší. Album směřuje k upozadění jednotlivých nástrojů a důrazu na melodie a zpěv, což by mohl být kámen úrazu, nebýt Ninet a Sophie, kterým Wilson v bookletu děkuje "for bringing my songs alive", v čemž má naprostou pravdu. První třetina se poslouchá fakt dobře a je taková pohodová, ale neřekl bych, že úplně výjimečná. Ve druhé a třetí třetině jsou větší a menší klenoty, ale i uhlí. Zajímavé je, že je To The Bone je Wilsonovo nejúspěšnější album v UK (3), což ale neznamená, že lidi v UK NEROZUMÍ hudbě. Spíš to připisuju mediální kampani, která mi přišla, že byla mnohem výraznější. I já jsem vnímal, že Wilson byl tak nějak stavěn do role zásadního současného umělce pro "intelektuály", který přesahuje art-rockovou "sektu", kam převážně patřil v minulosti, a právě natočil svou zásadní desku a videoklip s Indkama. Setrvale vysokou podporu má v Německu. Skopčáci holt umí ocenit perfekcionismus. Vzhledem k době vzniku nemůžu hodnocení moc srážet, protože mezi mých top 5 alb roku 2017 by se To The Bone dostalo zcela nepochybně. Jak jsem to poslouchal a plkal, tak jsem fakt zvědavý na letošní album. Určitě tam budou výborné věci, ale doufám, že to vezme zase trochu jiný obrat. Nejsem úplně fanatik Porcupine Tree, myslím, že Wilson se dost dlouho stylově i skladatelsky hledal, resp. nebyl dostatečně vyrovnaný, pak se v pozdějších albech Porcupine Tree a prvních čtyřech sólových našel a teď si říkám, aby se zase neztratil.
4/5 |
Registrace nového uživatele 
