RUSH - Grace Under Pressure (1984) DR13 Germany CD Polygram 818 476-2
Grace Under Pressure bylo dlouho mnou neobjevené album. Ani nevím proč, vyhýbalo se mně, nebo já jemu, těžko říct. Měl jsem je dlouho za nějakou kompilaci. Jeho hudbu jsem objevil velice nedávno, o to intenzívněji jsem se jí jmenoval. Zásadní skutečností, možná více, než by se mohlo zdát, je odchod dlouholetého producenta Terry Browna. Kapela si zvuk dělala částečně sama, částečně za výpomoci přizvaného producenta Petera Hendersona. Nová produkce měla vést směrem k novým technologiím, měla objevovat nové zvuky a styl. Jak to dopadlo? Nebudu napínat, hrozně. Jestli jsem si dosud myslel, že RUSH neudělali slabou desku, tak děkuji, přesvědčili jste mě, hoši, o opaku.
Především, RUSH podlehli novovlnnému svádění. To je první, co praští do uší. A druhým markantním faktem je, že to neudělali nijak originálně, ani zdařile. Tam, kde se dříve svojí muzikou velebně vznášeli nad vším pimprdlováním barevných oblečků a dokázali vytvářet duchaplné písně, dnes předvádějí zaměnitelnou umělohmotnou hopsandu s plechovým zvukem. Do hudby pronikají prvky tanečního funky, jako v Red Lenses, The Enemy Within, u Kid Gloves je to až trapné. Vůbec červená začala kapelu jaksi fascinovat, ještě tu máme Red Sector A, a popěvek "red alert" v úvodní skladbě. Melodie nejsou ani hladké, ani povznášející, spíš se srandovně vykrucují a blýskají nášivkami. Samo o sobě by to nemuselo být špatné, různé kapely se s osmdesátkovým diktátem vyrovnaly se ctí. RUSH ale svoji načančanou šarádu nevyvažují dostatečným množstvím nápadů, co by mohly zaujmout.
V některých písních jsou hezké pasáže. Úvodní skladba dává ještě jakés takés naděje, že by nemuselo být tak úplně zle. V dalších skladbách ale nářek przněné hudby propuká naplno. Co na tom, že občas jsou zde i melodické zpěvné linky, občas se daří (asi dvakrát) vyseknout rockově drsné kytarové sólo. Jsou to však jen dílčí ozdůbky, co se zachytily na fádním a odulém těle plastikových skladeb. Nedají v žádném případě vzniknout celku, nespojí se v souvislý hudební tok. Jsou to jen barevné papírky, co plavou po kalném toku mělké řeky. Klávesy zcela dominují, kytara zplechovatěla a nemá zdaleka nosnou roli jako dříve. I ostatní nástroje jsou buď nepříjemné, nebo nezajímavé, nebo nepříjemné a nezajímavé současně. Polovina plochy alba zní jako rádiový pop rock, ale bez chytlavých refrénů. Výjimku tvoří refrén The Body Electric, ale je to plytké a kolovrátkové, naštěstí konkrétně v této skladbě je aspoň zajímavá basa, jako na jednom z mála míst. Druhá polovina vyznívá jako našminkovaná alternativní nová vlna s rockovým přelivem.
Ladný a promyšlený rock s emocionální hloubkou zmizel. Zničehonic se stalo, že člověk, který se vydal do divadla z živými herci, stojí před loutkovou taškařicí. Tohle nejsou RUSH, ale nějací jakoby-rush, co zkoušejí, kam až se dá klesnout. Peart se proměnil v automatického bubeníčka se zvukem oktagonálních bubínků, klávesy mňoukají a klinkají v duchu krátkodechých motivků. Osm písniček do juke boxu nádražní hospody, kde přestaly jezdit vlaky. Horko těžko bych sesbíral počet poslouchatelných částeček, aby vydaly na pět minut muziky. Byla by to hodně roztříštěná mozaika. Achjo, tohle album mělo navždy zůstat nepoznáno, rád bych si o něm dělal iluze. Rozhodně by byly krásnější, než realita.
Projevuje se ten starý známý efekt, u RUSH zdaleka ne poprvé. Čím víc poslechů, tím horší pocit. Musím to zastavit, abych nespadl hluboko pod dvojku. Sorry bojs, ale tahle plechařina šumařina si víc nezaslouží.
** |
Registrace nového uživatele 
