Genesis - Nursery Cryme (1971)Nursery Cryme jest prvním albem, se kterým jsem se od Genesis setkal. Vlastně jsem neslyšel album jako takové, ale jistý záznam z Belgie, který všichni určitě znáte, takže ho ani nebudu linkovat. Táta to měl od někoho nahrané na videokazetě, kde bylo něco od Zeppelínů, po čemž jsem šel původně. Na Genesis jsem narazil náhodou (ačkoliv jak všichni víme, náhody neexistují, hehe) a ani jsem nevěděl, že o nějaké Genesis jde. Prozradil mi to s mávnutím ruky táta. "Jó, to jsou Genesis, ještě s mladym Gabrielem." Koukal jsem na to s otevřenou pusou. Gabriela jsem znal, i když jen okrajově. Vybavil se mi ujetý klip ke skladbě Sledgehammer, hehe. Ale tady mu bylo lehce přes dvacet a měl dlouhý vlasy. A najednou koukám na titulek, že za bicíma sedí jistý Phil Collins. Za bicíma, hehe! Není plešatej a nezpívá přeslazený písničky, nad kterýma jsem křivil nos, kdykoliv na mě nějaká vystrčila svůj úlisný obličej. A že to v té době bylo dost často! Naopak skvěle bubnuje. Tenkrát jsem to k těm Zeppelínům ještě přetočil. Napodruhé jsem se ale jal prozkoumat Genesis. Už v té době jsem vnímal, že jde o partu podivných týpků. Ač měli všichni dlouhé vlasy a vypadali jako rockové hvězdy, vyzařovala z nich zároveň zvláštní aura nerdů tu z matfyzu (Banks), tu z filozofické fakulty (na židli sedící zarostlý Hackett s typickými brýlemi přemoudřelých intelektuálů té doby). Gabriel - ten byl navíc už tenkrát neskutečně expresivní a plný nespoutané tvořivé energie. Byl toho plnej, však mu invence vydržela ještě pořádně dlouho potom. Collins mi jako jediný tento dojem narušuje, hehe. Bylo ale jasné, že jde o velmi přemýšlivou kapelu. Svou fantasy atmosférou mě okamžitě strhli. Ve spojení s úžasně podivným vizuálem přebalu alba (jedná se s velkým náskokem o můj nejoblíbenější přebal všech dob) vytvořili dílo natolik unikátní, až si mě na čas zcela podmanilo a rozhodl jsem se, že si o nich zjistím víc.
Mezi Trespassem a Nursery Cryme došlo ke dvěma personálním změnám. Kvůli fatálním problémům s koncertní trémou odchází kytarista Anthony Phillips. Jelikož jsem sám velký trémista, moc dobře vím, jak ho to muselo ničit. Když se ho po letech v jednom rozhovoru ptali, jestli svého odchodu lituje, odpověděl, že v podstatě nemá čeho, jelikož jednoduše neměl na výběr a musel to udělat. Že ho to ale dodnes mrzí, je zcela evidentní. Co se mě týče, považuji ho stále za nedílnou součást Genesis a jeho odkaz v nich žil dál, zde na Nursery Cryme se dokonce na některých skladbách podílel i autorsky. Na jeho místo přichází zamlklý introvertní asociál Steve Hackett, hehe, který v mnoha ohledech navazuje na Phillipsův odkaz, přináší však i svoje vlastní kouzlo a hudebně k Genesis zapadá jako dávno ztracený bratr, jehož návrat byl předpovězen nějakou kdysi vyřčenou věštbou. Něco takového by přesně zapadalo k duchu Nursery Cryme, hehe. Zjevně byl však zcela rozdílnou osobností, než Phillips, a jeho příchod měl zásadní vliv na rovnováhu sil v kapele. Phillips byl považován za pomyslného vedoucího kapely, která se po jeho odchodu zcela vážně zaobírala myšlenkou, jestli má bez něj ještě smysl pokračovat. Hackett byl však i se svou kytarou odsunut někam do kouta silnějšími vůlemi Bankse či Gabriela, kde se mu podle mě nějakou dobu líbilo, jelikož to ladilo s jeho uzavřenou povahou, během let však došlo k postupnému obratu, který vyústil až v jeho odchod, o tom ale někdy jindy.
K druhé obměně došlo na postu paličáka, na který po vydařeném konkurzu usedl Phil Collins. John Mayhew byl kapelou odejit, jelikož prý nezvládal držet krok s tím, jak se ve svých schopnostech rozvíjeli. Všechno musel nadřít a nedovedl pružně reagovat na nápady ostatních členů. Gabriel prý už ze samotného posezu poznal, že Collins bude vědět, co dělá. Taky prý na kapelu udělalo dojem, že si zahrál s Georgem Harrisonem na jeho debutním albu All Things Must Pass. Genesis měli Beatles ve velké oblibě. Phil se jim ale asi zapomněl zmínit, že jeho kongo se na desku nedostalo a z nahrávacích sessionů byl vyhozen, hehe. Asi nemusím dodávat, jak důležitá pro kapelu tato výměna byla. Odešel jeden přinejlepším průměrný bubeník a za něj dorazil jeden z nejlepších své doby. Pro mě osobně je Collins určitě v TOP3 žebříčku. Hned na druhém místě, hehe.
Tematicky album částečně navazuje na svého předchůdce. Je to v podstatě takové album podivuhodných příběhů. Zároveň však přináší o mnoho temnější vyznění. Ta tam je občasná zasněnost Trespassu. Někdy si říkám, jakou měrou k tomu přispěl příchod Steva Hacketta, jehož kytara tuto zlověstnou atmosféru nepojmenovatelným způsobem dokresluje. Je to takový zvláštní mix viktoriánské Anglie a sci-fi. Jsou to vzpomínky na jakousi alternativní realitu v dávné minulosti. Najdeme tu i odkazy na řeckou mytologii, tedy materiál o mnoho starší. Hudebně kapela zdokonaluje techniky, které předvedla již na předchozím albu, čímž však nelze říci, že by deska zněla nějak podobně, to v žádném případě. Skladatelsky je zde ale znát výrazný pokrok a album působí o něco vyspěleji, než Trespass. O hráčských dovednostech (zejména na bubenickém postu) ani nemluvě. Musím se přiznat, že v úplném začátku jsem si z něj oblíbil pouze tři skladby (určitě si tipnete, které to jsou) a zbytek považoval za jakousi vatu. Až časem jsem svůj pohled přehodnotil.
The Musical Box, nebo tedy Hrací skříňka, sahá svým původem do období s Phillipsem, který je zároveň uveden jako spoluautor hudby. Za text je v tomto případě zodpovědný Gabriel. Musím říct, že se jedná o zvláštní volbu hned na úvod alba. Jedná se o nejdelší a též nejkomplexnější kousek na desce. Kapela se nejspíš hned na začátku chtěla ukázat. Příběh pojednává o dvou dětech (Cynthia a Henry) kdesi na venkově viktoriánské Anglie. V něm Cynthia urazí hlavu Henrymu kroketovou palicí, hehe. Viz přebal desky. Pak ale najde Henryho hrací skříňku, která po otevření začné hrát starou dětskou říkanku s názvem "Old King Cole". Zároveň se objevuje Henryho duch, který však velmi rychle stárne a jelikož prožívá ve zrychlené formě všechny své sexuální touhy, pokouší se Cynthii přesvědčit k sexuálnímu styku. Hehe. Rámus však zaslechne ošetřovatelka, objeví je a hází po Henrym jeho hrací skříňku, čímž ničí nejen ji, ale i jeho. No je to asi nejšílenější příběh, jaký nám Genesis kdy nabídli, hehe. Hudebně vynikající, plný zvratů a náhlých změn. S typickým brnkáním na dvanáctky, Hackettovým přizvukováním, Gabrielovou flétnou, která s kytarou vytváří v začátcích působivé harmonie. No nádhera, hoši. Pak ta burácející pasáž, ve které se probouzí i Banksovy klávesy. Ten je jinak v Hrací skříňce lehce stranou. Je hodně znát, že se nejedná o jeho skladbu, i když svoje momenty si v těch dynamicky silnějších pasážích vytvořil také. Nejradši mám finále, to je dokonalost sama. Hackett v této skladbě vůbec exceluje a ukazuje, jak skvělou volbou se pro Genesis stal.
For Absent Friends je taková příjemná brnkačka, zpívaná Collinsem. K jeho hlasu jsem si musel velmi dlouho hledat cestu. Jako autoři jsou uvedeni Hackett s Collinsem.
The Return of the Giant Hogweed nebo též Návrat obřího bolševníku, hehe, je další fantasy příběh z viktoriánské Anglie. Bolševník byl nalezen anglickým badatelem kde jinde, než v Rusku, hehe. Za textem nestojí opět nikdo jiný, než sám Gabriel. Bolševník je převezen do Anglie a v závěru se mstí lidské rase za své uvěznění. Geniální skladba. Nejradši ji mám od začátku takové té klavírní pasáže, to se Banksovi neskutečně povedlo. Důležitý tu je též Hackett, bez kterého by to prostě nebylo ono. No a samotné finále je prostě strhující. I díky skvělému Collinsovi.
Seven Stones je nádherná píseň, jejíž význam mi však poněkud uniká. Jde o jakýsi příběh starého pána. Poprvé zde slyšíme mellotron jakožto dominantní nástroj. Miluju to. Jedna z mých nejoblíbenějších skladem na albu, i když jí rozumově příliš nechápu.
Harold the Barrel je typicky gabrielovská skákačka. Dlouho jsem jí nemohl přijít na chuť. Ale dnes už je všechno jinak. Zbožňuju ten moment, kdy píseň přejde na konci do toho klidného klavíru...krása.
Harlequin je druhou a poslední skladbou, pod kterou je podepsán i Anthony Phillips. Napsal ji spolu s Rutherfordem, který je autorem i textu. A vlastně je to i docela znát - jasně rozpoznávám Phillipsův rukopis. Krásná jemná záležitost.
Pokud byste čekali na závěr něco méně významného, nějaký oddych či kreativní krizi, The Fountain of Salmacis vás musela překvapit. Působivý příběh o nymfě Salmacis a její fontáně, zamilované do poloboha Hermafrodita, tedy syna Herma a Afrodity. Už úvodní Banksův motiv a pod ním se střídající kytarové akordy působí přímo magicky. Za mě naprostá nádhera, až do samého finále, kde duše Salmacis a Hermafrodita (který z toho ale nadšený nebyl, hehe) splynou v jednu.
Teda hoši. Zase jsem to hodnocení nějak napálil, hehe. Příště se musím už trochu krotit. Každopádně, Nursery Cryme je naprostý skvost. Problém je v tom, že to samé můžu říct o každém albu Genesis až do konce 70. let, hehe. Takže se už nemůžu dočkat na další nášup. Ze začátku jsem si nebyl jistý, jestli se do toho budu schopen dostat, jelikož teď nemám zrovna takové to Genesis období, ale jen se jehla dotkla desky, hned to přišlo. Narozdíl od Trespassu vlastním Nursery Cryme ve slušné kvalitě, i když je to "jen" německá produkce. Přímo při poslechu mě též napadlo, že zde Hackett dostal docela dost prostoru. Jako by šlo o jakousi zdvořilost, jak přivítat nového člena. Ještě že tak! Možná se tak nemusí na první poslech zdát, ale jeho hra album neskutečně ovlivnila. To jen takový můj dojem na závěr.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
